Currambena, Sydney: místo, kde děti řídí vlastní učení
Text: Adéla Zelenda Kupcová
V klidné čtvrti rodinných domků z oranžových cihel se do dálky nesou hlasy a výskot dětí. Slyšet jsou na pořádnou vzdálenost a pokud byste je následovali, dovedly by vás k cihlové zídce a plotu vyzdobeném dětskými plakáty varujícími před globálním oteplováním. Pak už stačí projít brankou a jste v prostorách Currambena School.
Currambena je demokratická škola a mateřská školka, která funguje už 40 let, sídlí ve vznosné vilce obklopené stromy, dětskými hřišti a nízkými budovami školních tříd.
Po příchodu mě vřelým objetím vítá Julianna, dle formální funkce ředitelka školy. Ale hned říká, že ředitelování je jen formální – nikdo není nadřízený a nikdo podřízení. Všichni jsou si rovni, včetně dětí. Směje se na celé kolo a bere mě do tříd, za ostatními učiteli a ukazuje mi, co kde mají.
První den, který jsem na Currambeně strávila, byl pro mě trochu nepřehledný a možná i trochu zklamáním. Čekala jsem, že uvidím něco dynamičtějšího, akčnějšího… Ale byla jsem svědkem jen učení se angličtině a matematice. Bylo to vcelku nezáživné, protože děti si nejprve chvíli povídali s učitelem o daném tématu a pak se rozběhly každý se svou prací ven, na pohovku, do učícího koutku… A pak v klidu pracovaly a pracovaly.
Další dny jsem ale zjistila, že mé zklamání pocházelo z toho, že bylo pondělí. Ne že bych si přinesla po vzoru kocoura Garfielda a jeho legendární hlášky „nenávidím pondělí“ nějakou pondělní chandru! Ale v Currambeně prostě jsou pondělky zasvěceny matematice a angličtině, zato další dny vypadají úplně jinak!
Nicméně i na pondělku bylo fascinující právě to, jak bylo nudné. Tedy, nudné pro mě jako pozorovatele. Děti se očividně dobře bavily a stačilo jim k tomu to, že se mohly učit. Nic naplat, Julianna má pravdu, když říká, že nejlepší učitel je ten, který to umí zařídit tak, aby mohl sedět nedělat nic. Učitelé jsou prostě upozaděni a děti se učí samy, za pedagogy občas přichází pro radu, nebo když chtějí něco sdílet.
* * *
Děti v Currambeně jsou rozděleny do tříd – domečků, ve kterých se odehrává veškerá jejich výuka (tedy pokud zrovna nejsou venku, nebo nejdou do dílny). I v Currambeně, jako v ostatních demokratických školách, jsou děti ve věkově smíšených skupinách. Věkový rozdíl mezi dětmi v jednotlivých skupinách však není větší než dva roky.
Ctí tu zásadu, aby se děti učily co nejvíce samy. Zároveň ale drží klasické školní předměty jako je angličtina, matematika a tělocvik (ostatní je volné) a při tom postupují dle kurikula Nového jižního Walesu (provincie Austrálie mají svá vlastní kurikula, resp. po svém doplňují národní kurikulum). Ostatní „předměty“ jsou více rozvolněné a více vychází z toho, co aktuálně děti zajímá, nebo co se zrovna děje kolem nich.
Jelikož se v Austrálii blíží volby, tak například jedna skupina simulovala politickou debatu mezi vládou a opozicí, jejímž tématem byl zákoník práce a podmínky propouštění zaměstnanců. Při debatě byl přítomný moderátor, novináři i prostí diváci, kteří mohli klást dotazy. To, co by mohlo vypadat jako nevinná hra na politiku, bylo tak neskutečně realistické! Zřejmě zdejší děti sledují pravidelně politické debaty, protože byly tak autentické! Včetně užívaných frází, gest, způsobů argumentace…. A to se na tuto aktivitu dopředu nepřipravovaly, vznikla ad hoc, protože se děti začaly vyptávat na volby, politiku a kulturu politických debat.
Jiná třída se věnovala prezentaci projektů. Děti si na začátku čtvrtletí vyberou téma, kterému se budou celý následující čtvrt rok samostatně věnovat. Výběr tématu je zcela na nich, jen v případě příliš jednostranně zaměřených projektů, je učitel vyzve, aby zkusily i něco jiného. Projektu se děti věnují týdně cca dvě hodiny ve škole a potom doma (jiné úkoly samozřejmě nedostávají) a je zcela na nich, jak je zpracují. Zda ve dvojici nebo samy, zda natočí video, udělají prezentaci, vyrobí plakát…
První prezentovaný projekt byl zaměřený na gravitaci. Devítiletý černošský chlapeček s dredy ji měl připravenou profesionálně v prezi – na takové úrovni, že i mnohé české vysokoškolské učitele by strčil hravě do kapsy (ti, co zažili vysokoškolské uspávače hadů, co před přeplácaným slidem čtouze skript otom, jak je frontální výuka nevhodná, mi jistě dají za pravdu). Dokonce ji začal vtipným srovnáním Einsteina a mistra Yody z Hvězdných válek, protože oba mluví o síle. Mimochodem, když se zeptal dětí, kdo zná Einsteina, přihlásily se čtyři. Yodu znaly všechny. Pomocí prezentace, videí a jednoduchého experimentu vysvětlil dětem nejen gravitaci, její objev Isaacem Newtonem, ale i teorii relativy!
Následovaly prezentace zaměřené na endemické australské krysy a nejvyšší budovy světa. Dívka, která o budovách mluvila, uvedla nejen konstrukční postupy při stavbě mrakodrapů, ale i takové perličky, jako kolik lidí skokem z dané budovy spáchalo sebevraždu!
Po skončení prezentací pak děti dostávaly zpětnou vazbu od spolužáků. Zpětná vazba měla jasnou strukturu. Děti měly říct: a) co se jim na prezentaci líbilo; b) co by příště mohlo být lepší a jak zlepšení dosáhnout; c) shrnout celkový dojem z prezentace.
Když děti mluvily o tom, co je samotné zajímá a co si samy vybraly jako svůj projekt, měl den úplně jiný náboj. Motivace z nich přímo sršela. A není divu, protože se věnovaly tomu, čemu samy chtěly a způsobem, jakým chtěly. Viděly v tom smysl a měly hmatatelný výsledek, důkaz o vlastním zlepšení v podobě prezentace i zpětné vazby od ostatních.
