Věk práce střídá věk volného času

Text: Bob Kartous

Věk, kdy děti trávily svůj volný čas v partách kamarádů, je pryč. Děti dnes tráví svůj volný čas radikálně odlišným způsobem. Nepřicházejí o něco? Vždyť způsob, jakým se tak děje, přitom může ovlivnit jejich budoucnost více než standardní škola. Soňa Hermochová, nestorka české vývojové psychologie, komentuje problematiku volného času.

První máj je světově uznávaným svátkem práce. Je vzpomínkou na chicagskou demonstraci, při níž policie násilně zasáhla proti dělnicím a dělníkům požadujícím lepší pracovní podmínky. Tento akt je jednou z velmi silných ilustrací doby, kterou bychom bez nadsázky mohli označit za věk práce. Mít práci, získávat prostředky ke svému živobytí a dát tak svému životu smysl. Bez nadsázky, práce se stala ústředním tématem 20. století.

Alespoň podle posledního vývoje se zdá, že tato doba je pryč. Zatímco na konci 19. století šlo o to změnit dřinu v práci, na konci 20. století řeší většina společností okolo Atlantiku trochu jiný problém: volný čas. Je ho čím dál tím více a zdá se, že tento trend bude pokračovat. Podle některých prognóz, postavených na extrapolaci technologického vývoje a jeho vlivu na pracovní trh, dokonce pro řadu lidí práce vůbec nebude. Téměř veškerý čas se možná změní na volný. Na první pohled zdánlivě příznivá prognóza je přitom více než varovná: práce je důležitou součástí lidského života nejen z důvodu obstarávání obživy, ale i návyků na to, jak život strávit smysluplně, jak ho naplnit. Ukazuje se, že lidé, kteří práci nemají, ztrácejí jak návyky, tak smysl života, což má často tragické následky pro jejich život i pro život jejich okolí. Co s tím ve věku volného času, ve věku automatizované, computerizovné práce, kde pro člověka jednoduše není místo?

Problém je, že o volném času stále přemýšlíme jako o privilegiu svého druhu. V životě dětí, které nyní nastupují do základních škol, by však mohl dominovat. Jsou na to připraveny?

Jak je to vlastně s volným časem z hlediska lidské psýché a zejména z hlediska jejího rozvoje?

Je nepochybně namístě se fenoménu volného času a jeho využití věnovat. Nejdříve trochu retrospektivy, která ukazuje, že volný čas není zdaleka vynálezem současné společnosti a že společnost k němu vždy zaujímala dost určitý postoj. Nutno dodat, že v lecčem stále aktuální.

První vymezení volného času pochází už ze starověkého Řecka. Aristoteles chápe volný čas jako čas na „rozumování, čtení veršů, setkávání se s přáteli a poslouchání hudby“. Povšimněte si, že nemá nic společného s lenošením a nicneděláním. Tento úzus přetrvává do středověku a teprve v době renesance bylo množství volného času minimalizováno, byla preferována práce. Zahálka (volný čas) neměla v tehdejší společnosti svůj význam.

Co nového přinesla průmyslová revoluce a postupná proměna společnosti práce na společnost volného času?

Průmyslová revoluce ukázala, že práce je klíčem ke společenskému rozvoji a zároveň nemalou daň, kterou jednotlivec, aby přežil, musí obětovat. Karel Marx kupříkladu, jak poukazují jiní autoři, chápe volný čas jako sféru lidské svobody, svobodného rozhodování a svobodné činnosti. Práci charakterizuje jako říši nutnosti, volný čas jako říši svobody.

Postupně, s rozšiřováním jeho hájemství, se samotný volný čas stává fenoménem poutajícím pozornost vědy, což má za následek důkladnější strukturaci a rozdíly v tom, jak volný čas chápeme. Tak třeba významný francouzský sociolog volného času Joffre Dumazedier říká, že volný čas představuje jen určitou část mimopracovní doby. Vyjímá z něj osobní a rodinné potřeby a povinnosti – biologické potřeby (stravu, hygienu, spánek, vaření, úklid, nákup, péči o děti).

Jak nás ovlivňuje způsob, jakým trávíme volný čas?

