Články

První pravidlo rodiče samostatného dítěte: nechat dítě být

Text: Adéla Zelenda Kupcová

Přesun na ostrov Sulawesi znamenal přesun do civilizace. Nebo řekněme do něčeho, co civilizaci trochu víc připomíná. Minimálně po pěti týdnech na ostrovech Malých Sund. Tak třeba jsou tu kavárny a supermarkety. To je občas docela fajn. Ale zdejší lidé nežijí již tak tradičním způsobem života (tedy, samozřejmě zde najdete tradičnější oblasti, ale třeba s tradičními kmenovými vesnicemi na ostrově Alor se to nedá srovnat).

A výsledek tohoto příklonu k „modernějšímu“ způsobu života je nejlépe vidět jak jinak než na dětech. Jsou méně motivované, méně samostatné a zvládají mnohem méně praktických dovedností.

Na Sulawesi nacházím situace, které dobře znám z Česka. Rodiče pronásledující své děti s miskou jídla a snažící se je nakrmit. Rodiče pomáhající pětiletým se obléknout… Ale samozřejmě tu vidím i mnoho starších dětí, které stále mají dostatek volného času ke hře a zkoumání, kterému se věnují ve věkově smíšených skupinách a užívají si ho. Dělají výpravy do rýžových polí, hledají poklady na rumištích, lezou po stromech, staví domky z rákosů a to samozřejmě bez dohledu dospělých. Ale jejich hra je přeci jen víc svázaná sérií musíš a nesmíš, které jim do hlav vkládají rodiče v dobré víře zajistit jim lepší život. Rodiče tu třeba víc dbají na to, aby byly děti čisté. Nebo aby nenaštvaly sousedy, když se budou rochnit v bahně jejich rýžoviště. Nebo aby dívky byly dívkami (takže na lezení po stromech v případě holek zahlíží úkosem). A také zde rodiče více reflektují rizika, takže děti nezachází s noži a mačetami (k těm se dostanou tak ve třinácti a jsou zpočátku docela neobratné). Navíc rodiče chtějí dopřát dětství svým potomkům nepříliš dotčené světem dospělých a tak je (s výjimkou profesionálních farmářů) oddělují od své práce. Děti, které zde s ohledem na místní kulturu respektují rodiče jako hlavní autoritu, poslouchají a dobrovolně omezují pole své svobodné hry a nedožadují se toho, aby se mohly účastnit práce dospělých.

A výsledek je znát.

V porovnání se sulaweskými dětmi sice drobotina z tradičních vesnic z Aloru nezná elektriku (protože v jejich vsi není), ale: ve dvou letech samostatně baští; ve dvou a půl se obléká; před nástupem do školy ovládá nože a mačety a kolem puberty zvládá několik řemesel; od šesti let umí vařit, rybařit a sbírat jedlé plody v lese. Děti tu mají takřka neomezený čas hrát si a zkoumat a část z něj dobrovolně věnují tomu, aby se účastnily na životě vesnice, pomáhaly rodině a byly tak užitečnými členy celé komunity. A to neuvěřitelně posiluje jejich sebevědomí a ochotu přijímat další a další výzvy.

Jako příklad stačí porovnat dvouletou Fiu z mé Abui rodiny na Aloru, která sama jedla, oblékala se, pomáhala mamince mít nádobí a samostatně se pohybovala po vsi se zhruba stejně starým Abidem z mé nové rodiny (Abid je na úvodním obrázku). Abid nosí plínky, je potřeba ho krmit, oblékat a hlídat, protože každou chvíli padá (a pak brečí, Fia se jen zvedla a hodila očkem po mámě) nebo na sebe něco zvrhne. Samozřejmě vím, každé dítě se vyvíjí jinak a potřebuje svůj čas, ale tenhle příklad není jediný. A není to tak, že Fia by byla mimořádně nadaná a Abid nikoli. Stejně by dopadlo porovnání všech tradičně žijících děcek Abui a zdejších nejmenších Sulawesanů.

A tenhle kontrast mezi sulaweskými a alorskými dětmi jasně ilustruje důležitost hlavní zásady rodičů dětí z kmene Abui na Aloru: nechat děti být a příliš se nestarat.

První pravidlo rodiče samostatného dítěte: nechat dítě být

A to ve dvou oblastech: v péči o sebe sama (jídlo, oblékání…), tak i ve hře a učení. Ale samozřejmě být tu i pro něj, když dítě potřebuje lhostejno co – lásku, radu, společnost, jistotu…

Děti, které mají čas, nikdo se je nesnaží přehnaně zabavit nebo jim pomáhat s věcmi, které mohou zvládnout samy, jsou samostatnější.

A děti, kterým nikdo neplánuje čas a aktivity, jsou motivovanější! Chtějí pomáhat a chtějí se učit, protože si mohou zvolit, co je zrovna zajímá – dle své povahy, zájmů i vývojových potřeb.

Naopak přehnaná péče vede k nesamostatnosti a spoléhání se na rodiče. My lidé (a děti jsou taky lidi) máme kdesi v sobě i sklon k lenosti a proč bychom se namáhali s něčím, co z nás udělá někdo jiný, že?! Kolikrát až nutnost nás donutí rozvíjet se a učit (to se mi tu děje skoro každý den J ). A stejné je to s dětmi – spoustu dovedností si osvojí, až když je potřebují a nikdo jiný je za ně nedělá.


A těmito zásadami se řídíme i u nás ve ScioŠkole. Necháváme děti volit, čemu se chtějí věnovat do hloubky v souladu se svými zájmy a vývojovými potřebami. A také se řídíme heslem, že cokoli mohou udělat děti, ať udělají děti. Necháváme je, aby se učily a rozvíjely nejen své myšlení, ale i praktické a sociální dovednosti v zóně nejbližšího rozvoje dle svých individuálních potřeb a zájmů. O ScioŠkolách si můžete přečíst více ZDE.


EDUnománd

Facebook

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close