Výchova jako neustálé ptaní

Text: Lukáš Šlehofer

Na seminářích se často potkávám s rodiči, kteří kladou otázku, jaké výchovné postupy jsou pro jejich dítě nejlepší. Jak to mají udělat, aby dítě (ne)dělalo přesně to či ono. Po pravdě jim odpovídám, že nevím. Neznám jejich děti, neznám je samé, nic nevím o rodinných hodnotách a netuším, v jakém sociálně-ekonomickém prostředí se pohybují. Je zajímavé, že přesto ve společnosti panuje jakási představa o tom, že existuje všeobecně platný recept na to, jak vychovávat děti, který obsahuje sérii jasných rad (nejlépe v 10 bodech), díky jejichž aplikaci vychováme to skvělé, úžasné dítě. Realita je však mnohem komplikovanější. Snad tedy není překvapením, že jednoznačné, bezrozporné postupy univerzálně platné pro všechny děti neexistují.

Tvrzení, že výchova je komplikovaná, je ve své podstatě klišé, kterým se ohání kde kdo. Má však pravdivou podstatu v tom smyslu, že výchova skutečně vyžaduje, abychom se denně pohybovali na jakési pomyslné hraně a neustále si kladli otázky. To je pro mnohé lidi velmi znejišťující a těžko si takovou skutečnost připouští. Jenže ve výchově neexistují žádné jistoty. Můžeme se jen ptát a právě skrze ptaní se dotýkat toho, jak věci jsou. Myslitel a filosof Eugen Fink pokládá několik zásadních otázek, které se dotýkají samých základů toho, jak přemýšlet o výchově.

První otázka se ptá po tom, zda jsme jako vychovatelé oprávněni vnucovat někomu své pojetí života. Jinými slovy lze vnímat výchovu na jedné straně jako manipulaci či křivení osobnosti dítěte a na druhé straně jako nezbytnou pomocnou ruku k tomu, aby z dítěte mohl vyrůst dospělý jedinec. Kde jsou hranice autentičnosti dítěte a kde jsou hranice výchovného tlaku a možné indoktrinace? Má dítě právo na to postulovat vlastní hodnotový svět, nebo by mělo přijmout naše hodnoty (a do jaké míry)? V současné pedagogické diskusi se tato otázka živě probírá Hodně se mluví především o míře a oprávněnosti autoritativních zásahů vychovatelů. Je možné ji vnímat v souvislosti s diskusí o svobodných školách, o podobě žákovské a studentské autonomie či o demokratizaci škol.

Fink dále upozorňuje na protiklad moci a bezmoci výchovy. Na jedné straně jsme velmi omezeni v tom, jak předat naše životní zkušenosti, protože, jak známo, je tato naše schopnost velmi limitovaná. Na druhé straně můžeme výchovou děti nebezpečným způsobem deformovat. Jaká je tedy cesta z těchto kleští? Je to omezenost, kdy bez ptaní tupě přijímáme, co je nám předkládáno, nebo tázající se otevřenost, kdy se nebojíme jít mimo konformitu? V běžné diskusi se můžeme s touto otázkou setkat, když se mluvíme o tom, zda mají děti ve škole jen přijímat znalosti vykládané učitelem, nebo zda k nim mají aktivně přistupovat a samy klást otázky.

Ve výchově neexistují žádné jistoty. Můžeme se jen ptát a právě skrze ptaní se dotýkat toho, jak věci jsou.

Třetí Finkova otázka směřuje k tomu, kdo vychovává vychovatele. Ti se tváří jako odborníci na výchovu, ale přitom jejich výchova také není dokončena, protože ta je celoživotním procesem. Je to ptaní se po hranici či bezhraničnosti výchovy. Pokud budeme vnímat výchovu jako neustále se vyvíjející proces, je patrně nutné přijmout fakt, že bude nutně pluralitní a svobodná. Jak to tedy je?

Další otázka se ptá na rozdíl mezi jedinečností dítěte a obecností kultury, do níž dítě vrůstá. Na jedné straně stojí mladí lidé, kteří chtějí dělat věci jinak a po svém, a na druhé straně pak to, že se musí naučit přebírat za chod světa odpovědnost. Existuje nějaká šablona, do níž by se mohlo každé dítě vejít a která by jej nedeformovala a zároveň zformovala pro život v kulturním světě? Není jen důležité nebýt dogmatičtí a snažit se neustále hledat možné cesty?

Pátou hranou, na níž je nutné velmi balancovat a na kterou se často v diskusi o obsahu vzdělání a výchovy zapomíná, je rozdíl mezi výchovou k profesi a výchovou k lidství. Mnoho účastníků veřejných diskusí připomíná pouze využitelnost pro trh práce a tím spojený tlak na bezprostřední využitelnost získaných znalostí a dovedností. Fink klade na druhou misku vah to, že člověk má i další potřeby a tužby a to, jak v pragmatickém slova smyslu, tak ve smyslu toho, co nás přesahuje, ve smyslu žitých hodnot. Chceme, aby se děti v procesu výchovy a vzdělání naučily jen to, co potřebují k výkonu povolání, nebo aby se také seznámily s věcmi, které jsou zdánlivě neužitečné, jako je beletrie, umění apod.?

Poslední „hrana“, kterou Fink postuluje, poukazuje na rozdíl mezi tím, co je člověku dáno, a je tedy neovlivnitelné, a na druhé straně tím, co lze v člověku formovat. Jsou některé věci, které nemůžeme změnit ani ovlivnit, protože prostě takoví jsme? Jaká je tedy naše možnost skutečně svobodně jednat? Tato oblast je nyní hodně diskutována především v souvislosti s tím, jak roste naše poznání funkcí jednotlivých částí mozku a centrální nervové soustavy.

Ať si na položené otázky odpovídáme jakkoliv, je jasné, že platí, co bylo naznačeno v úvodu. Jednoduché a univerzálně platné postupy ve výchově a vzdělání neexistují. Každý, kdo tvrdí, že je zná a prosazuje, mi je poněkud podezřelý. Oblast výchovy a vzdělání vyžaduje neustálé balancování mezi výše naznačenými póly, které může u každého dítěte, každého vychovatele dopadnout trochu jinak. Snadná cesta neexistuje, nezbývá než se vydat tou komplikovanější, ale možná ve výsledku krásnější.

Eugen Fink

Byl německým filozofem, fenomenologem a žákem E. Husserla. Během svého života vedl také soukromé semináře, kde jedním z jeho svěřenců byl Jan Patočka, s nímž navázal přátelský vztah. Patří mezi autority v oblasti filozofie výchovy a tuto oblast obohatil zejména svými antinomiemi, které formuloval v díle Natur, Freiheit, Welt. Philosophie der Erzeihung. Antinomie se vztahují k určení výchovy samé a otevírají otázky, které rezonují s tím, na co se ptají ti, kteří někoho učí, nebo vychovávají.

Fink zkoumá výchovu jako fenomén lidského života. Otázky, týkající se legitimity vychovatelství a pedagogického působení vůbec jsou zásadní a nadčasové. Jejich studium a především hledání odpovědí, lze tak považovat za více než žádoucí.