Významně! Volný čas je mimo jiné totéž co odpočinek, zábava a rozvoj osobnosti. Odpočinek slouží především k regeneraci sil vydaných při práci, ve škole a jinde. Zábava je také forma regenerace sil, ale psychických. Tato regenerace se projevuje zlepšením nálady, uvolněním napětí, zbavením se stresu a uspokojením dalších důležitých potřeb. Zní to trochu suše, ale za to se dají dosadit jakékoliv osobní způsoby zábavy a relaxace, které si dokážete představit. Při volném čase se učíme dovednostem, upevňujeme znalosti, často něco přímo tvoříme. Do jaké míry se to děje, to záleží na výběru a možnostech, jak volný čas naplňovat. Zatímco školy, byť jsou mezi nimi obrovské rozdíly, zajišťují určitý standard, ve volném čase to neplatí. Ty děti, které nemají kvůli rodinným poměrům na výběr a zůstávají bez impulsů, inklinují nikoliv k naplňování času, ale k jeho ubíjení. A to se může postupně stát jediným známým způsobem, jak s časem naložit…

Takže volný čas je vlastně vysoce důležitým „driverem“ vzděláváním?

Dá se to tak říct. Roger Sue dělí funkce volného času na psychosociologickou, do které řadí uvolnění, zábavu a rozvoj člověka, sociální, do které patří socializace jedince a symbolickou příslušnost k některé sociální skupině. Sem se dají zahrnout třeba rodinná setkání, večírky, ale třeba i to, když jdeme fandit svému oblíbenému hokejovému týmu.

Jsou tu pak další funkce, terapeutická, zdravotní, které napomáhá smyslovému rozvoji, prevenci chorob a nezdravého životního způsobu. Všechny vlastně do velké míry přispívají k sebevzdělávání, často zásadním způsobem. Stále se zvyšující vliv má funkce ekonomická. Lze bez nadsázky říct, že sektor služeb, který v ekonomice hraje stále větší roli, souvisí do velké míry právě s rozvojem volného času.

S tím, jak volný čas začíná dominovat našemu životu, se pochopitelně i jeho naplnění a využití dostává do popředí. Myslím, že přemýšlivější rodiče to vědí, nebo to minimálně intuitivně tuší.

Považujete tedy vnímání volného času jako „nicnedělání“ za zrádné?

Zrádné je, když je „nicnedělání“ doslovné.  Ne vždy tomu tak nutně musí být, i když zrovna ležíme na gauči, nebo se díváme z okna. Tehdy nám často běží hlavou myšlenky na to, co se dělo a co mohlo či mělo být jinak, ne to co nás čeká a čeho se bojíme a jak se s tím vyrovnat, těšíme na to, co bude.  V rámci tohoto „nicnedělání“ probíhá jeden z nejdůležitějších „meetingů“ co můžeme mít, tedy schůzka se sebou samým. Klíčem ke spokojenému životu je přece – v prvé řadě – pochopení vlastních pocitů, rozluštění toho, proč něco chceme, proč něco děláme, proč se na věci díváme právě takto. Od toho pak vede cesta, jak to přijmout, či změnit. Jinými slovy, někteří rodiče mají pocit, že dítě musí mít svůj volný čas naplněno zcela, a nejlépe fyzicky. Měli by myslet i na potřebu duševního odpočinku a přemítání, k tomu děti potřebují vesměs jen čas a vhodné podněty…

Takže samotný odpočinek by měl – do jisté míry – to „nicnedělání“ podporovat?

Tento důležitý význam a smysl volného času se často zahrnuje pod jeho relaxační funkci, což je pravda jen do jisté míry – relaxační rituály a metody jsou uvedenému nicnedělání blízké.

Jak hodnotíte dnešní možnosti trávení času dětmi? Přínosy a rizika?

Počítač, počítačové hry, facebook, youtube, skype  – pro jedny synonyma zla, pro druhé možnost, jak individuálně profilovat svůj volný čas a jak získávat dovednosti ve virtuálním prostředí, které je třeba osahat a poznat jeho úskalí ale i možnosti a výhody. Je třeba se naučit orientovat v tom, že nevím jistě, s kým chatuju, k úspěchu mohu použít chaty a všechny emoce nejsou přes obrazovku sdělitelné a ani kamarád na druhé straně obrazovky nemůže obejmout kolem ramen či povzbudivě bez řeči poplácat po ramenou. Kontakt tváří v tvář a kontakt přes obrazovku skutečně nejsou totéž a řešení některých situací se tak může lišit.

