Články

Děti, které mne bavily

Text: Sylvia Jančiová

Sedíme ve staré chalupě v lese u Řevnic. Zařízení je skromné a už něco pamatuje. V malé kuchyňce u plotny stojí Bára a vaří polévku, která bude k obědu. Na oknech jsou rozvěšeny svazky různých bylinek, na stole se suší houby. V policích je hodně knih a pak po různu, bez ladu a skladu, výkresy, plakátky, kousky hezkého dřeva, oblázky, kytky… Jana čte dětem pohádku Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka. Kdo by si myslel, že je to popis romantických prázdnin někde u babičky, pletl by se. Jsem ve škole. Lesní škole a školce ZeMě. 

Vše se začíná na nádraží, kde se scházíme s osmi dětmi od 6 do 9 let. Z nádraží se jde pěšky do lesa. Děti se trochu předvádí, jsou zvědavé, kdo jsem, kolik mi je let, jestli s nimi budu celý den. Po chvíli usedáme všichni v lese na pláštěnku a vzájemně se představíme. Všichni u toho baští s velkým apetitem svačinu z domova. Janě nikdo neříká paní učitelka, tou ve skutečnosti ani není. Je to průvodkyně jako všichni ostatní dospělí, včetně třech mužů, kteří v lesní školce a škole pracují. Průvodci provázejí děti na jejich každodenním putování nejen krajinou, ale i životem, se všemi radostmi, starostmi a překvapeními. Doprovázejí děti v jejich spontánních hrách, dodávají jim podněty, snaží se využít jejich přirozené zvídavosti. Pak je tady Joram a Anežka, kterým je šest, Vojtovi je sedm, Viktorce, Rozárce, Adriánovi a Emě osm a nejstarším je tady dnes devítiletý Max. Ani jedno z dětí nechodí do klasické školy. Jsou v domácím vzdělávání, které je v České republice legislativně uznáno jako plnohodnotná alternativa klasické školy, zatím však pouze na 1. stupni. Každé dítě chodí do lesní školy tak často, jak potřebuje a chce. Děti se tu nedělí na prvňáky, druháky… Úkoly dostávají podle toho, co zvládají. Dá se vůbec v takovémto, pro někoho až příliš volném uspořádání něco smysluplného s dětmi dělat, něco je naučit?

V lese

Tématem aktivity v lese je čeština. Slova nadřazená, podřazená, souřadná, jednoznačná, mnohoznačná, synonyma, antonyma. Všichni společně. Na příkladech z běžného života se to dá pochopit snadno. Šestiletý Joram říká: „To není těžké. Když například někdo řekne do telefonu ‚slyším tě špatně‘, klidně může říct i ‚slyším tě blbě‘, protože to má stejný význam. Ale také má možná hluché uši.“ Smích. Po kolečku vtipných a trefných příkladů se děti rozdělí do dvou skupin – skupina loupežníka Borka a loupežníka Matisse. Obě skupiny hledají ve své půlce lesa úkoly a tajenky, které musí společně vyřešit, a současně tak procvičí vše, o čem byla řeč před chvíli. Děti se do úkolu vrhají s vervou. Vedení se přirozeně chopí ti starší, je však vidět, že jsou zvyklí zapojovat ty nejmladší a nechat prostor i jim. Na proběhnutí lesem se také najde čas. Co mne trochu překvapuje, je nižší úroveň čtení a psaní.

Když se na to po obědě ptám Báry a Jany, odpověď mi můj dojem potvrzuje. „Kdybychom porovnávaly úroveň čtení a psaní s dětmi z klasické školy, naše děti určitě nebudou excelovat. Ale k čemu takové porovnání vlastně je? Děti to rychle doženou a už v 5. třídě se rozdíly stírají. V čem jsou naše děti jednoznačně napřed, je samostatnost, flexibilita, emoční rozhled, sociální dovednosti. A to je mnohem důležitější,“ říkají obě průvodkyně.

Je hodina etiky. Huráááá!

Jana otevírá aktuální věc. Jedno z dětí, Otík, se rozhodlo, že nebude do školy chodit každý den. Je nový. Být někde nový nebo na druhou stranu přijmout mezi sebe někoho nového nemusí být vždy jednoduché. Děti vypráví své zážitky. Joram: „Hodně tady chodíme na výlety a někdy je to těžké. Byl jsem pomalý a kluci si o mně říkali věci. Že jsem pomalý. Já to slyšel i cítil. Nelíbí se mi to.“ Pak se rozpoutává debata, co může udělat Joram sám a jak můžou být nápomocni ostatní. Jana, která je svou původní profesí psycholožka, nechává prostor všem dětem, debatu spíš usměrňuje, nežli vede. Je vidět, že děti jsou otevřené, chtějí o tématu mluvit. Možná jenom nejstarší kluci se trochu stylizují do toho, že jsou vždy a všemi přijímání skvěle. Nakonec dochází k dohodě, jak se chovat a na co si dávat pozor.

Před obědem stihneme ještě čtení vtipného příběhu o stolování. Se zaujetím sleduji téměř herecký výkon Jany, je uvěřitelná a autentická. „Co uděláš, když rozliješ čaj?“ „Nechám to tak. Nebo to utře máma.“ Smích.„Omluvím se, utřu to.“ „A co jídlo v posteli?“ „Jojo, to je správně, když je někdo nemocný nebo má rozbitou nohu…“

Jak to funguje?

