Deskové hry nás baví

Text: Markéta Majerová

Má v době nastupující virtuální reality smysl usednout ke klasické deskové hře? A jak se prostřednictvím hraní vzdělávat? Na tohle odpovídal Kryštof Kozák, spoluautor několika edukativních her a vedoucí katedry amerických studií na FSV UK. 

Jak je možné využít principy deskových her při edukaci? A je možné hru využít i při vysvětlování tak komplexního tématu, jakým je například demokracie?

Každá hra je určitým modelem. Sociální realita je složitá, věci kolem nás jsou komplikované, ale hra má pravidla, a ta pravidla v kombinaci s deskovou hrou vytvoří určitý mikrosvět, ve kterém vše funguje čistě a jasně. Každý hráč ví, že za určitý obnos si může koupit třeba koně nebo vesmírnou loď, a když potřebuje další peníze, tak musí dojít na konkrétní políčko na herním plánu. A vytvoří se takový modelový svět, hráči si vlastně hrají v rámci toho modelu. Tímto způsobem si můžou zkusit různé strategie a sledovat, jak se jim bude ve hře dařit.

Je možné strategie ve hře a hraní rolí využít v rámci výuky?

Je třeba asi říct, že na světě existuje přes 80 000 deskových her. Paleta her je neuvěřitelně široká a jsou hry, které jsou specificky zaměřené právě na hraní rolí. Třeba hra Bez bázně a cti, kde si v každém kole hráč vybírá jednu z osmi rolí a podle toho, jakou si vybere, se následně chová: může být pro dané kolo knězem, vojákem nebo třeba kouzelníkem – každá z nich má specifické vlastnosti a je ve hře dobrá na něco jiného. Ve složitějších hrách si pak můžete vyzkoušet rychlé agresivní strategie nebo naopak pomalý opatrný postup. S principem hry se dá vždy pracovat a něco se z něj naučit. Mně se na tom vždycky líbilo, když se hráč rozhoduje sám za sebe a vidí důsledky svých činů. 

Zároveň může dostat i pomyslnou „špatnou známku“. Ta špatná známka znamená, že prohraje hru. A to není tragédie, protože je dobré se naučit, že občas člověk prohraje nebo neuspěje. To není nutně špatně, mělo by ho to ale motivovat k tomu, aby to zkusil jinak a lépe.

Řada her staví na kompetitivním principu, kdy vítězství patří jednomu. Ale existují také kooperativní hry, kdy musí hráči vzájemně spolupracovat, aby vyhráli. A možná právě tyto hry učí nejlépe to, že hra není jen o vítězství, ale o radosti ze hry samotné. Dá se s principem kooperace ve hře nějak pracovat?

Kooperativní hry jsou zajímavé v tom, že všichni společně hrajete proti hře. Pokud se v týmu pohádáte a každý půjdete na vlastní pěst, hra vás všechny zabije (porazí). Ve hrách, které nejsou agresivní ani tolik kompetitivní, jsou dobří třeba Němci nebo Francouzi. Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, že to jsou nějaká skrytá poválečná traumata. Ale německé deskové hry jsou specifické v tom, že jsou málo násilné a jsou spíše budovatelského typu. Hráč v nich především něco vytváří – třeba má své kolonie s plantážemi nebo je obchodníkem s drahými kameny někde v Istanbulu. A tyto hry jsou postavené na tom, že každý tah je zábavný a v rámci každého tahu hráč může něco zajímavého vymyslet. Celý ten proces je kreativní a hráči nemůžou jeden druhému moc škodit. Až na konci si každý spočítá, kolik získal bodů. A každý nějaké body dostane a na první pohled není vidět, kdo vlastně nakonec vyhrál – rozdíl je často velmi těsný. Ale všichni z toho mají dobrý pocit a každý si v rámci hry něco zajímavého zkusí.

Myslíte si, že v současné době technologií mají deskové hry ještě prostor, že si na ně lidi najdou rádi čas a že jsme ještě pořád zvyklí je hrát, nebo že trh s deskovými hrami ustupuje?

Ročně vychází stovky deskových her, možná i tisíce, tady i v zahraničí. A hry jsou u nás rozhodně segment, ve kterém se obchodům spíše zvyšují obraty, než že by si prodejci a vydavatelé stěžovali, že to nikdo nechce hrát. Vysvětlení je pro mě v tom, že je to jedna z posledních nedigitálních věcí, která děti baví. Také si je můžou zahrát třeba s rodiči v klidu doma, je to taková příjemná rodinná činnost. Zvlášť otce to baví, protože je to bavilo už kdysi, takže z hraní mají radost. Ale i mezi dětmi je to jedna z mála věcí, kdy si dohromady sednou k reálnému stolu. Rozestaví si figurky a žetony a dobrá hra je pro ně zábavná. Jen je potřeba, aby se někdo naučil pravidla, což je pro děti občas ze začátku těžké. Ale jakmile to jeden z nich umí, tak to ostatním rychle vysvětlí a může se začít hned hrát. Během hry bývá spousta prostoru pro komunikaci a vytvoří se tím pozitivní sociální aktivita, ke které si člověk dá čaj a sušenky. Hlavně je to úplně něco jiného než koukat do obrazovky nebo na displej.

