Učíme se učit uměním

Text: Jiří Raiterman

Pojem „galerie“ je díky nákupním horečkám už pár let významově bohatším. Do galerie za uměním? Ano, často vyhledáváme a navštěvujeme galerii s přáním vidět umění. A velice často i s požadavkem na to, jaké má to umění být a jak má vypadat. Centrum současného umění DOX svým přístupem ke zprostředkování umění umožňuje zažít, že setkání s uměním nemusí být jenom tichou kontemplací nebo nákupem zážitků a suvenýrů. DOX je od samého začátku koncipován jako místo, kde se lidé navzájem učí, rodina lépe poznává a tvorba není jen sebestředným výkonem, ale naopak postojem k životu. Doprovodné a mezi nimi speciálně vzdělávací a rodinné programy jsou toho příkladem.

DOX jako vzdělávací materiál

Centrum současného umění DOX vzniklo v roce 2008 díky soukromé iniciativě přestavbou bývalé továrny v pražské čtvrti Holešovice. Jeho posláním je představovat současné české a světové umění v kontextu důležitých společenských témat. Centrum DOX se snaží především o jejich kritickou reflexi a umění pro ni vytváří jakési znejišťující prostředí, což může mít při nastavování zrcadla společnosti své nesporné kvality, ale samozřejmě i slabá místa. Škála forem a postupů současného umění sice neumožňuje jednoduché vhození do jednoho pytle, ale pokud bychom chtěli takový pytel ušít alespoň v obrysech (ze slov diváků DOXu), mohli bychom říci, že je provokativní, inspirující, angažovaný, progresivní, inovativní, kritický, odhalující, ale také zjednodušující, nesrozumitelný, elitářský, na efekt…

A společenská témata? Najdete tu vedle sebe politická a historická (krize, demokracie, válka, totalita), psychologická, sociální i filozofická (šílenství, tvořivost, normalita, vizionářství, satira), mediální a výtvarná (dokument, propaganda, urbanismus, design) a další a další. Tato témata jsou představována nejen prostřednictvím výstavních projektů, ale také v rámci různých doprovodných programů. Co je zásadní a typické, je to, že samotné výstavy obvykle nenesou jednoznačná sdělení a spíše než odpovědi se snaží evokovat otázky. A všechny kontrasty, rozpory a různé pohledy pak dál rozvíjí doprovodné programy pro veřejnost, které mají formát od konferencí a panelových diskuzí po filmové projekce, workshopy anebo například veřejné happeningy.  V rámci tohoto textu se budeme dál zabývat tím, že nedílnou součástí jsou i vzdělávací programy (nejčastěji pro školní skupiny a samotné pedagogy) a programy pro rodiny – pro děti a jejich (pra-)rodiče.

Role (v) umění jako úhly pohledu

Neformální vzdělávání (tedy to, které se děje mimo formální vzdělávací systém představovaný nejčastěji školami) má v různém prostředí jiný výchovný a vzdělávací potenciál. V DOXu všudypřítomné zpochybňování a nejednoznačnost různých témat jsou dány jak už zmíněnou povahou současného umění, tak dlouhodobou kurátorskou koncepcí a v tom, jak DOX učí, hrají klíčovou roli. Problém však nastává ve chvíli, kdy se v této situaci není schopen divák / návštěvník / příjemce orientovat; nemůže nebo nechce vidět / přijímat / číst a odchází zmaten. Je pochopitelné, že takovou situaci posiluje formát povinné návštěvy galerie nejen u mladší věkové skupiny bez znalosti kontextu nebo jazyka současného umění.

Také proto jsme před dvěma a půl roku vytvořili a stále aktualizujeme koncepci vzdělávacích programů pro školy (od MŠ po VŠ), která je postavena na možnosti různých pohledů na totožný materiál výstavy a na rozvíjení schopnosti kritického myšlení: Role (v) umění. Prostřednictvím čtyř různých programů představujeme čtveřici rolí ve výtvarném provozu (divák, umělec, kurátor, architekt) a snažíme se bourat stereotypy těchto rolí. Současně klademe otázku, jaká je (je-li) role současného umění. Jednotlivé role se stávají nejen metodou zkoumání umění, ale i přístupem k tématu výstavy.

„Divák“ je v rámci programu UMĚNÍ V KAPSE ten, kdo má možnost vstoupit do definování obsahu a smyslu konkrétního uměleckého díla a stát se tak jeho spoluautorem. Také má právo interpretovat dílo s využitím vlastních zkušeností a „mít tudíž umění v kapse“. I tato zkušenost však odpovídá míře investované energie. S nadsázkou se dá říci, že čím více je aktivních diváků, tím více je i děl.

 „Umělec“ je člověk, který ve světě kolem sebe / v sobě hledá, zkoumá, riskuje, poukazuje, angažuje se, ale primárně tvoří a stejně jako účastníci programu S KŮŽÍ NA TRH je vystaven konfrontaci nebo dialogu s jinými názory a hodnotami. Ne náhodou se v rámci workshopu vytváří závěrečné dílo právě ve skupině – umělce představujeme i s ohledem na současné umění jako společenskou bytost.

