Rozhovor: Madi, lektor angličtiny: Pro mě jsou kurikulem potřeby studentů.
Text: Adéla Zelenda Kupcová
Madi (31 let) je učitel, manažer i ředitel své anglických kurzů v městečku Belopa na jihu ostrova Sulawesi. Mnoho let pracoval jako učitel angličtiny v klasických školách od základky až po střední, ale nevyhovoval mu tamní dril, memorování, vynucování poslušnosti a hierarchie. Tak si založil vlastní neformální školu. Někdy se stane, že se svou rodinou nemají několik dní co jíst, ale namísto peněz má svůj sen, za kterým si jde. A má ve svém životě smysl.
Jaké jsi měl dětství?
Když jsem nastoupil na základku, tak zkrachovala otcova firma na výrobu léčivých bylinných olejů. Nezbylo nám nic, než se vrátit k farmaření. Bydleli jsme v malém domku bez elektřiny a vlastně jsme neměli skoro nic. Ale už tehdy mi došlo, že elektrika, různé vybavení a věci jsou jenom prostředky. Jsou fajn, protože vám mohou pomoci dosáhnout vašich cílů. Ale samy o sobě nemají význam. Nemohou změnit váš život. To může udělat jenom každý z nás sám o sobě. Spolužáci žili v mnohem větším bohatství, ale to neznamenalo, že by byli šťastnější, motivovanější, nebo se lépe učili než já.
Říkal jsi mi, že jsi při škole musel pracovat. Jaké to bylo?
Ráno ještě před školou jsem šel na zahradu, ale častěji do lesa a tam sbíral divoké byliny a zeleninu. Pak jsem pospíchal k silnici, abych něco z toho prodal, a pak jsem šel rovnou do školy. Ze školy jsem opět spěchal pomáhat na zahradu a učil jsem se až večer. Svítil jsem si k tomu petrolejkou a často jsem u učení usnul. No a to mi pak chytli vlasy a vzbudil mě až ten smrad. No a vypadal jsem taky děsně. A takhle to bylo od základky až do konce střední školy.
Kde jsi hledal motivaci, abys to tak dlouho vydržel, abys to nevzdal a na školu se nevykašlal?
Velká zásluha asi patří otci. Ten mě učil, že každý se musí spolehnout jen a jen na sebe. A že v životě nejde o štěstí nebo bohatství, nebo pomoc druhých, ale že naše vůle musí vycházet zevnitř. A taky že bez práce se mi nic nepodaří. Říkal „máš hlavu, máš ruce, tak je používej“.
A co následovalo po střední škole?
Bohužel jsem neměl peníze na to, abych pokračoval ve studiu. Tak jsem rok pracoval a žádal o stipendia. Jedno jsem nakonec po roce dostal a mohl vystudovat bakaláře.
Proč sis vybral studium angličtiny?
Tak těch důvodů bylo několik. Předně takové moje životní motto je, že život lze poměřovat podle toho, jak moc v něm jsi užitečný pro druhé. A věřím, že jako učitel angličtiny mohu být opravdu užitečný.
Navíc mi bylo jasné, že firma mého otce zkrachovala i proto, že byl plně závislý jenom na indonéském trhu. No a tím byla jeho firma zranitelná. Kdyby uměl anglicky, tak by třeba obchodoval i se zahraničím a nemusel by zkrachovat. Prostě angličtina nás spojuje se světem a dělá svobodnějšími.
A samozřejmě v neposlední řadě mě angličtina prostě a jednoduše baví a učení je můj život.
Proč jsi přestal učit ve škole a založil si vlastní vzdělávací centrum, které ti nedává žádnou jistotu příjmů?
První problém je, že školní kurikulum se mění každých pět let. Kdykoli se změní ministr, změní se i kurikulum. A zdejší politici nejsou ministry proto, že by to byli ti nejlepší z nejlepších, nebo že by rozuměli školství, ale prostě proto, že mají peníze. A podle měnícího se kurikula se nedá učit pořádně. Navíc je strašně přeplněné v případě angličtiny gramatikou apod. a už nezbývá čas na jazyk jako takový. Nechtěl jsem být součástí tohohle systému, když vím, kdo za ním stojí.
A jaké byly začátky tvé vlastní školy?
To bylo v roce 2008. Neměl jsem práci, ale měl jsem už rodinu. Manželku a první dítě na cestě. Začínal jsem se třemi studenty a učili jsme se spolu v parku. A z téhle nouze mi došlo, že učit se dá všude. A že je možná i lepší učit se někde venku, než se zavírat do škol.
