Články

Některá témata na čínských školách nenajdete

Text: Markéta Majerová

V poslední době se téma Čínské lidové republiky skloňuje v naší společnosti z mnoha důvodů i z mnoha úhlů pohledu. Proto jsme připravili rozhovor s Václavem Kopeckým, který je analytikem Výzkumného centra AMO se specializací na zahraniční a environmentální politiku Číny.

Pro čínský vzdělávací systém je typický tlak na výkon, platí to stále, nebo je tam přece jen nějaká změna?

Já si myslím, že to je věc, která se úplně nemění. Vláda sice dlouhodobě plánuje zmírnění tlaku na studenty a změnu systému jako takového, ale zatím zůstává stále ohromný. Jednak je systém výrazně orientován na závěrečné zkoušky. Protože když tam student dokončuje střední školu, tak se v posledních ročnících vlastně věnuje pouze přípravě na ně. A druhá věc je tlak, který vychází od rodiny, protože ta chce, aby měl student co nejlepší výsledky a dostal se na co nejlepší školu. Tyto dva faktory se potkávají a na studenta kladou velké nároky.

Do jaké míry je tlak na výchovu daný politikou jednoho dítěte? A je tvrdá výchova v míře, ve které je popsána například v knize Bojovná píseň tygří matky, podle Vás důsledkem tohoto opatření?

Já si myslím, že ten tlak na děti bude trvat ještě dlouho, i když nyní politika jednoho dítěte byla víceméně zrušena. Protože v čínské kultuře a obecně v konfuciánských zemích platí, že rodiče mají investovat do svých dětí, aby byly co nejúspěšnější. Děti to pak mají vrátit svým rodičům, o které se budou starat, až budou staří. A opět to mají předat svým dětem, aby se zase v rámci společenského žebříčku co nejvíce pozvedly. Takže já si myslím, že skutečnost, zda budou mít jedno dítě nebo dvě, se zase tolik neprojeví. Spíše to budou vnímat tak, že když mají dvě děti, je ta investice dvojnásobná. Na druhou stranu je pravda, že když mají dítě jen jedno, tak nemají možnost selhat. Ve chvíli, kdy to dítě selže, je to pro tu rodinu ohromný problém a těžko se s tím pak něco dělá. Zatímco u dvou je to tak, že kdyby jedno selhalo a druhé bylo vynikajícím absolventem, lze to snáze tolerovat.

Strach ze selhání je nejvíce patrný při závěrečných zkouškách gaokao. Ty musí všichni studenti ukončující střední školu vykonat v jednom termínu a jsou příčinou extrémního stresu, který kulminuje do fenoménu studentských sebevražd. Je to skutečně jediný moment, který rozhoduje o tom, zda se budou moci dále vzdělávat, nebo ne?

Víceméně ano a ona rozhoduje nejen o tom, jestli půjdou na vysokou školu, ale také na jakou vysokou školu půjdou, a kromě toho, že mají tuto jednu šanci, tak jednotlivé provincie mají také kvóty pro vysoké školy. Což je další zátěž pro studenty, protože ti vědí, že když jsou například z nějaké provincie, tak je mnohem těžší se dostat na vysněnou školu v Pekingu, než kdyby v něm bydleli. A ten tlak na ně je opravdu ohromný. Oni poslední rok svého studia na střední škole v podstatě netráví ničím jiným než přípravou na závěrečné zkoušky. To znamená, že chodí do školy každý den, mají úkoly přes víkendy, také nějaká doučování a kromě toho je docela třeba běžná i praxe, že mají v posledních týdnech před zkouškou zaplacené učitele, nebo takové dozorce, kteří dohlíží na to, aby studenti v noci nespali a raději se učili. Takže je to naprosto extrémní systém a z našeho úhlu pohledu dost nepochopitelný.

Je pravda, že se na školách nevyučuje látka, která se neobjeví v závěrečném testu?

Teoreticky se učí i jiná látka, ale v podstatě nikoho nezajímá, protože všechno se orientuje na ten závěrečný test. Což také znamená, že znalosti, které studenti dostanou, nemusí být vůbec praktické. Nemusí jim být v budoucím životě vůbec k ničemu a nemusí jim ani pomáhat s nějakým osobním rozvojem. Je to jen něco, co se musí nadrtit, aby prošli závěrečným testem.

Jak moc do čínského školství vstupuje politika?

Velmi, protože strana víceméně určuje to, jak školské kurikulum vypadá. Studenti mají politicky orientované předměty, které tvoří podstatnou část vzdělání. Důležité pro stranu je, aby znali komunistický kánon, ale na druhou stranu je to z celkového objemu toho učiva ta menší část. Z větší části je důraz na matematiku, fyziku, jazyk a další předměty.

Znalosti, které studenti dostanou, nemusí být vůbec praktické. Nemusí jim být v budoucím životě vůbec k ničemu a nemusí jim ani pomáhat s nějakým osobním rozvojem.

