Vychovává celá vesnice: Čí dítě je čí, a kde dnes bude spát?
Text: Adéla Zelenda Kupcová
V „mé“ vesnici na indonéském ostrově Alor se v rodinných vztazích prostě nedokážu vyznat. Jednotlivé domy jsou spíše jako pokoje jednoho velkého domu, kterým je celá ves. A lidé plynule proudí z jednoho domu do druhého. A když tak proudí, tak všude dostanou kávu a pravděpodobně i něco k jídlu… A tak se i mně někdy stane, že mám dvě i více večeře.
Stejně se mezi domy a rodinami přelévají i děti. Dokonale zde platí africké přísloví, že na zplození dítěte jsou potřeba dva a na výchovu celá vesnice.
Dříve, když žili lidé Abui v ještě větší izolace, vztahovalo se právo být pohoštěn jen na chlapce a muže. Dříve totiž chlapci dostali od své rodiny jen snídani a večeři, jídlo přes den si museli zajistit sami lovem, sběrem plodin, nebo tím, že se chovali dostatečně vhodně, aby byli pohoštěni. Mimochodem, dnes sice děti dostávají jídlo v rodině pravidelně, ale často se vypravují na celodenní výpravy, kde si sbírají lesní plody (banány, papáji, kořeny, listy) a loví ptáky nebo ryby, které si pak samy na ohýnku připraví. Avšak co se v právu pohostinném generové rovnosti týče, tak doba pokročila. Nyní je pohoštěn každý, bez ohledu na pohlaví. A bez ohledu na to, zda chce.
Děti se přelévají mezi domy a čas od času se stane, že se dítě naštve na své rodiče a prostě odejde do sousedního domu. A klidně tam zůstane přes noc. A má dostatek času, aby pochopilo, co udělalo špatně, protože mu to vždy někdo, kdo není v konfliktu citově angažován, vysvětlí. Zrovna před pár dny dvouletá Fia jednu noc nespala doma, ale u jiné rodiny.
"Na zplození dítěte jsou potřeba dva a na výchovu celá vesnice."
Ale zas tak často se tu děti nestane,aby se děti naštvaly. Nemají moc proč. Pro děti existuje minimum tabu, zákazů a příkazů. Jejich jedinou povinností je pomáhat přiměřeně věku (od okamžiku, kdy začnou chodit a chápat instrukce), volně si hrát, objevovat a zkoumat (a ano, je tu povinná školní docházka, takže aspoň někdy do školy chodí). Zbytek pravidel života vesnice a správného chování většinou pochopí od starších sourozenců, bratranců a sestřenic, prostě od ostatních dětí z vesnice. Tlak dětské skupiny na řádné chování je silný, ale nenásilný a dospělí tak ve výchově příliš autoritativně vystupovat nemusí.
Zároveň však děti mohou kdykoli za jakýmkoli dospělým přijít, požádat o radu, pomoc, nebo jen pouhou pozornost. A stejně i děti, které ještě nemohou přijít, protože nechodí, a které si nemohou říct o pozornost, protože nemluví, kolují z ruky do ruky. To, že někdo nese dítě v šátku, neznamená, že je jeho maminka. Může to být kdokoli. A děti jsou překvapivě klidné. Jsou zvyklé na velkou společnost a separační úzkostí netrpí, nebo jen mírně… Prakticky od porodu si budují silné pouto k mnoha vztažným dospělým. A chovají k nim důvěru i po celé následující dětství. Každý dospělý jim poskytuje něco jiného: někdo znalost legend a tradic, jiný řemeslné umění, další zábavu a jiní zase pohlazení a lásku.
A to se odráží i ve společenském protokolu vesnice, ve způsobu, jak se lidé oslovují. Lidé stejného věku si říkají jménem, nebo častěji jménem a oslovením sestro nebo bratře. Děti se oslovují jako děti, nebo synu, dcerko… A starším se prostě říká maminko a tatínku. Takže já bydlím u tatínka Abnera a zároveň tu mám několik dalších otců a maminek, kteří mě oslovují jako dceru.
Mimochodem, kontakt s širokou paletou dospělých je něco, co prospívá i dětem v Čechách. Každý člověk totiž nese nejen jedinečný příběh, ale i jedinečné dovednosti a znalosti, které se mohou děti učit. A rozšiřovat si poznání světa v jeho pestrosti. Malá česká nukleární rodina je málo. Díky za přátele rodičů, strejdy a tetičky i sousedy, díky těm firmám, kam je možné brát si děti. Díky za všechny dospělé, které kolem sebe děti mají a kteří jim suplují rodinu jedné velké vesnice. Přístup k dospělým, jejich zkušenostem a uměním je další cestou, kterou SVĚT VZDĚLÁVÁ!
