Osmnáct let ve škole se rozpustilo jako céčkovej šumák

Text: Michaela Dostálová

Škola, místo aby učila, často odnaučuje. Pokud dětskou přirozenost nepotírá, nechává ji ladem a nestará se. Je příznakem racionalizace našeho života, která dominuje tomu, jak prožíváme vlastní bytí a jeho další dimenze odsouvá do  existenciálního příšeří. O škole, o výchově jiných i vlastních dětí, o tom, že vědět znamená nevědět nic. Tomáš Klus.

Když jsem přemýšlela, jak rozhovor začít, jakou položit otázku, uvědomila jsem si, že nás škola nenaučí klást otázky. Neukáže nám, jak na to. Vnímáš to taky tak?

Škola, respektive systém, který jsme přijali za svůj, dle mého spíše odnaučuje. Aneb učí zapomínat. Štěpí Jednotu na shluk polohluchých individualit. Dává dětem nahlédnout na rozdílnosti mezi nimi a vštěpuje jim představy dospěláků o tom, co je správné, jak "být správně", co je špatně a kdo je špatný. Rozpouští jejich přirozenost, otevřenost,  sebedůvěru a vytváří prototypy lidí, kteří po zbytek života plní očekávání jiných a sami sobě tak neustále nestačí. Najednou se děti dělí na jedničkáře, průměry a průšviháře. Nepatrné semínko takové pochybnosti o sobě samém však v človíčkovi rozbují zlosti, touhy po sebenalezení v nejrůznějších projevech vzdoru, popřípadě jej uzavřou.

Zastáváš poměrně radikální postoj …

Nerad bych, aby vyznělo toto mé odpovídání ryze negativně, neřku-li nenávistně, potkal jsem řadu skvělých pedagogů, ovšem povětšinou k našemu sblížení došlo mimo školní lavice a zaplať pánbůh za všechny ty školy v přírodě a výlety nejrůznějšího druhu. Naše školy netrpí nedostatkem dobrých kantorů, chybí však prostor pro to, aby žák mohl nahlédnout na svou autoritu, jako na sobě rovného, čili na lidskou bytost z masa a kostí. Metoda cukru a biče, alias jedničky a pětky, je dozvuk čehosi, co v sobě nosí každý z nás a čeho je čas se pomalu zbavit – syntetické hierarchie.

Mluvíš, jako kdybys sám věděl, jak na to?

Měli jsme teď na víkend půjčené tři pětileté děti, předškoláky, dvě holčičky a kluka. To byla škola. Svět se nám proměnil v nekonečnou dílnu fantazie, kdy se postel stala lodí a podlaha mořem, kdy oživly loutky. Tyhle děti nechápou, proč Člověk Dospělý dělá věci, které ho nebaví a argument, že to „dělat musí“, rozbijí prostým „proč“? A já se zamyslel nad tím, kdo dal nám dospělým pravomoc uzmout dětem jejich svět. Osmnáct let, které jsem ve škole trávil, se rozpustilo jako céčkovej šumák. Vzpomněl jsem si díky nim, kdo a proč jsem tady na Zemi. Ucítil jsem Svobodu a přijal odpovědnost za své bytí, a to bez ohledu na to, je-li to někomu po chuti. Rozeznal jsem v sobě hrdinu příběhu, jehož jsem autorem, a nahlížím teď tak i na každého, koho včil potkávám.

Kde je tedy, podle tebe, problém?

Samozřejmě není vina jen na straně školy. Společnost jako taková přijala svět očima dětí, jako naivní a nemožný, příliš jednoduchý na to, aby to byla Pravda. Nechali jsme se zotročit sami sebou a ženeme se za cílem, jehož podoba je proměnlivá a ubíjející. Kam vlastně? Čemu chceme vyhovět? Jsme nespokojení, protože se bojíme a bojíme se, protože jsme nespokojení. Ustavičně se projektujeme do budoucnosti, sníme, jak se budeme mít za rok, za dva, za deset, popřípadě necháváme část své osobnosti trčet kdesi v minulosti, odkud není návratu, neboť není kam, poněvadž „bylo“ není a „bude“ jakbysmet. Dítě je tady a teď. Řeší svůj problém v daný okamžik, neboť jaksi ví, že je pouze přítomnost, a to mu bereme tím, jak toužíme, aby bylo „někým“. Odnaučujeme je té nejzákladnější přirozenosti, umění být. Onen neduh nám vetknul nejen Descartes svým "myslím, tedy jsem", ale především sám člověk svou myslí hnanou neustále kupředu, či nazad a bytost se tak pozbývá a ztrácí. Poupravit svůj přístup dle dětí na “existuji, tedy jsem“,  to by nás mohlo ušetřit nejedné šlamastyky. Například by nebylo nutné špekulovat o tom, jak dítě "správně vychovat", jak se správně ptát. Neberme jim svobodu, o kterou jsme se my vlastní slabostí nechali připravit! Uvědomme si, že není třeba se nic učit, že všechna velikost bytí už v nás obsažena je.