Jsou témata, která se ve školách neobjevují, právě z důvodu politické nevhodnosti?

V Číně funguje docela hodně zažitý systém takové autocenzury, takže některá témata, třeba politická, například zpochybňování role strany, se ve školách určitě neobjeví nebo rozhodně to není běžné. Zároveň to ani řadě lidí nepřijde divné, protože oni jsou zvyklí na to, že se o těchto tématech nemluví nikde, tím pádem se o nich nebude mluvit ani ve škole.

V posledních letech řada čínských univerzit zaměstnává zahraniční profesory. Jsou i oni hlídáni, aby o některých tématech ve školách nemluvili?

Zahraničních akademiků do Číny skutečně proudí čím dál tím více, stejně jako studentů. Čína je hodně populární destinace pro zahraniční studenty a nejen kvůli výuce čínštiny, ale i jiných oborů. Třeba Němci často jezdí do Číny studovat technické obory. Mají to v rámci určité výměny, aby se naučili lepšímu porozumění, protože německé firmy chtějí s čínskými spolupracovat, tak aby věděli, jak funguje jejich mentalita. Samozřejmě citlivější je tato otázka u společenských věd, třeba u politologie a sociologie. Na čínských elitních univerzitách profesoři často říkají, že víceméně můžou se svými studenty mluvit otevřeně a nemají pocit, že by na ně byl kladen nějaký velký tlak, aby studentům něco zatajovali. Na druhou stranu zase určitá autocenzura funguje i u těchto zahraničních profesorů, kteří do Číny přijdou. Vlastně mají z toho prostředí kolem sebe pocit, že některá témata by ve třídě otevírat neměli. Můžou se o tom pobavit někde mimo oficiální struktury školy, ale ve škole jako takové to třeba sami od sebe ani nenavrhnou.

A přenáší se tato autocenzura i na vysokoškolské studeny, třeba tím, že by se nezajímali o otázky týkající se lidskoprávní problematiky?

Pakliže jsou hodně zvídaví, případně jsou exponovaní v myšlenkách, které nejsou jenom oficiální, tak samozřejmě po něčem pátrat můžou. Ale v Číně funguje velmi striktní kontrola informací. Čínský internet je omezený pouze na to, co vláda a strana chce, aby na něm člověk našel. Stejně tak to kurikulum, které je na školách. Takže pro studenta je vlastně velmi problematické najít si nějaké jiné informace, které nejsou oficiální. Ono to jde, ale musí v tom být trošku zběhlý. Musí vědět, jak a kde hledat, a to se asi většina z nich během studia nenaučí, protože je ani nemusí napadnout, že by měli hledat nějaké neoficiální zdroje, případně alternativní vysvětlení nějaké události.

Jak v Číně řeší vzdělávání minorit?

Minority mají z ústavy z právního hlediska třeba právo na používání svého jazyka. Do jisté míry mají právo i na vzdělávání v něm. V realitě je to trochu složitější. Protože zvláště u těch nejexponovanějších minorit, což budou Tibeťané a Ujguři, je velký tlak na sinizaci. Tedy na to, aby vzdělávání probíhalo v čínštině, aby mluvili čínsky a sami sebe považovali za Číňany. Je to trochu dvojsečné. Protože na jedné straně se o to snaží stát a na druhé straně je k tomu nutí i trh pracovních příležitostí. Protože ve chvíli, kdy Tibeťané nebo Ujguři nevládnou dobře mandarínskou čínštinou, jsou na pracovním trhu velmi znevýhodněni. Zvláště ve chvíli, kdy je velký počet etnických Číňanů – Hanů. Takže oni s nimi soupeří o pracovní pozice a ve chvíli, kdy třeba mají horší čínštinu, tu pracovní pozici nedostanou, tím pádem je v tomto ohledu na ně vyvíjen ještě větší tlak.

Co vnímáte jako hlavní riziko čínského vzdělávacího systému?

Palčivý problém v Číně je to, že existuje systém hukou, což je vlastně trvalé bydliště, resp. rezidenční doložka, a na základě trvalého bydliště, kde je občan registrovaný, má právo na vzdělání a na lékařskou péči. Ale ve chvíli, kdy jde pracovat do města a stane se z něj člověk migrující za prací, právo na vzdělávání i lékařskou péči ztrácí. To se týká i jeho dítěte, pokud by ho vzal s sebou. Takže dítě najednou nemá kam chodit do školy. A lidí, kteří migrují za prací, je v Číně 300 000 000. Spousta dětí tak zůstává na venkově s prarodiči a chodí tam do venkovské školy, ale u mnoha to nejde a ti pak musí být s rodičem ve městě. A nemají oficiální možnost, jak se dostat ke vzdělávání. Takže vznikají různé nelegální školy, za které se platí, a je to velká šedá zóna, která je mnohem větším problémem než špatná úroveň škol na venkově. 

Související články

Napsat komentář

Close
Close