Články

Výchova a vzdělávání v tekutých časech

Text: Miloš Říha

Zdá se mi, že hlavním tématem dneška je nejistota. Tedy přesněji řečeno změněná povaha nejistoty, která alespoň v našich zeměpisných šířkách najednou nepramení tolik z pocitu ohrožení naší vlastní existence, ale spíše z jakéhosi zvláštního vytržení člověka z plynutí času. 

Strach ze smrti se nám spolu se vším, co souvisí se stářím, podařilo vytěsnit kamsi za okraj společenského vědomí. Potřebu transcendentního jsme nepřebernou nabídkou stimulantů souvislého toku endorfinů saturovali natolik, že klíčová otázka: „Proč je něco spíše než nic?“ nám dnes v podstatě ani nemusí přijít na mysl. Z politiky, jako zásadního instrumentu ovlivňování veřejného života, se stává okrajová záležitost, protože nám všem, skutečným individualitám, dav nerozumí a my nerozumíme davu.

Žijeme v tekutých časech.

Slovy sociologa Zygmunta Baumana. Na jedné straně máme v životě mnohem více možností než lidé, kteří žili před námi, na straně druhé jsme ale mnohostí možností paralyzováni do té míry, že nejsme schopní se pro žádnou z nich skutečně rozhodnout. Jako by se všeobecně sdílenou životní strategií stalo: Umět se správně nerozhodnout. Jako by byla do podvědomí člověka sugerována životní strategie složená z následujících faktorů:

  1. Uměj se správně nerozhodnout, protože každé rozhodnutí ti zavírá spoustu dalších vrátek, která chceš nechat otevřená.
     
  2. Vyhýbej se dlouhodobým závazkům, protože omezují tvůj pocit neomezených možností.
     
  3. Relativizuj hodnoty, aby tě nic nenutilo činit závazná rozhodnutí.
     
  4. Spotřebovávej, co se nabízí, protože je to snazší než se rozhodovat a hledat kvalitu.
     
  5. Nestarej se, protože důležitá rozhodnutí učiní někdo za tebe.

Je to trochu jako držet v rukách kostku ledu. 

Dlouho jsme my lidé žili ve velkém nepohodlí, „v jeskyních“ a s obavou o přežití. Naše jistota byla cosi, co se chovalo jako kostka ledu. Je to nepříjemné, ale má to pevný tvar a držíme to pevně v rukách.

Z hlediska dějin jsme se za krátký čas ocitli ve velkém pohodlí. Ve vytopeném bytě s dostatkem potravy. Naše jistota, která se chová jako kostka ledu, se ale v tomto pohodlí začala pozvolna rozpouštět. Protéká nám mezi prsty a my už jenom těžko opustíme naše pohodlí, abychom se ke starým jistotám vrátili. Zkrátka hledáme jistoty nové. A jakoby se nejistota stala zdrojem jistoty. Paradox.

Co se v životě změnilo za posledních sto let?

V odpovědi na tuto otázku nás na první dobrou jistě napadne spousta věcí. Osobně mi připadá, že ta největší změna se skrývá ve změněném vnímání vlastního konce, horizontu života. Život se zkrátka sám o sobě prodloužil. Člověk se do světa rodí s mnohem větší nadějí do žití. Máme více času. V důsledku toho vznikají úplně nové životní fáze, pro které nejen nemáme názvy, my od nich nemáme ani žádná usazená očekávání.

Nově se snažíme pojmenovat, co znamená dospělost a kde začíná. Hledáme standardy pro život dětí ve světě, kde se polovina uzavřených manželství rozvádí. Hledáme nové perspektivy pro rozchody lidí na základě tzv. „syndromu opuštěného hnízda“. Hledáme návod, jak kvalitně prožít stáří, které najednou nekončí takřka ve stejném momentu, kdy se odchází do důchodu.

Spolu s tím se mění i to, jaké role ve společnosti zastáváme. Zastávat funkci, mít povolání, najednou není doživotní úděl. Myšlenka celoživotního učení je zde už pěkných pár set let, ale z krásné vize se v dnešní realitě stává takřka bezpodmínečná masová nutnost.

Nejistota tu byla vždy.

Samozřejmě. Nicméně najednou jakoby se stala opět skutečně nejvýraznější tektonickou čarou, která dělí společnost.

