Články

Vzdělávání bez hranic

Text: Markéta Majerová

Přestože se hranice České republiky otevřely vnějšímu světu už v roce 1989 a s nimi i prostor pro inovativní pedagogické proudy, které se k nám začaly přelévat a pomalu přetvářet tehdejší podobu komunistického školství a přestože od té doby už uplynulo více než čtvrt století, stále se zdá, že existují určité hranice, které přetrvaly v představách o podobě školního prostředí, školní výuce i smyslu a obsahu vzdělání vůbec. Jedná se o mylná přesvědčení, která bojkotují snahu o inovace ve vzdělání a místo toho jej udržují ve stavu, jenž dávno přestal vyhovovat nárokům světa v 21. století. A které (mentální) hranice brání vzdělávání?

První z nich je představa, že se děti vzdělávají pouze ve škole.

Myslet si, že vzdělávání probíhá pouze v době vymezené pro výuku a na místě, které k tomu má být primárně vymezeno, je naivní, ale stále v naší společnosti rezonuje. Přitom děti (i dospělí) se vzdělávají kdykoliv a kdekoliv. Kolikrát si cennější poučení vezmou z příhody na cestě domů a nepotřebují k tomu rámcový vzdělávací program, učebnici ani učitele.

Podobně lichá je představa, že učení nemá děti bavit. Učení samozřejmě nemůže být pouze zábava, ale rozhodně by se mělo přibližovat spíše jí než nudě. Co je horšího než promarněný čas, který stráví děti zbytečně ve školních lavicích, s myšlenkami mimo třídu a nápady, které nemůžou otestovat? Stane se jen to, že si navyknou dělat ve svém životě věci, které je nebaví a nedávají jim smysl. Což vede k tomu, že se z dříve zvídavých osobností stanou v dospělosti frustrovaní jedinci se sklony k nihilismu, kteří nadávají na svět kolem sebe, místo aby jej měnili. Když se totiž v dětství zabije touha po učení, potlačí zvídavost a zničí fantazie, tak tyto škody v dospělosti nenapraví ani velmi empatický terapeut.

S tím souvisí další omyl, v němž je školní prostředí pojímáno jako skleník, který s reálným světem nesouvisí. Škola by měla být se světem co nejvíce propojena a místo přípravou na život by měla být životem samým. Jak například můžeme po maturantech chtít, aby chodili aktivně k volbám, když byli zvyklí na to, že jejich hlas nemá žádnou váhu? Jak můžeme chtít, aby ostatním pomáhali, když je škola učila spíše s druhými soutěžit? A jak by z nich měly být vnitřně integrované osobnosti se zdravým sebevědomím, když se místo osobnostně sociální výchovy těžiště výuky soustředilo na maximální penzum faktografických znalostí?

Další hranice jsou mnohdy zbytečně a uměle nastavovány tím, jak se komplexní témata uměle preparují do dílčích aspektů, které jsou předkládány v rámci jednotlivých předmětů, místo toho, aby výuka umožňovala studentům poznat méně témat do hloubky, s kritickým pohledem i kontextem, který se s nimi pojí. Tak je upřednostněna kvantita jednotlivých poznatků na úkor kvality a holistického pojetí. Tímto způsobem se sice na krátkou dobu naučíme mnoho jmen, dat, cizích termínů i definic, kterými můžeme vzbudit zájem okolí. Ale vzhledem k tomu, že na ně nejsou navázány další poznatky, které by je uvedly do smysluplného rámce, ve většině případů je stejně dříve či později zapomeneme. A otázkou zůstává, k čemu nám podobné vyučování bylo?

Významný deficit spatřuji také v tom, jak jsme zvyklí pracovat s chybou. Místo abychom vnímali chybu jako přirozenou součást toho, když se učíme něčemu novému, bojíme se jí, protože jsme zvyklí, že za chybou následuje potrestání. Ve školním prostředí je trestem nejčastěji špatná známka. V domácím prostředí výčitky či zákazy. Ale k čemu to vede? K vyšší motivaci? Nikoliv. Vede to k pasivitě a rezignaci, jelikož staré známé „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ bohužel mnohdy začne fungovat jako osvědčená strategie. Přitom by to mělo být naopak. Na chybu by mělo být nahlíženo jako na pozitivní akcelerátor vzdělávacího procesu, protože díky ní můžeme přijít na lepší řešení.

Poslední hranice, která se mi zdá ve vzdělávání zbytečná, je homogenní rozdělování dětí. Je snad v životě potřeba dělit se podle věku? Není to tak, že stejně jako jsme ochotni přijímat představu o tom, že starší může učit mladšího, tak bychom si měli uvědomovat, že tento proces funguje i obráceně? Mnohdy nás děti učí více než my je. Jen je pro nás těžší si to přiznat a uvědomit. Možná máme strach, že bychom tím přišli o naši iluzorní autoritu. Přitom by nastal opačný efekt. Děti, které poznají, že je dospělí berou vážně, jsou mnohem ochotnější vážit si jich také. Stejně jako oceňují to, když dospělí přiznají, že něco neví, někdy udělají chybu, ale jsou při tom autentičtí.

Je určitě mnohem více hranic, které brání efektivnímu a smysluplnému vzdělávání. Některé z nich se objevují ve školách, některé v rodinách a jiné si nastavujeme nevědomě sami. Významné je, že žádná hranice není nepřekročitelná.

Související články

Napsat komentář

Close
Close