Články

Inkluze jako řešení problémů současného světa

Text: Bob Kartous

Sdružení ekonomicky nejmocnějších zemí světa, G20, na svém posledním setkání zástupců skutečných hybatelů současného světového dění v čínském Čcheng-tu v červenci 2016 přijalo skutečně pozoruhodné prohlášení: „Benefity růstu (ekonomického) musejí být sdíleny šířeji mezi zeměmi a musejí podpořit inkluzivitu.“ Téměř ve stejné době vydal světoznámý astrofyzik Stephen Hawking svůj komentář v deníku Guardian, v němž upozorňuje na to, že pokud se nepoučíme z brexitu a z důvodů, které k němu vedly, mezi něž řadí na prvním místě ekonomickou nespravedlnost, čekají nás temná období vlády populistů.

Jakou to má souvislost se vzděláváním? Velkou. Inkluze, která se stala jedním z klíčových témat veřejné diskuse o vzdělávání a dokonce i pilířem programů politických stran či dokonce hlavním tématem některých politických kampaní, se zdaleka netýká vzdělávání. Vzdělávání je jen jednou z oblastí, ve kterých je nutné inkluzivní přístup budovat, komplementárně k jejímu prohlubování v široce pojaté oblasti sociální. Tedy pokud se shodneme na tom, že jde o cestu správným směrem.

Zdá se, že prosadit inkluzi v české společnosti, je možné jen české společnosti navzdory. Kdybychom na toto téma uspořádali referendum, dočkali bychom se pravděpodobně „brexitu“

Někdy se zdá, že se na tom shodnout nedokážeme. Na jedné straně máme mezinárodní organizace, jako je OSN, OECD, EU a nakonec – překvapivě – i G20, které inkluzi vidí jako cestu pro udržitelnou budoucnost. Na druhé straně máme přesvědčení českých politiků, destilované z názoru veřejného mínění, v němž je inkluze viděna v obrazech škol zaplavených mentálně postiženými dětmi a zoufalých učitelů, kteří za takové situace nedokáží zabránit úplnému rozvratu školství. Pro českého politika, jako je Miloš Zeman, je to důležité znamení. Český politik těžko může hájit názor širokého mezinárodního pléna proti názoru českého většinového voliče. I kdyby konsensus rozumu stál v opozici.

Miloš Zeman není zmiňován náhodně. Jde o politika, který velmi často – vzhledem ke svému údajnému sociálně-demokratickému založení – poukazuje na národně-ekonomický model Skandinávců, v němž hraje klíčovou roli tzv. progresivní zdanění. Bohatí lidé odvádějí na daních procentuálně více než lidé, jejichž příjmy jsou nízké. Jinými slovy, jejich podíl na financování státu je vyšší, protože si to mohou dovolit. Stále zůstávají bohatí.

Zároveň se ale prezident ČR projevil jako nesmlouvavý kritik inkluze. To je absurdní nepochopení kauzality. Právě severské země jsou v podstatě výkladními skříněmi inkluzivního přístupu. Právě tento společenský postoj, praktikovaný v jednotlivých politikách, umožňuje shodu těchto společností na tom, že progresivní zdanění je správně. Jinými slovy, nebýt dlouhodobě inkluzivního přístupu, který mají Seveřané zažitý, nedošlo by ke shodě na progresivním zdanění. Inkluze a severský ekonomický model jsou pevně svázány, i proto deklarace G20 mluví o redistribuci světového bohatství v souvislosti s „inkluzivitou“.

Zdá se, že prosadit inkluzi v české společnosti, je možné jen české společnosti navzdory. Kdybychom na toto téma uspořádali referendum, dočkali bychom se pravděpodobně „brexitu“. Je pravda, že změny v legislativě, které inkluzi podporují, byly iniciovány tlakem zvenčí, zejména na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se usnesl, že ČR porušuje lidská práva romských dětí, jimž neumožňuje vzdělávání v běžných školách, nýbrž pouze ve školách praktických, kde je s nimi velmi často zacházeno jako s mentálně handicapovanými.