„Kurátor“ nejen organizuje skladbu autorů a děl ve výstavě; v programu DJ KURÁTOR je ukazován jako ten, kdo díla umístěním ve výstavě de facto remixuje, čímž vytváří nový význam, výstava se stává jakýmsi autorským dílem a diváky manipuluje podobně jako „dýdžej“ své posluchače. Stejně tak jsou prezentována i různá média nebo i samotní učitelé – „dýdžejové informací a obsahů“. Studenti v rámci programu pochopitelně vytváří svůj vlastní remix (manipulaci) vybrané výstavy, který je podroben kritickému rozboru.

„Architekt“ vytváří prostor pro interakci s uměním (tedy interakci děl, diváka, umělce, kurátora). Interakce se současným uměním se v současnosti neodehrává jenom v neutrálních prostorách galerie, ale právě i ve starých továrních halách či jiných nečekaných místech. V programu POHÁDKA O TOVÁRNĚ pro mladší děti je architekt spoluautorem příběhu, v němž se odehraje záchrana staré továrny a „recyklace“ do nového prostoru s novou funkcí. Program pro starší obsahuje také téma recyklace, ale jak je možné chápat podle jeho názvu – PROSTOR K MANIPULACI – představuje architekta jako toho, kdo může ovlivňovat návštěvníky stavby (probouzet úctu, respekt, pocit krásy, čistoty, ale i ponížení, strachu apod.). A architekt také čistě prakticky vytváří místo, kde se manipuluje s uměním (transportuje se, přesouvá, ovlivňuje se, jak dílo vyzní a jestli bude konkurovat třeba vizualitě prostoru). Samotné místo pro vystavení je podstatné i pro zprostředkování umění, a to nejen pro dívání se, ale právě i o pro diskusi o něm a další možnosti a formáty doprovodného programu.

Celá tato nabídka programů je inspirována psychologií a světem deskových/počítačových her, ale formát rolové hry není praktický jen s ohledem na vstřícnost vůči mladému publiku. Při tvorbě konkrétních verzí programů k jednotlivým výstavám nám pomáhá objevovat různé aspekty výstavy: co je vlastně vystaveno, kdo je za tím, proč je to takto složené a proč právě tady? Věříme tomu, že kritické myšlení může být díky umění nakažlivé. Neukazujeme umění – nabízíme otázky a prostor k diskusi. Ne náhodou se v programu Bourání stereotypů dlouhodobě využívá formát debaty s jasnými pravidly a nejasným závěrem.

Rodina jako akční jednotka

Jak souvisí rodina se vzděláváním školních skupin a s nabídkou Role (v) umění? V rámci pravidelných rodinných dílen jsme začali zkoušet formát vzdělávacích programů na tuto věkově „extrémní“ jednotku, kterou může být rodina ve složení malé děti, puberťák a (pra-)rodiče. Obsahuje jednotlivce s rozdílnými návyky a zkušenostmi, ale protože chápeme rodinu jako jednu akční skupinu, je vždy nutné připravit program ke konkrétní výstavě tak, aby každý měl v rámci něj svou roli a současně (a právě proto) docházelo ke vzájemnému učení. Například dětská interpretace propagandistického plakátu dokáže mít zcela jiné, avšak nesporné kvality oproti interpretaci poučeného dospělého, musí se jen vytvořit situace, kdy k vlastnímu čtení plakátu dojde.

Pokud se na jedné výstavě potkávají rozdílné verze jednoho tématu, další rozdíly se objevují v interpretacích jednotlivých členů rodiny a následně je potřeba tyto odlišnosti skloubit bez ztrát na životech do jednoho rodinného artefaktu, může dojít nejen k mnoha konfliktům, ale s tím i k několika (sebe-)poznáním, nabourání stereotypů a k rozvoji pluralitního myšlení. Zkušenost nám ukazuje, že společně sdílený zážitek je pro pochopení mezi generacemi opravdovým „rodinným stříbrem“. Už poněkolikáté chystáme sérii letních rodinných dílen (v době, kdy v Praze zvlášť o víkendu nezůstává nikdo, kdo nemusí) a pravidelné rodinné dílny jsou jen výjimečně ne zcela obsazené.

Paralela mezi rodinou a školní skupinou je zcela zřejmá – v obou případech jde o akční jednotky, v nichž velká část učení probíhá na základě vstupů z okolí (zde DOX) a stejně velká nebo ještě větší část učením od sebe navzájem. Jsme si toho vědomi a záměrně k tomu přispíváme. Pedagog je samozřejmě zahrnut a svými postřehy se podílí nejen na realizaci a výsledném tvaru vzdělávacího programu, ale s materiálem často dál pracuje ve své výuce. Vyplývá z výše uvedeného, jaká je definice současného umění a jaká je jeho role?