Zrada

Text: Sylvia Jančiová

Možná, že je to příliš silné slovo a příliš komplikovaná emoce na to, aby jí rozuměly děti. Opak je pravdou. Při hledání námětů na příběhy o emocích nás děti skutečně překvapily a daly nám možnost podívat se na situace, které možná my dospělí už považujeme za běžné, jejich očima. 

Pocit zrady je velmi individuální a složitou emocí. Může se v ní prolínat hned několik pocitů – od strachu, hněvu, smutku, zklamání až po znechucení. A právě proto, že se jedná o komplex pocitů, které jsou všechny nelibé a jejichž prožívání pro nás není příjemné, pociťujeme zradu tak intenzivně. Ať už má zrada formu vyzrazení tajemství, „podpásovky“ v práci, nevěry, rozchodu, tím nejpodstatnějším zůstává, že se vždy jedná o zásadní narušení důvěry a vztahů mezi lidmi, s nímž se vyrovnáváme jenom s obtížemi.

Zradit nás může blízky člověk, zradit můžeme i my sami. Ve výkladovém slovníku najdeme pro pojem zrada následující definici: „záměrné jednání nebo čin, kterým se nečekaně porušuje určitá dohoda, povinnost, slib, mravní závazek“. A jakou odpověď jsem dostala od 10letých dětí na otázku, co je podle nich zrada?

„Že někomu věřím a ukáže se, že se mu věřit nemá. Protože udělal něco jinýho, než jsem od něj očekával.“

„Prostě třeba když se s někým na něčem domluvím a pak to neplatí, i když jsem na to spoléhal. To je fakt blbý, asi by to tak nemělo být. Já bych to teda neudělal.“

Jsem si jista, že ani jedno z dětí nehledalo pojem zrady ve výkladovém slovníku, a přitom neměly nejmenší problém ji velmi trefně popsat.

A jaké situace vnímají děti jako zradu nejsilněji?

Rodiče nezrazují(?)

Hledaly jsme do nové knihy o emocích dva náměty na příběhy, v nichž by hrál hlavní roli pocit zrady. Mělo jít o příběhy pro děti, kde jsou emoce vykresleny v situacích, se kterými se dítě setkává a kterým tak lépe dokáže porozumět. Zrada kamaráda, vyzrazení tajemství, tak byla víceméně předem jasnou volbou. Na druhém námětu jsme se však nedokázaly shodnout. Na rozdíl od nás měl úplně jasno syn kolegyně, se kterým přišla na schůzku. Celý čas byl zabrán do svého tabletu, zdálo se, že nás vůbec nevnímá. Když jsme jej požádaly o radu, jestli si on sám vzpomene na situaci, kterou vnímal jako zradu, zareagoval okamžitě:

„Jasně. To bylo tehdy, když jste se pohádali s tátou, pamatuješ, mami? Křičeli jste. Mysleli jste si, že vás neslyšíme. A pak jsi šla pryč a táta šel za tebou. Několik dnů jste pak spolu pořádně nemluvili…“ Nebyla to příjemná situace, a ač jsme se snažily jej zastavit s tím, že nepotřebujeme znát podrobnosti a už takto nám s námětem pomohl, nedal se zastavit a vyprávěl dál vše, na co si ze situace před několika lety vzpomněl. Podotýkám, že jde o prima rodinu s hezkými vztahy, ve které se, tak jako všude, objeví občas i nedorozumění.

Zkuste se zeptat svého dítěte, jak vnímá, když se občas se svým partnerem pohádáte. Možná budete překvapeni, že posuzování toho, co je pro nás dospělé normální, může být u dětí posunuto až do pocitu ohrožení, nejistoty, úzkosti a strachu. A když to přichází od těch nejbližších, rodičů, od kterých dítě právem očekává bezpečí, důvěru, jistotu, mohou být tyto situace pociťovány jako zrada.

Myslet si, že se rodiče před svými dětmi nikdy nepohádají, je naprosto nereálné. A vlastně to není ani žádoucí. To, jak rodiče mezi sebou komunikují a jaký postoj zaujímají ke konfliktům, patří k tomu nejdůležitějšímu, co se děti do svých rodičů učí. Výměna názorů a vyjadřování nesouhlasu kultivovaným způsobem patří i do rodinného života. Ohrožující je řešení konfliktů formou ignorování, urážek, křiku, tiché domácnosti, manipulace či podceňování toho druhého. Pokud jsou děti svědkem hádky, mají mít možnost vidět i její vyřešení, usmíření mezi rodiči. Děti by měly mít možnost zeptat se rodičů, co se stalo, nechat si věc vysvětlit a nemělo by chybět ujištění, že se i přes nedorozumění v jejich vztahu nic nemění, že se mají nadále rádi.

Další zrady

Mezi největší zrady zařazují děti dále neplnění daných slibů, lež, neférovost, pomluvy a vyzrazení tajemství. A co o tom říkají ony samy?