Jsou hry vhodným prostředkem pro rozvíjení dovedností v oblasti tzv. soft skills?

Já si myslím, že určitě, ale je dobré, když tu hru dětem třeba vysvětluje rodič nebo učitel nebo někdo dospělý, aby jim to předtím nebo potom jasně vysvětlil. Když hrajeme například Diplomacii, tak jde o rozvíjení komunikačních i interpersonálních dovedností. Je to jeden z nejlepších způsobů, jakým to jde, protože v této hře musíte s lidmi, které třeba vůbec neznáte, udělat spojenectví. Také musíte odhadnout, jestli jim můžete věřit, nebo ne, kdy vás oni chtějí zradit a kdy je výhodné začít se domlouvat s někým jiným. Je to hra o diplomacii z 19. století, takže v ní jsou určité morální limity, o kterých je také dobré se s hráči po hře pobavit. Ale čistě ve sféře komunikačních soft-skills neexistuje žádná podobná záležitost na počítači, která by tomu mohla konkurovat.

Takže si myslíte, že zábavná vzdělávací hra není oxymóron?

To vůbec není oxymóron. Existuje zde silná komunita hráčů, kteří jsou ve hrách opravdu dobří, chodí na turnaje a uvažují o hrách až trochu šachisticky. A i v této komunitě je jednou z nejoblíbenějších her Studená válka. To je v podstatě výuková hra pro dva hráče, ve které máte mapu světa a dvě soupeřící velmoci. Hraje se s reálnými událostmi, které dostáváte ve formě karet, jež vám po zahrání pomáhají v různých zemích zvýšit svůj vliv. Naučíte se spoustu událostí ze studené války i geografie a je to zároveň jedna z  nejpopulárnějších her mezi hráči.

Pokud mají žáci i studenti pochopit nějaké vztahy, tak jedna věc je jim to jenom tak od tabule říct a druhá věc je zahrát si hru, ve které si to mohou sami vyzkoušet. Existují třeba hry, ve kterých můžete svojí ekonomickou sílu přeměňovat na politický vliv a ten pak uplatňovat tak, aby to pro vás bylo ekonomicky výhodné. Třeba v deskové hře Kuba se každé kolo volí guvernér. Vyhraje ten z hráčů, který pro získání postu obětuje nejvíc peněz. Guvernér pak ale může vybrat ze tří zákonů jeden, který se bude uplatňovat pro všechny. Protože má zároveň své obchodní impérium, tak si vybere zákon, který bude prospěšný především jemu. Pokud se to ostatním hráčům nelíbí, v dalším kole se snaží ušetřit dost peněz na to, aby se stali guvernéry zase oni. A je to zábavné hrát, protože člověk je ve hře aktivní subjekt. Je to opravdu něco jiného, než když vám někdo řekne, že existují vztahy mezi ekonomikou a politikou. V rámci reflexe po hře je ale dobré se o tom s hráči pobavit, jestli jim to opravdu došlo a co to vlastně znamená.

Myslíte si, že učitelé dnes tímto způsobem hru ve výuce používají?

Určitě existuje spousta učitelů, kteří to aktivně využívají, na školách jsou i kluby deskových her, protože některé deskové hry jsou docela drahé a většinu si stačí zahrát párkrát. Pak ji klidně můžete poslat dál nebo vyměnit, podobně jako knížku. Takže dává smysl mít ve školní knihovně spoustu her, které si děti můžou půjčovat. Podle mě je problémem spíš to, že neexistuje dostatek dobrých metodik, které by učitelům usnadnily jejich efektivní použití ve výuce. Dalším problémem je velký tlak, pod kterým učitelé jsou. Mají málo času a často si myslí, že hra je sice dobrá, ale z hlediska hodinových dotací časově příliš náročná. Nepomáhají v tom ani konzervativní rodiče, kteří si jdou do školy stěžovat, pokud zjistí, že si tam jejich dítě místo výuky hrálo.

Která hra vás v poslední době zaujala?

Skvělá hra, kterou jsme hráli na Deskohraní, se jmenuje Velbloudí závody. Je to vlastně matematická hra, ale je zábavná, protože po sobě lezou figurky veselých dřevěných velbloudů. V podstatě jde o sázkařskou hru, kde člověk muže v každém kole sázet na velbloudy, kdo bude první, kdo poslední, a pak na celkového vítěze. Klasická matematika ve škole mě nikdy moc nebavila, ale tady mě bavilo počítat si pravděpodobnost výhry a podle toho upravovat výši sázky. Pro ty, kteří mají vůči hrám spíše předsudky či zdravou skepsi, doporučuji Dixit, který za pomoci krásně nakreslených karet rozvíjí poetickou představivost a schopnost empatie. Když jsme na závěr u legálního product placementu, tak se můžete naučit odhadnout druhé lidi s naší pirátskou hrou Malacca, naučit děti vyjmenovaná slova se hrou Ypsilonie, vysvětlit jim klíčový princip nabídky a poptávky se hrou Oeconomica či trénovat r, ř a l v akčním Logorelu. Numerix je bohužel vyprodaný a připravujeme vylepšený dotisk.