Podle průzkumu Jany Strakové a kol. jsou čeští učitelé vůči inkluzi vymezeni většinově negativně. Přitom právě oni, nikoliv ministerstva školství, rozhodují o tom, zda reforma s tak dalekosáhlými důsledky a systémovými změnami proběhne úspěšně.

Přitom v severských zemích, kde je inkluze „doma“, byl vývoj přirozený. Po deklaraci ze Salamanky v první polovině 90. let 20. století, přijaté pod záštitou OSN, se tyto země svobodně rozhodly, že inkluzivní vzdělávání zahrnou do svých politik. Právě fenomén tohoto úspěšného společenského procesu autora tohoto textu přiměl, aby přímo na místě zjistil, co za tímto úspěchem stojí, jaké společenské principy a jaké politické kroky. Vznikla z toho publikace Skandinávské zkušenosti s inkluzivním vzděláváním, ze které bych zde rád uvedl obecné závěry, společné pro všechny skandinávské země. Autor je přesvědčen, že začleňování ve vzdělávacím systému není možné úspěšně praktikovat, aniž se česká společnost adaptuje na vidění světa reprezentované následujícími politickými opatřeními. Řazení jednotlivých bodů směřuje od obecných požadavků na úrovni společenské (politické) přes systémové podmínky po klíčové principy úspěšného začleňování do hlavního vzdělávacího proudu.

Oficiální podpora inkluze napříč politickým spektrem. V každé politické straně se vedou diskuse a inkluze není výjimkou. Oficiální stanoviska hlavních politických sil napříč Skandinávií jsou však i přes větší či menší vnitřní opozici jednotná. To legitimizuje společenskou objednávku a stvrzuje celkový konsensus o tom, že inkluze je cesta správným směrem. Není například myslitelné, aby byla přijata nová legislativa a v podstatě i ze strany těch politických sil, které ji prosadily, později zněly pochybnosti o jejím smyslu, jako to vidíme v ČR.

Inkluzívní opatření mimo vzdělávací systém. Kromě podpory začleňování dětí ve vzdělávacím schématu je naprosto klíčové, aby poskytovaná podpora byla provázána s dalšími opatřeními v oblasti sociální a ekonomické, jako je zapojení rodin a jejich motivace podílet se na dosahování vyššího vzdělání svých dětí, ale i zabraňovat vytváření vyloučených oblastí s velkou mírou reprodukce sociální deprivace. Je běžné, že ve skandinávských zemích existují programy napříč resorty vzdělávání, sociálních věcí a zdravotnictví, které dokáží zachytit a podpořit rizikové rodiny. V ČR zatím těžko představitelné…

Strategický přístup k zavádění systémových změn. Systémové změny, jako je přechod na inkluzívní vzdělávání, je nutné dobře promyslet, vytvořit plán jejich realizace v období, v němž lze reálně změny provést, v krocích, které navazují na dostupné příklady dobré praxe, umožňují revizi původních záměrů a nápravu zjištěných chyb. V neposlední řadě je nutné pro změnu získat ty, kdo ji reálně provádějí, což jsou v případě inkluze školy, jejich ředitelé a učitelé. Srovnejte se situací v ČR: podle průzkumu Jany Strakové a kol. jsou čeští učitelé vůči inkluzi vymezeni většinově negativně. Jak za takové situace reformu prosadit?

Rozdělení politické a výkonné části řízení vzdělávacího systému. Ve všech skandinávských zemích je uplatňován stejný model řízení: politickou a legislativní funkci mají ministerstva, do jejichž gesce spadá školství. Výkonnou část řízení, tedy přenos legislativy do praxe, vytváření vzdělávacího obsahu, podporu školám a učitelům však zajišťují instituce sice zřízené ministerstvy (Ředitelství pro vzdělávání a profesní přípravu v Norsku, Národní rada pro vzdělávání ve Finsku atp.), nicméně do značné míry autonomní a odborně respektované. Umožňuje to vzdálit rozvoj vzdělávacího systému okamžitým politickým náladám a zachovat kontinuitu, což je v případě inkluze důležité.