„No, omylem jsem něco prozradil na kamaráda, nerad bych teď říkal co, ale cítil jsem se fakt trapně. Bylo to omylem, něco jsem vyprávěl a ono mi to tam sedělo, a tak jsem to řekl a neuvědomil si, že to bylo tajemství. Bylo to fakt blbý, pak jsem se kamarádovi omluvil. Nakonec mi to odpustil.“

„Zrovna nedávno se mi stalo, že mě kamarád pomluvil. Sice jsme se usmířili, bavíme se, ale kamarádi už nejsme.“

Záměr, nebo nedopatření?

Někdy se může stát, že nás někdo zradí, nebo my zradíme druhého, aniž bychom si uvědomovali, že děláme něco špatného. Můžeme si svůj omyl uvědomit, ale většinou už je pozdě. Je velký rozdíl, jestli je v jednání člověka špatný záměr s cílem ublížit druhému, nebo se jedná jenom o neuvážený čin. Rozpoznat to nemusí být jednoduché. Určitě se však vyplatí předpokládat to lepší – že nám člověk neublížil záměrně – a pokusit se věc vysvětlit. 

Jak s ní naložit?

Čím nám je člověk bližší, tím zrada bolí víc. Nejvíce zraní, když přijde od člověka, kterého máme rádi, vážíme si ho a věříme mu. O to víc pocit zrady bolí a nerozumíme mu. Pro zpracování pocitu ublíženosti a zrady je důležité přehodnotit fakta a zjistit si motivy všech zúčastněných. Je důležité vysvětlit si, proč k dané situaci vůbec došlo. Usmíření nemusí nastat okamžitě, ale je důležité se o to pokusit, pokud nám na vztahu s druhým záleží. Pokud jde o skutečně závažnou věc, kterou nejsme ochotni akceptovat, je možné, že náš vztah pokračovat nebude.

Může však nastat opačná situace, kdy zraníme nebo ublížíme my. Pokud se tak stalo a dokážeme být k sobě upřímní, ozve se svědomí. Stydíme se, je nám to nepříjemné, obáváme se, jaké důsledky bude mít náš čin, a také utrpí naše sebeúcta.

V první řadě je důležité si chybu přiznat a omluvit se. Vyžaduje to odvahu, ale člověk se tak vyhne tíživému pocitu nejistoty, že se jednou na to i tak přijde. Pokud chybu přiznáme, získáme tím respekt. Chyby dělá každý, záleží však na tom, jak se k nim postavíme. Odpuštění druhého vyžaduje upřímnost, trpělivost a někdy také čas, ale určitě stojí za to se o to pokusit.

Nezpracované negativní pocity, které pouze vytěsníme a nemáme vyřešené sami v sobě, jsou pro naši psychiku velmi nepříjemné a dlouhodobě zatěžující. Vypořádat se s nimi není jednoduché ani pro nás, natož pro děti. Pomozme jim v tom, a pokud to neumíme ani my sami, učme se to spolu s nimi.

Ukázka z knihy Ferda v tom zase lítá – příběh o zradě „Fotografie“

Matěj cítil zvláštní bezmoc. Chtěl se bránit proti té nesmyslné lži, ale nevěděl jak… Chtěl vzít zpět onen večer, kdy Ferdovi prozradil, co se mu tenkrát stalo. Považoval ho za jednoho z nejlepších kamarádů, proto se mu svěřil. Kdyby to bylo opačně, on by Ferdovo tajemství nikdy neprozradil… Věřil, že je to vzájemné. Spletl se. Krom lítosti i bezmoci ale Matěj cítil taky zlost. Je jedno, jestli to bylo naschvál nebo ne. Ferda se nezachoval jako kamarád, protože tohle by opravdový přítel kamarád nikdy neudělal.

Matěj se vydal k místu, kde jeho bývalý kamarád žabák seděl, a společně s mouchou Zradou se do něj pustil.

„Myslíš to vážně? To ti to není ani trochu blbý, po tom všem?“

Ferda na něj nechápavě koukal, ale Matěj se nedal zastavit. „Myslel jsem, že jsme kamarádi. Opravdoví kamarádi. A ty dáš klidně na nástěnku takovouhle fotku, kterou si může každý vyložit po svém. I díky tvému komentáři! … Jak myslíš, že mi je?!“

Ferdovi začalo vše pomalu docházet. „Bzzz, to tě ani na chvilku nenapadlo, že tím můžeš Matějovi ublížit? Svěřil se ti s tím nejchoulostivějším tajemstvím. Řekl ti o chvilce, kdy mu bylo opravdu zle. A kvůli tobě se mu to teď vše děje znovu, bzzz,“ dodala moucha Zrada a pak společně s Matějem zmizela.

Ferdovi všechna ta slova běžela hlavou. Vstal, šel k nástěnce a fotku i s komentářem hodil do koše. Když ji na nástěnku dával, ani v nejmenším si nevzpomněl na večer, kdy se mu Matěj svěřil. Vlastně na to úplně zapomněl. Nedomyslel, co svou legrací může zavinit. A styděl se. Moc se styděl. Docházelo mu, že ho tím vším opravdu zradil… I když to vše udělal neúmyslně.