Nejrozšířenější a nejčastější variantou trávení času byla ještě do nedávna parta kamarádů. Sociální mobilita, změna náplně volného času dětí, ale i možnost volby školy mimo bydliště vede k tomu, že tak důležité trávení času po škole s vrstevníky není tak snadné. Tím ale mladý člověk opět přichází o jednu možnost přirozeně získávat dovednosti jak se chovat a jak jednat v neformálním kolektivu, jak si najít a udržet kamarády a přátele … bez zkušeností jak mnohé mezilidské situace řešit se tak často ocitá v kontaktu s lidmi v nepříjemné, konfliktní podobě, je bezradným flustrovaný a vzdává tak svůj společenský život zcela.

Nevynahrazují to do značné míry organizované způsoby trávení volného času?

Jak se to vezme. Vezměme si třeba sportovní kluby  – na jedné straně chvályhodná péče o tělo a kultivace pohybu a smyslu pro fér play a disciplínu a na druhé straně často nezdravá soutěživost. Totéž některá zájmová sdružení, kde jde vedle rozvoje či navazování osobních kontaktů jde často o výkon a úspěch, tedy svoboda a radost ze samotné činnosti není prioritou. Stále častěji se setkáváme s tím, že mnohé zájmové organizace jsou finančně dotovány právě dle výsledů a hodnocení na výstavách a soutěžích. Jde tedy o jakousi organizovanou poloprofesionální přípravu.

Přesvědčíme rodiče, že parta dětí je lepší než sportovní klub nebo angličtina?

Jedním z důležitých atributů volného času je to, že v jeho rámci si mohu prožít úspěch v té podobě, jak ho cítím já. Říkáme tomu prostě radost. 

Při organizování volného času mladých lidí je třeba umožnit ho trávit podle okamžité nálady, vlastní osobní volby, zájmu, kreativně, bez předem připraveného plánu, spontánně – tak aby se člověk mohl odreagovat z napětí všedních dnů, projevit radost, obavy a celou paletu pocitů, co v sobě nosí. Ne aby se musel stále znovu a znovu přizpůsobovat tomu, co po něm chce někdo jiný. Prostor pro radost, což je vlastně účinná složka toho, čemu se v odborných kruzích říká psychohygiena, předchází zneužívání antidepresiv a problémům, které v krajních případech vedou k sebedestrukci.

Co může udělat škola? A co naopak školy dělají špatně?

Pokusíme se ještě jednou shrnout to podstatné: volný čas by neměl být jen o aktivitách a činnostech, ale měl by vytvářet i podmínky k uspokojování velmi specifických a důležitých potřeb. Vzpomeňme na Maslowovu pyramidu potřeb, v níž významnou (nadstavbovou) část tvoří seberealizace, sebeakceptace, lásky, přijetí a náležení, přátelství. Tyto potřeby, jakkoli jsou naplňovány jednotlivcem a velice individuálně, jsou nesmírně důležité pro celou společnost jako takovou.

Škola je ani při nejlepší vůli a snaze nemůže saturovat. Zde nejde o to, jak dobří učitelé tam učí, ale převažující současná orientace školy nebere na uvedené potřeby zřetel a má zcela jiné priority, jako třeba uspět v plošném testování, nebo mít maximum úspěšných absolventů. V takto nastavené škole není prostor pro to rozklíčovat, že trojka z matiky dcery profesora matematiky na MATFYZU je jiná trojka než u dcery kadeřnice, že vyrušování kluka, který má úplnou rodinu a odpolední servis u babičky je drzost, ale vyrušování kluka ze tří dětí matky samoživitelky může být projevem nízké pozornosti, kterou mu okolí věnuje, nikoliv schválnost.

Nepřišel náhodou čas na to, aby o volný čas dětí bylo náležitě postaráno?

Postarat by se měli především rodiče, ale je pravda, že často to buď neumějí, nebo na to nemají čas. Animátor volného času, nebo chcete – li pedagog volného času tedy spíše má kapacitu na to nejen určit jaká aktivita je pro toho či onoho a pro tu chvíli vhodná, ale i dokáže individualizovat přístup ke každému mladému člověku a vyslechne a nasměruje tak, aby mladý člověk volný čas prožil i ve směru vlastního osobního rozvoje.