Postupně naštěstí studenti přibývali a časem jsem díky přátelům získal místo, kde jsem mohl postavit tradiční dům regionu Luwu a otevřený přístřešek pro školu. Ale nikde jsme nevydrželi dlouho. Tyhle dva domy jsme z místa na místo stěhovali už devětkrát. Naštěstí teď se mi díky přátelům podařilo sehnat peníze a koupit půdu. Zbývá postavit dům pro školu, ale to nevím, kdy se podaří, protože na to zatím nemám peníze.
Jak učíš, jaké programy nabízíš?
Mám klasické kurzy angličtiny – 3x týdně hodina a půl. Pak nabízím školám tzv. english days, kdy buď pomáhá různými hrami a zjednodušeným výkladem pochopit část učiva, nebo – a to je mnohem lepší, jenom hrajeme hry a plníme různé úkoly v angličtině. A taky občas dělám english quarantee – sejdeme se se studenty a na něčem pracujeme, např. hrajeme hry, zkoušíme tradiční řemesla apod. a bavíme se jen a jen anglicky. Nesmí padnout jediné indonéské slovíčko.
Co ti pomáhá překonávat nesnáze, které tě občas potkají – časté stěhování, výpadky v příjmech, občasný nedostatek studentů, nejistota…?
Učení je můj svět. Miluji to. A mám rád výzvy. A vlastně i rád dělám chyby. Možná i díky tomu, jsem našel svou metodu, jak učit. Je to stejné – chci, aby moji studenti milovali angličtinu, nebáli se výzev a dělali chyby.
Aby tohle fungovalo, musím ze studentů vytvořit komunitu, stmelit je, nabídnout jim výzva. A proto je skvělé, když je se mnou někdo jako ty – kdo je dostatečně zajímavý pro studenty a je pro ně motivací zkoušet mluvit anglicky. Klidně i s chybami.
A co je tvůj největší sen?
Mít na své půdě svou školu. Jednou bych chtěl vybudovat english village, kde bychom se se studenty učili anglicky a mluvili anglicky, ale přitom se učili i jiné věci.
Místní lidé zapomněli na své tradice a jsou hrdí na modernu, jste docela rozvinutý region. Ale to nás často dělá sobeckými. Chci tedy učit angličtinu, ale i učit o naší kultuře a pomáhat studentům měnit jejich přístup, hledat, co je fakt důležité. Takže jednou bych chtěl mít u své školy organickou farmu, dílnu pro řemesla a předávat prostřednictvím angličtiny i naši kulturu.
Pro mě jsou kurikulem potřeby studentů a potřeby naší společnosti.
Trocha kritické reflexe: S Madim a jeho rodinou jsem strávila víc jak dva týdny takřka 24 hodin denně. Madi má své ideály krásně srovnané v hlavě. A umí o nich krásně mluvit. Přesto když učí, vyplouvají na povrch školometné praktiky. Proto jsem se ho snažil a učit pracovat s modelem organizace výuky E-U-R (nejprve evokace dosavadních znalostí a otázek; pak práce s novými informace a znalostmi; nakonec reflexe nového vědění řízená studenty) tak, aby studenty dělat aktivnější. Aby je i více zapojil do rozhodování, co přesně se budou učit. Když Madi pracoval se studenty, dával jim příklady vět jak z učebnice. Když jsem vedla lekce já, nutila jsem je mluvit anglicky o jejich vlastním životě, ne říkal plané namemorované fráze.
S Madim jsem se učila hodně a snad mu to aspoň trochu pomůže uvést jeho ideály do praxe.
Madi je idealista a vizionář. A jako většina vizionářů je občas roztěkaný a bez tahu na branku. O spoustě věcí mluví a pak je neudělá. Možná je to indonéským stylem života, možná je to jeho usazenější otcovskou rolí, kdy natáhl sarong (u nás bychom řekli, že nazul bačkory)… Prostě potřebuje někoho, kdo ho bude pošťuchovat k větší aktivitě.
Kdyby vás lákalo odjet do Indonésie pracovat a učit s Madim, nebo se jen chystáte na prázdniny a týden byste rádi dobrovolničili, ozvěte se! Ráda vás s Madim spojím a on bude za každou pomoc rád – za pomoc pro své studenty i pro něj samého!
CHTĚLI BYSTE UČIT S MADIM? BYDLET S JEHO RODINOU?
NAPIŠTE, RÁDA VÁS SPOJÍM.
Kdyby Vás zajímaly naše ScioŠkoly, ve kterých si vážíme otázek jako známky zvědavosti, oceňujeme chyby a respektujeme zájmy a potřeby dětí, můžete se podívat SEM.
