5 zásad péče o děti Abui:

Text: Adéla Zelenda Kupcová

5 věcí, které mohou a nemusí inspirovat. 

Svět, který skončil včera. Tak se jmenuje kniha Jareda Diamonda, jež popisuje život tradičních lovecko-sběračských kultur, který, z hlediska celé evoluce lidstva, byl i naší realitou ještě nedávno. A který nás vytvořil jako druh, jako lidstvo. A tahle kniha byla vlastně mimo jiných inspirací pro mojí cestu, byť samozřejmě mezi pravými lovci a sběrači nepobývám (kdo ví, třeba příště). Ale hlavní znaky péče o děti, které Diamond popisuje, platí i pro moji vesnici. Stále zde přetrvávají způsoby výchovy a péče o děti, které byly lidstvu vlastní po desetitisíciletí:

Děti se kojí, kdykoli chtějí, a to až do doby, kdy samy ztratí zájem

A popravdě, tohle byla pro mě ta těžší část. Ti, co mě znají, se teď asi smějí, že jsem opravdu musela překonat svou zónu komfortu. Prostě úplně nedávám, když vedle mě mama Rut nebo mama Abi kojí nejen své dítě, ale i jakékoli jiné dítě, které přiběhne a řekne si. Případně dopije svou kávu a s pusou od lógru se jde napít od mámy nebo tety. Samozřejmě vím, že kojení je přirozené a vlastně ho plně respektuji, ale stejně se cítím nekomfortně. Racionálně – v pohodě, ale na nějaké spodní hladině vědomí … prostě mám blok. Prosím, nesuďte.

Každopádně dlouhá doba kojení je asi tím, co zdejší děti drží při životě. Strava není nejpestřejší a hlavně nemocí je tu požehnaně a kojení je tím, co posiluje imunitu dětí, protože jejich maminky a tety si již spoustu nemocí prodělaly a jejich tělo má potřebné protilátky.

Děti se nosí v šátcích, a jakmile udrží hlavičku, nosí se ve vzpřímené poloze

Děti se nosí v šátku a již od miminek se o ně starají různí dospělí. Zdejší miminka tak mají vazbu k mnohem více osobám, než je tomu v západních rodinách. A jakmile udrží hlavičku, nosí se co možná nejvzpřímeněji, abych jejich perspektiva pohledu na svět byla co nejpodobnější té, kterou mají dospělí.

Děti spolupracují ve věkově smíšených skupinách

A učí se od sebe navzájem, starší přebírají zodpovědnost za mladší. Starší děti také fungují jako mediátoři v případě dětských konfliktů a rodiče tak vlastně nemají s výchovou příliš mnoho práce. Koneckonců, velkou část dní tráví prací na polích a děti prostě jen fungují vedle nich.

Děti mají velkou míru svobody a rodiče je nechají jít do rizika

Děti rozhodují o tom, co zrovna budou dělat. Zda si budou hrát, napodobovat dospělé, něco vyrábět nebo jenom pozorovat, co dělají starší. A také pomáhat rodičům přichází samy od sebe. Navíc rodiče před nimi neschovávají potenciálně nebezpečné předměty. Naopak je nechávají zkoušet dělat vše, co dělají dospělí. Úplně nerozumím tomu, jak je to možné, ale zdejší děti si volí činnosti přesně ve své zóně nejbližšího rozvoje. Po noži se sápou až v momentu, kdy ho aspoň jakž takž dokážou ovládat. Možná je to díky tomu, že nikdo nesráží a ani uměle nevyvyšuje jejich schopnosti a na příkladu starších vidí, co kdy a jak.

Děti mají volný přístup ke všem činnostem dospělých a ke všem nástrojům, které se v dané kultuře používají

Děti se mohou ometat kolem dospělých při práci. Nikdo je neodhání, aby nepřekážely, že je to nebezpečné nebo že se ušpiní. Špína se neřeší, děti jsou milovány a představa, že by mohly překážet, je snad mimo veškerý myšlenkový rámec místních lidí. A riziko se prostě bere jako součást života.

Děti, které zde žijí, jsou neuvěřitelně otevřené, sociálně zdatné a s velkou důvěrou v druhé. Také jsou brzy samostatné v oblékání a jídle, později i v domácích pracích a různých řemeslech. A stejně jako rodiče, mají velmi pozitivní přístup k životu. Přese všechny nesnáze, rizika a šílenosti, které v tomto světě hrozí. Základní hodnotou je tu soudržnost rodiny a komunity a udržování vlastních tradic. A tento cíl a smysl svých životů naplňují snad bezezbytku. Možná je takovýto smysl života, pro nás, lidi ze Západu, příliš málo (popravdě, já bych se asi s tímto nespokojila), ale místním ke štěstí stačí. A samozřejmě – z hlediska evropské koncepce vzdělání – jsou zdejší děti nevzdělané a hloupé. Ale po nějaké době tady to takhle nevnímám. Zdejší děti se připravují na jiný svět, než ve kterém je užitečné západní vzdělání. A na svůj svět jsou připraveny skvěle. Ale i zdejší svět se mění. Už jen díky dostupnosti internetu. A bohužel, na tento nově přicházející svět připraveny nejsou. A nechci být pesimistickým prorokem, ale potenciálně to může „smrdět průšvihem“.