Z jedné tvé písničky i ne moc pozorný posluchač pochopí, že jde o kritiku školy. Mohl bys pojmenovat, co konkrétního ti vadilo?

Vadilo mi, jak pozdě jsem ucítil, že jsem přetvářen. Že je má osobnost nenápadně rozkládána na tisíce kousků a ještě nenápadněji seskládávána do modelu "ideálního herce", který může zahrát cokoli s argumentem "aby ses uživil". Čímž na mně byla aplikovaná zažitá praxe – hrej hru a buď tím, kým tě chtějí mít. A najednou jsem se chvíli neviděl. Nepříjemný pocit…

Máš doma malé dítě, co ve výchově nechceš podcenit, na čem ti hodně záleží?

Nechci Josefínu vychovávat, nevlastním ji, není to moje „věc“, kterou si můžu vytvářet k obrazu svému. Vím, že ona si vybrala nás, stejně tak jako já si vybral své rodiče s vědomím všeho, co nastane. Svět lidí zahleděný sám do sebe přehlíží, jak je zde vše jedno duchem, jak snadné je žít, žije-li člověk skutečně. Chci ji pozorovat, podporovat a učit se od ní vše, co jsem ve strachu z obhájení sebe sama před vším tím okolo zapomněl.

Jaké vzdělání by měla mít Josefína ve 20 letech, na co by měla být připravená? Získá to ve škole, nebo jinde?

To je právě to. Já po ní nic nechci. Jen udělám všechno pro to, aby byla šťastná, a tím vším míním, že budu vždy nablízku. Ona i tahleta myšlenka "být dítěti oporou" v některých rodičích vzkypěla a jala se ouřadovat, hektická a agresivní doba z ní však udělala monstrum, jehož důsledkem jsou rodiče ignorující, či znevažující pozici pedagoga. V takovém "stání si za svým" však chybí nejzákladnější ingredience veškerenstva, láska. A to není cesta. Dítěti nemusíte vysvětlovat, jak se chová "dobrý člověk", nemusíte nic manifestovat, zkrátka jím buďte a ono v něj po vašem boku vyroste. Ono klišé o zrcadle není daleko od Pravdy… 

Myslím si, že nikdo z nás není na výchovu dětí dostatečně připraven. Ať chceme či ne, jsme v tomto směru ovlivněni výchovou svých rodičů, v kladném i negativním smyslu. Z toho vyplývá, že se v nové rodině schází dvě různé koncepce. Jsi připraven přistoupit na kompromisy?

Každý, kdo má dítě, je připraven. Dítě není sebevrah, aby přišlo k někomu, kdo o něj nestojí. Pakliže tomu tak přesto je, vidím dva důvody, buďto k tomu má daná Duše své důvody, aneb "potřebuje si něco zažít", anebo se v poslední chvíli rodiče nechali zastrašit tím, že nevyhovují. Byl jsem takových ataků svědkem se svou vlastní kůží. To neustálé „a není to brzo“? Končí ti pohoda. Uživíš je? Není to sranda. Co když tohle a co když támhleto, to mi trhalo srdce… Pořád čelíme palbě paniky, tvoříme pochybnosti, a to i v tak základních, pudových věcech, jako je rodičovství. Propadli jsme totiž dojmu, že co nejde vědecky prozkoumat, rozpitvat, je nebezpečné. A tak čteme tisíce příruček Jak na dítě a Dítě v kostce, výplody nás, dospěláků, ale co takhle trochu více naslouchat dětem? Pak nemusíme přistupovat na žádné "dospělé kompromisy", uslyšíme Pravdu z patřičných úst. Jsem proti kultu mysli.

Můžeš ty, z pozice zpěváka, vzdělávat? A snažíš se o to?

Chtěl jsem, ale bylo to ego. Nyní se učím respektovat a přijímat všechno, co „je“. A navíc, čím dál tím víc vím, že nic nevím.

Technologie změnily hudební průmysl k nepoznání. Jak vidíš jejich vliv na vzdělávání?

Myslím, že právě vzdělávání je prostor, kde nové technologie mají nalézat své uplatnění. Je to oblast, v níž mohou být skvělým sluhou. Ve volnočasové sféře jsou krutým pánem, drábem, který nás často připravuje o život. 

Díky