Jak vzdělávat bez hranic

V poslední době se mi zdá, že téma vzdělání bývá hned po počasí nejčastějším předmětem rozhovorů. Ať jste kdekoliv a mluvíte s kýmkoliv. Možná je to tím, že každý má několikaletou zkušenost se školním prostředím, během které si na vzdělání vytvořil osobní názor, jenž má potřebu sdílet s druhými. A optimističtějším vysvětlením by bylo to, že si mnohem více než kdy dříve začíná naše společnost uvědomovat, jak je téma vzdělání významné a proto mu věnuje svoji pozornost. Začnete-li však tyto běžné rozhovory analyzovat, zjistíte, že se v nich mnohdy rýsují jakési hranice. Hranice, které určují diskurs, v němž jsme zvyklí o vzdělávání mluvit. Takže se ve většině případů téma zúží pouze na povinnou školní docházku a naši subjektivní zkušenost, skrze kterou máme tendenci poměřovat, zda je dnešní škola lepší, nebo horší, než byla za nás a zda toho umí dnešní absolventi více, či méně. Přitom by pro diskusi o vzdělávání bylo užitečnější, kdybychom se tyto hranice pokoušeli překračovat. Pro začátek třeba tím, že se začneme sami sebe ptát, kde leží hranice vzdělávání. Musí být vůbec nějaké? Čím se můžeme inspirovat v zahraničí? Co všechno děti poznávají za hranicemi školního pozemku? A co se naučíme, když opustíme zónu osobního komfortu?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji vám za sebe i své kolegy ve Scio podnětné čtení.

Markéta Majerová
Šéfredaktorka