Financování. Všechny skandinávské země patří v rámci OECD mezi ty, které investují do veřejného vzdělávání výrazně nadprůměrně (procento HDP v roce 2014: Dánsko 7,94; Norsko 7,42; Finsko 6,47; Švédsko 6,33; průměr OECD 6,09; ČR 4,99). To se v konečném důsledku týká i podpory inkluze. Ve všech skandinávských zemích je patrné, že žáci se speciálními potřebami, ale např. i děti imigrantů získávají zcela zásadní podporu ve vzdělávání, která jim umožňuje překlenout jejich znevýhodnění. Do značné míry se to týká i učitelů: ačkoliv neplatí, že by plošná míra odměňování učitelů souvisela s výkonem vzdělávacího systému, podpora jejich práce např. formou metodik pro výuku jazyků, asistentů ve výuce či přítomnosti speciálního pedagoga nebo psychologa ve škole evidentně přispívá k úspěšnosti inkluze.

Důraz na jazyk. Všechny skandinávské země velmi dbají o jazykové vzdělávání, zejména u dětí, které se narodily v rodinách s odlišným mateřským jazykem. Jazyk dané země je všude seznán jako základní a zcela jednoznačně klíčový element úspěšného začlenění. Existují k tomu podpůrná opatření, ať už se jedná o výrazně rozvinutou metodickou podporu výuky jazyka dané země jako druhého jazyka, extra vzdělávání v jazyce výuky, nebo hodnocení úrovně zvládání jazyka v klíčových obdobích vývoje dítěte. Vedle toho je nutné zdůraznit, že všechny země zároveň usilují o podporu uchování mateřského jazyka dětí.

Jednotné kurikulum. Ve všech skandinávských zemích je na předškolním, základním a středoškolském stupni uplatňováno jednotné kurikulum ve smyslu nerozlišování dětí s běžnými a specifickými potřebami. Posouzení potřebnosti, případné doporučení ke speciální intervenci a aplikaci doporučení se odehrává přímo ve škole.

Podpora učitelů v jejich přesvědčení i práci. Nikoliv ministerstva školství ani jimi řízené organizace či někdo jiný, ale učitelé rozhodují o tom, zda reforma s tak dalekosáhlými důsledky a systémovými změnami proběhne úspěšně, či nikoliv. Tento fakt je třeba mít na zřeteli a je nezbytné věnovat maximální úsilí v prvé řadě přesvědčení učitelů, že inkluze má svůj mnohavrstvý smysl, a poskytnout jim podporu k tomu, aby takovou změnu mohli provést ve svých třídách. Ať už jsou to metodiky pro učení jazyka dané země jako jazyka druhého, nebo asistenti či umožnění dvou učitelů v hodinách, vše vyžaduje jednak finanční podporu, ale mnohem více nasazení těch, kdo změnu po učitelích požadují.


Publikaci Skandinávské zkušenosti s inkluzivním vzděláváním, s celkovým shrnutím a shrnutím hlavních zjištění u jednotlivých zemí, najdete zde: http://www.eduin.cz/clanky/bob-kartous-skandinavske-zkusenosti-s-inkluzivnim-vzdelavanim/.


Bob Kartous

Absolvoval Pedagogickou fakultu, Fakultu sportovních studií MU v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Od roku 2005 do roku 2014 pracoval ve společnosti Scio, kde se podílel na aktivitách v oblasti vnějších vztahů, společenské odpovědnosti a vydávání periodik. Dnes pracuje jako vedoucí komunikace vzdělávacího think tanku EDUin. Na téma vzdělávání publikuje v českých médiích (Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Literární noviny, Britské listy, Rodina a škola). 

Související články

Napsat komentář

Close
Close