S čím si hraje malý inovátor?
Text: Adéla Zelenda Kupcová
Když přijdeme do hračkářství, mezi dlouhé řady vysokých regálů a hraček vyskládaných do pyramid, mnohdy se můžeme cítit jako v nákupním domě pro trpaslíky. Kolem nás je záplava maličkých autíček, vláčků, kuchyněk, obchůdků, tančíků a vojáčků, domečků, postýlek a ordinací. Jako bychom vzali náš dospělácký svět a jeho zmenšením a nabarvením do zářivých barviček z něj utvořili svět pro děti.
Realistické hračky (ty, které věrně napodobují svět dospělých) dětem říkají, jaký svět je. Pomáhají jim vrůst do světa domácích prací, zaměstnání, armády… Napodobivá hra má jistě svůj silný význam a děti ji, zejména v předškolním věku, vyhledávají. Malí předškoláci se rádi mění v maminky a tatínky, pošťáky, strojvedoucí, vojáky, doktory, prodavače… V této době je zajímá okolní svět, svět dospělých, a chtějí si jej ozkoušet na vlastní kůži. Sledovali jste ale někdy, co udělá předškolák, který zrovna chce být výpravčím, když nemá patřičný kostým? Vyrobí si čepici ze čtvrtky, natáhne modré triko a vyrobí si plácačku (ano, bohužel někdy z naší vařečky). A cítí se výpravčím stejně jako jeho kamarád ze školky, který má realistický kostým za pětistovku. Náš tvůrčí předškolaček se ale naučil něco víc než jen to,jaké to je vypravovat vlaky – naučil se řešit problémy (absenci kostýmu), hledat řešení (co a z čeho vyrobit) a rozvíjel vlastní fantazii a kreativitu. Samozřejmě, že realistické nápodobivé hračky mají také své opodstatnění – děti baví a pro nás i dítě jsou zkratkou k cíli. Snadno dovedou dítě k určitému typu hry či nápodobě role. Ale jak už to se zkratkami bývá, to, čeho dosáhneme snadno a rychle, nás dříve přestane bavit. A tak je to i s realistickými hračkami, které dítě sice rychle nadchnou, ale podobně rychle se mu i omrzí.
Obdobně můžeme dítěti pořídit sadu luxusních značkových domečků, z nichž si vyskládá ulici, po níž mohou chodit panáčci a panenky (často ze stejné série jako domečky, které k nim musíme dokoupit). Dítě prostě jenom konzumuje to, co mu výrobce (a my, rodiče) předložíme. Nebo mu pořídíme stavebnici, aby si domečky postavilo samo. Domečky sice nebudou tak krásné, ale budou stvořeny dítětem. Nebudou v nich bydlet dopředu určené postavičky, ale všemožné panenky, zvířátka, nebo třeba hopsakoule (proč by domečky nemohly stát třeba na dítětem vymyšlené planetě hopsakoulí?).
Výběrem hraček zkrátka můžeme silně ovlivňovat vývoj dítěte. Realistickými hračkami je vedeme jen k jednomu typu hry, k němuž je hračka určena. Navíc jej tím vpravujeme do role, která na něj možná (a nebo také ne) v budoucnu čeká. Ochuzujeme je ale o kouzelný svět dětských fantazií, kde dědečkova štětka na holení může být zlý troll a z dřevěných kostek lze postavit strašidelný hrad. Dobře to ilustrují dnešní realistické panenky, které lze krmit a které následně opravdu čurají a kakají. Vždyť panenky bez této fuknce jsou pro malé děvčátko (ale i chlapečka) stejně reálné a během hry pro ně doopravdy čurají a kakají. Stačí zapojit fantazii. Navíc výběrem hraček svému dítěti předáváme hodnoty a sdělujeme, co je normální – holčičkám většinou rodiče kupují panenky a sdělují tak „jednou tě čeká péče o miminko“. Mnoha chlapečkům pak rodiče (zejména tatínci) vytýkají, že si hrají s panenkami, a sdělují jim tak „jsi chlap, o miminka se nestaráš“. Jak již bylo řečeno, hra na nějaké role – výpravčí a maminky, doktory a pilotky – je normální a děti ji potřebují a vyhledávají. Zároveň bychom však jako rodiče měli vždy mít na paměti, co jim výběrem hraček sdělujeme a k čemu je vychováváme, a vždy se sebe sama ptát, zda právě k tomu chceme své dítě skutečně vést.
Oproti tomu existují hračky tvořivé, kdy se dítě stává tvůrcem světa a ne jeho konzumentem. Jsou to různé stavebnice, kreativní hry, ale i stolní deskové hry, kdy dítě hraje v rámci určité fiktivní reality a jasných pravidel a zároveň průběh hry samo tvoří. Takové hry dítě rozvíjí nejvíce. Nediktují mu, jaké má být, ale pomáhají mu objevit, jaké být chce, co mu jde a co ho baví. Po takových bychom měli sáhnout primárně, pokud chceme podpořit rozvoj dovedností svého dítěte, vést ho k autonomii a schopnosti aktivně tvořit vlastní svět, ne ho pouze konzumovat.
Možná se někomu může zdát zbytečné takto analyzovat význam výběru hraček, ale vkus a základní nastavení vztahu ke světu i sobě samému se opravdu vytváří v prvních zhruba sedmi letech života. Výběrem hraček tak dítě ovlivňujeme více, než si myslíme – a to, jakým směrem své dítě ovlivníme, je už jen na nás, rodičích, a na našich hodnotách pohledu na svět.