Konec bojů s natvrdlými „y“

Text: Štěpán Pudlák

Pokud jste se, jako většina lidí, ve škole trápili s vyjmenovanými slovy, asi vás ani nenapadlo, že se je lze naučit jinak než „biflováním“. Nebo dokonce zábavnou formou. Koncem loňského roku ale vyšla desková hra Ypsilonie – Cesta do vyjmenované země, která vás přesvědčí o opaku. Ypsilonie je v prvé řadě zábavná hra pro děti a rodiče. Děti (a možná i mnozí dospělí) se však jen tak „mimochodem“ učí vyjmenovaná slova, neboť texty ve hře jsou založeny právě na nich. Ypsilonie evidentně budí velký zájem. Svědčí o tom fakt, že na financování hry byl využit tzv. crowdfunding, tedy drobné příspěvky jednotlivců, které nejen stačily, ale dokonce požadovanou částku přesáhly téměř o polovinu. Autorkami hry jsou Bára Mazúrková a Bára Nosálová, které nám o Ypsilonii řekly více.

Jak vás napadlo udělat deskovou hru o vyjmenovaných slovech?

BM: Jako studentky bohemistiky jsme si přivydělávaly doučováním dětí, především ze základních škol. Zjistily jsme, že jejich znalosti češtiny jsou velké, znají nazpaměť mnoho pouček, umějí odříkávat vyjmenovaná slova apod., ale když na to přijde, neumějí je používat v praxi. Také se nám nelíbilo, jakým způsobem se čeština testuje. Diktáty a doplňovačky plné nejrůznějších chytáků vyvolávají v dětech nejistotu a stres. Někde tady vznikla idea učit hrou, deskovou. Hra Ypsilonie nefunguje na klasickém principu: „Když něco řekneš správně, dostaneš bod.“ Pro hraní Ypsilonie není znalost vyjmenovaných slov vůbec důležitá. Tím, že jsou ve hře jen slova s tvrdým „y“ v kořeni, si děti jen tak mimochodem a zábavnou formou zafixují správné podoby slov vyjmenovaných a jim příbuzných. Hlavním herním principem je nasbírat všechny prostředky k získání třpytivého pokladu a dostat se k němu dřív než spoluhráči.

Je tedy Ypsilonie vhodná do škol?

BN: Je. Na školách jsme ji i testovaly a na našem webu je metodická příručka s mnoha pracovními listy pro samostatnou i skupinovou práci. Rozvíjí se v nich čtenářská gramotnost, vlastní tvorba a samozřejmě upevňuje znalost pravopisu vyjmenovaných slov a slov jim příbuzných.

Jak dlouho trvalo, než jste se dopracovaly od původního nápadu až k vydání?

BN: Celkem 9 nebo 10 let. Od nápadu k první podobě hry něco kolem 2 až 3 let. Ale nepředstavujte si v té době nějak intenzivní práci, tenkrát to byla občasná volnočasová aktivita, zábava, jak jsme se scházely u rybníka, na výletě, na běžkách nebo v hospodě a mimo jiné jsme si povídaly o tom, jak by taková hra měla vypadat, aby splnila ty cíle, které nám přijdou důležité. Že to nesmí děti zkoušet, že to musí být variabilní, aby to chtěly hrát znova a znova, že to musí být kompletní paralelní svět, ale takový uvěřitelný, pro mladší děti, že to musí umět hrát každý, že tam musí být slova současná a tak dále. A pak jsme si řekly, že už nebudeme jen mluvit a zkusíme, jestli to dokážeme naplnit, nakreslit a napsat. To byl rok 2009. Pak jsme několik let hledaly ilustrátora a spekulovaly, jak bude nejlepší zkusit hru vydat. Pak si nás na soutěži autorů deskových her všimly lidé z Loris Games, oslovili nás, přibližně ve stejné době jsme se seznámily s Helenkou Neubertovou – ilustrátorkou, a to už byla souhra, která nás dovedla k vydání.

Změnila se za tu dobu podoba hry?

BN: Zajímavé je, že prototyp hry v roce 2009 vypadal přibližně stejně jako teď – obsah herní plochy, pravidla i karty s příběhy. Z herního hlediska zůstala mnoho let stejná, ale na poslední chvíli, rok před vydáním, nás Loris Games přesvědčili o několika zásadních změnách. Především, abychom využily potenciál hry a rozdělily ji na minihry. Hlavní benefit je, že lze hrát minihru s obrovským množstvím vyjmenovaných slov za mnohem kratší dobu, přibližně 15–20 minut.  Musely jsme tak přidat hodně dalších příběhů, ale stojí to za to, protože pak lze snadněji hrát ve škole, přímo ve vyučování. Pak nám pomohli upravit některé herní mechanismy, aby hra byla herně vstřícná. Například máme více příbytků, ze kterých se vychází, aby se nemuselo čekat na šestku. Snížily jsme dobu čekání – ve hře nestojíte déle než jedno kolo. Upravily jsme cesty, počet políček atd. A zajímavé taky je, že na začátku jsme měly na ploše hry letiště Ruzyně, které tam dnes už nenajdete.

Vy samy hrajete deskové hry?

BN: Dřív jsme s dětmi hráli hlavně Člověče, nezlob se, ale v poslední době u nás doma i na návštěvách u kamarádů děti vytahují jen Ypsilonii, takže za poslední dva měsíce jsem hrála jen tu. Což je pro mě milé překvapení.

BM: Když jsem byla malá, měla jsem ráda Dostihy a sázky. Přiznávám se, že momentálně žádný velký nadšenec do deskových her nejsem, ale jak moje děti rostou, začínáme hrát. Zatím jen Člověče, nezlob se a Ypsilonii (smích).

Jaké hry máte rády?

BN: Já mám nejradši klasické karty, žolíky nebo mariášky. A taky hry, při kterých nejsou potřeba žádné pomůcky – různé hádanky, řetězení asociací a tak.

Kde se dá Ypsilonie sehnat?

BN: V e-shopu na stránkách našeho vydavatele Loris Games, odkaz na něj je i na www.ypsilonie.cz. V Praze u Fišera nebo v síti Neoluxor i v různých dalších městech, nebo ve specializovaných obchodech s hrami. Seznam všech míst najdete na webu našeho vydavatele.

Máte v plánu nějakou další vzdělávací hru?

BM: Nějaké nápady v podobném duchu máme, tak uvidíme, jak to půjde.

Jakou školní látku by tedy podle vás bylo zajímavé zpracovat do podoby hry?

BN: Řekla bych, že cokoli, protože hraní umožňuje specifický druh zážitku, který může mnoha dětem prospívat – kontext a prožitek pomáhá zapamatovat si a pochopit. Tohle je cíl Ypsilonie. Není to typ hry, která slouží k aplikaci poznatků, protože pro Ypsilonii je klíčové, aby si děti znalost správné podoby slov osvojovaly mimochodem, podobně, jako když čtou. Cílem hry pro děti není znalost pravopisu a není ani prostředkem k výhře, o učebním potenciálu víme my dospělí a ony to mohou jen tušit. Takhle by se daly zpracovat i další pravopisné jevy nebo jakákoliv látka určená k prostému zapamatování.