K obědu je květáková polévka s chlebem. Předtím se zpívá společná písnička. Přichází také školkové děti, celkem jich je 16, škola má 12 dětí. Po obědě už přestávám mít přehled o tom, kde děti jsou a co dělají. Povídám si s Bárou a Janou před chalupou. Lesní školka a škola ZeMě vznikla jako společná myšlenka několik přátel, kteří chtěli své děti vzdělávat jinak. Když děti odrostly, jaksi samozřejmě se školka rozšířila také na školu neboli klub.

Pravidelně 2x za rok přichází za dětmi paní učitelka z klasické školy, aby je přezkoušela. Tráví s nimi celý den. Nejedná se o žádnou stresovou situaci, děti ji povídají o tom, co se naučily, co je bavilo, pochválí se svým portfoliem, do kterého si zakládají své výtvory, kresby, poznámky, otázky… Pátky jsou projektovými dny, kdy se jezdí na výlety, do divadel, všichni se už těší za pár dnů na Neviditelnou výstavu v Praze. Cestovatelé, cizinci, odborníci, rodiče a přátelé jsou ve školce a škole vítání. S dětmi tráví celý den a skrz různé zážitkové aktivity dětem přibližují jiné kultury nebo oblasti vědění.

Jany se ptám, zda a jak se sestavují plán výuky. „Samozřejmě víme, co stanovuje kurikulum, co by mělo dítě v té které třídě zvládnout. Vím, čeho chci dosáhnout. Mým nejdůležitějším úkolem je mít ‚plné kapsy nápadů‘ a nabídnout je dětem. Ony samy si vyberou tu, která je zaujme a baví. Pak se učí přirozeně a nenásilně. Ve výuce využíváme silného impulzu – aktuálního dění, nálady, problému, se kterým dítě přijde. Nemá totiž smysl děti do něčeho tlačit, naopak, výrazný impulz, který vychází z dětí samotných, se zúročí několikanásobně víc. Vůbec za nejdůležitější považujeme ve výuce motivaci a smysluplnost.“

Proč se vlastně rodič rozhodne dát dítě do lesní školy? U dětí předškoláků rodiče oceňují hlavně pobyt v přírodě a zážitkové aktivity. Pro rodiče školáků nabývá na důležitosti fakt, že jsou součástí školy a spolutvůrci toho, co se děti učí. Často vychází ze své špatné zkušenosti se školou a nechtějí, aby si něčím podobným prošly jejich děti. Všichni převzali spoluzodpovědnost za vzdělávání svých potomků.

Lesní škola není pro každého.

Všichni ve škole si tykají, chybí striktní organizace činností, hodně se improvizuje. Děti tráví nejvíce času v přírodě. Jsou živé, někdy divoké, špinavé a hlučné. Nepřijímají hotové odpovědi, jsou zvídavé, diskutují, polemizují, mají svůj názor. Jsou vnímavé, otevřené, dokážou vytvářet vztahy s dětmi i dospělými. Jejich sociální a emoční rozhled je široký. 

Osobně jako důležitý vnímám fakt, že rodiče dnes mají možnost i díky lesním školkám a školám zvolit alternativu, jak své děti vzdělávat. Jistě, nejsou asi dokonalé, což je dáno především tím, že u nás takovýto druh vzdělávání nemá tradici a historii. Je to o odvaze jednotlivců pokusit se udělat něco jinak, lépe. A tou nejlepší referencí je, že to dělají z lásky ke svým dětem.

Před odchodem si jdu umýt svůj talíř, tak tady činí každý sám. Potkávám malého prcka, který mi sděluje: „Jsem nedojedl polévku, a tak jdu vylít zbytek na kompost. A jak jdu, tak jsem ji cestou snědl.“ Pak se rozeběhne k velkým dětem, protože právě tam se teď něco zajímavého děje.

Odcházím s pocitem, že tady jsou děti šťastné, není tady žádný strach, stres. I když si o podobném vzdělávání můžeme myslet cokoli, jsem přesvědčena, že jako dětem by se nám v takovéto škole líbilo všem.

Za pozvání děkuji J. Knotkové a B. Šounové. Více o školce a škole ZeMě: www.skolkazeme.blogspot.cz


Lesní mateřské školky nebo školy jsou alternativou klasického vzdělávání, v níž se naprostá většina aktivit odehrává venku. Děti tráví většinu času v přírodě, a to za každého počasí (samozřejmě s odpovídajícím vybavením). Toto přirozené prostředí představuje ideální prostor pro rozvoj dětské osobnosti ve všech směrech. Pro extrémní nepřízeň počasí bývá připraveno jednoduché vytápěné zázemí (maringotka, týpí, jurta apod.), popřípadě náhradní program.

Základy koncepce lesních školek pocházejí ze Skandinávie. Za zakladatelku je považována Ella Flatau z Dánska, matka čtyř dětí, která čas s dětmi trávila pravidelnými výlety do lesa. Brzy se k ní přidali sousedé se svými dětmi a jejich známí. V roce 1954 vznikla na základě jejich zkušenosti historicky první lesní mateřská škola. Ve Švédsku existovalo již v roce 1999 pod označením „Venku za každého počasí“ kolem stovky mateřských škol. V Německu se v roce 2008 uvádí více jako 1000 těchto zařízení. V ČR vznikla první podobná školka na Liberecku v roce 2007, v současnosti je na území Česka 115 podobných organizací. Důvodem je zájem rodičů a nízké náklady na zřízení.

Související články

Napsat komentář

Close
Close