Najednou je zde skutečně velká masa lidí, která nejistotu považuje za své nezadatelné právo, za vždy přítomnou možnost. Takové životní paradigma prosakuje do všeho. Do vztahů, práce, do prožívání všedních dní. Na straně druhé je velká masa lidí, která současnou povahu nejistoty subjektivně vnímá jako nesnesitelnou.

 Ve vztahu k nejistotě nejsou lidé chytří a hloupí, vzdělaní a negramotní, mladí a staří. Napříč těmito kategoriemi hledáme odvahu hledat rámec vlastního života ve světě, kde národní stát není garantem společenské smlouvy vůči globálním dějům. Ve světě, kde existují zaměstnání, která před pěti lety neexistovala. Ve světě, ve kterém na celý život znamená nepředstavitelně dlouhou dobu.

A v takovém světě hledáme význam výchovy a vzdělávání.

Pokud výchovu a vzdělávání vnímáme jako předání penza životních zkušeností, princip zachování konzistence společnosti, jako poslání štafety dál, pak nám tak trochu ujíždí půda pod nohama.

Jak vychovávat a vzdělávat dítě, mladého člověka, sama sebe, pro společnost, která svou jistotu staví na tak velké míře nejistoty? Podstatou přestala být stabilita poměrů, ale růst a rozvoj.

Společnost si zachovává svoji hierarchii, ale ta se mění tak rychle, že společenské uspořádání přestalo připomínat zužující se pyramidu a stalo se těžko popsatelnou amébou. Ta nemění tvar na základě vlivu dříve etablovaných institucí, ale na základě inovativních impulzů, z nichž mnohé sice nic konkrétního nepřináší, ale stávají se reálnými ve svých důsledcích. Ovlivňují životní styl, vnímání světa, životní perspektivy.

Například překotný rozvoj IT technologií a mnohost možností sdílet informace umožňují tak paradoxní situace, že náctiletí překonávají svým vlivem mnohem starší generace. Neustálá změna, potřeba nejistoty, je konfrontována s vidinou jistoty, že v určitém věku je přirozené mít ve společnosti výsadní pozici.

Nehledáme systém, nehledáme paradigma, hledáme smysl.

Vážím si velmi všech, kdo tráví čas výchovou a vzděláváním. Zdá se mi, že učitelé a vychovatelé to dnes nemají lehké, protože se od nich čeká cosi, co už dávno není reálné. Vkomponovat své svěřence do správného patra společenské hierarchie, které by odpovídalo očekáváním rodičů či momentální společenské poptávce. Dát jistotu ve světě, kde se jistota ve skutečnosti tolik nenosí.

Jenže nezřídka se může ukázat, že ono vysněné místo už zkrátka vůbec neexistuje nebo dávno ztratilo svou minulou prestiž. Očekávání je zklamáno, přichází konflikt, který se odehrává na tolika polích a v tolika dimenzích, že je neumíme ani pojmenovat, natož promyslet.

Dnes neměníme systém výchovy, neměníme dokonce ani paradigma, protože přístupů k výchově je najednou tolik, kolik je reálně myslitelných horizontů pro smysluplně a šťastně prožitý život. Pedagogika přestala být vědou osnov a kompetencí a stává se vědou osobních příběhů. Stává se vědou, která by měla více než kdy jindy vyprávět příběh o tom, jak nacházet a prožít pocit smyslu ve světě, kde nejistota je součástí životního stylu.

Dobře to vyjádřil Exupéry:

„Svět nedědíme po předcích, ale půjčujeme si jej od našich potomků.“ Možná žijeme v časech, kdy je tak moc složité si představit nejen to, jaké výzvy budou řešit naši potomci, ale i to, jaké výzvy budeme řešit my sami. V takovém světe se zkrátka maxima „Naučit se učit“ stala dogmatem. 


Miloš Říha

Sociolog a ředitel Skautského institutu. Je spoluautorem projektu Skautské století, který se zabývá kontinuitou skautingu u nás. V rámci projektu jsou zaznamenávány, zpracovávány a publikovány výpovědi těch, kdo se v životě potkali se skautingem napříč všemi generacemi. V letech 2007-2009 řídil firmu ProstorPlus.EU, která se zabývala strategickým plánováním ve veřejné správě a participativními přístupy při rozhodování o veřejném prostoru. V roce 2011 mu v nakladatelství TDC vyšla kniha poezie s názvem Duše skladem. Jeho skautská přezdívka je Šípek.

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close