Ne matematika, demokracie má být hlavní prioritou vzdělávání
Text: Bob Kartous, EDUin
Bude-li nám ukradené, zda školy vzdělávají k demokracii (a jak), nakonec nám bude ukradena samotná demokracie…
Státní maturity z matematiky jsou tématem, které vzbuzuje velké vášně, když už přijde řeč na vzdělávání. Z diskusí tomu věnovaných nepřímo vyplývá, že matematika je něčím – z hlediska vzdělávání – vysoce důležitým. To jistě ano. Matematika je jedním z klíčových předmětů a s ohledem na to je jí ve školách věnován náležitý čas a důraz. Děti stráví mezi 6 a 19 rokem života stovky hodin matematiky, to není málo.
Důležitost matematiky není radno zpochybňovat, na druhou stranu vzbuzovat dojem, že matematika je tím nejdůležitějším obsahem vzdělávání, je nezáměrnou deformací diskursu. Jednoduše tomu tak není, a to nejen z toho důvodu, že o matematiku je ve vzdělávání relativně dobře postaráno. A i když budeme oprávněně namítat, že vzdělávání v matematice, ale i cizích jazycích a dalších ustálených předmětech by mohlo být podstatně lepší, pořád se pohybujeme ve stavu určité přijatelnosti. Mohlo by být lépe, ale i mnohem hůř.
Jsou ovšem oblasti, o kterých se takřka nemluví, stav jejich vzdělávání nikoho příliš nezajímá a nikdo ho ani nedokáže jednoznačně popsat. A dokonce, i když jsou do vzdělávání zcela oficiálně zahrnuty a očekává se, že jim bude věnována náležitá pozornost, často jsou zcela vědomě a záměrně opomíjeny. Občanství je nepochybně jedním z nich.
Na základních školách jsou přitom od prvních ročníků až k maturitě předměty, které vzdělávání k občanství předpokládají. Prvouka, vlastivěda, občanská nauka a základy společenských věd mají seznamovat žáky s reáliemi společnosti, ve které žijí, a s kulturními, ekonomickými i politickými principy, na nichž je postavena. Předpokládají to všechny tzv. kurikulární dokumenty, které jsou shrnutím oficiálních požadavků na obsah vzdělávání a cílů, k nimž má směřovat.
Zatímco by si ale nikdo nedovolil zpochybňovat matematiku, občanství, které zcela jistě najdete na prvních stranách jakékoliv vzdělávací strategie, je většině lidí jako vzdělávací cíl naprosto ukradené. A nejsou to zdaleka jen učitelé, kterým demokracie nezapadá do jejich příprav na hodinu. Jsou to mnohdy rodiče, kteří se sice úzkostlivě zajímají o známky z matematiky nebo češtiny, ale o to, čemu se jejich děti učí, když přijde na témata spojená s občanstvím, jeví zájem pravděpodobně jen tehdy, pokud náhodou zjistí, že obsah nekonvenuje jejich vlastnímu světonázoru.
Vezměte si, kdybyste jako rodiče zjistili, že matematiku vaše dítě učí paní učitelka s aprobací na hudební výchovu. Asi byste se šli zeptat ředitele, jestli neupadl na hlavu, a poté společně s dalšími rodiči sepsali petici za jeho okamžité odvolání. Když se totéž děje v občanské výchově nebo základech společenských věd, nikoho to nepřekvapí a nikoho to ani nezajímá. Nikdo neprotestuje. Pozoruhodné. Na jedné straně očekáváme, že když v 18 letech člověk nabude právo volit, bude už odpovědným občanem, na druhé straně vědomě ignorujeme skutečnost, že vzdělávací systém, který by k tomu měl významným podílem přispět, svůj úkol flagrantním způsobem zanedbává.
Je to obrovská chyba, kterou vědomě děláme. Je nicméně dobré poukázat na kořeny, které k této ignoranci vedou, abychom dokázali pochopit, jak silně jsou v české mentalitě zapuštěny. A i když to může vést k prvotnímu pesimismu, jedině tak je možné hledat způsob, jak „zakořenit“ lépe.
Za prvé, ačkoliv si to 25 let po tzv. sametové revoluci neuvědomujeme, česká společnost, stejně jako ostatní ve sféře vlivu někdejšího Sovětského svazu, je stále posttotalitní. Škola přitom byla přirozeným prostředím totalitní indoktrinace, jakkoliv byla na konci 80. let slabá a nedůvěryhodná. To samo o sobě stačilo, aby se učitelé po převratu velmi ochotně vzdali role průvodců v dimenzi „res publica“, věci veřejné, a uzavřeli se do svých předmětových vzdělávacích kapslí.
Za druhé, učitelé nejsou na takovou roli připravováni, a to ani během studia, ani během své praxe. V mnoha oblastech, jako je třeba mediální či informační gramotnost, úroveň celkového přehledu o národních či geopolitických otázkách, nebo jako jsou základní poznatky ze společenských věd usnadňujících chápání sociální reality (psychologie, sociologie, politologie, kulturologie, religionistika atp.), se učitelé ocitají na tristní úrovni neslučitelné s tím, aby mohli pro své žáky odpovědnými průvodci vůbec být. Jeden nestor české pedagogiky s oblibou říká příběh o tom, jak si učitelé na školeních stěžují, že „děti nečtou“, a hned potom vytáhnou Blesk, aby se chutě začetli. U takových je samozřejmě lepší, pokud se o vzdělávání a výchovu k občanství raději vůbec nepokouší.
Bude-li nám ukradené, zda školy vzdělávají k demokracii (a jak), nakonec nám bude ukradena samotná demokracie…
Za třetí, rodiče nevyvíjejí v tomto směru na školy žádný tlak. Zajímá je v prvé řadě, jak je to s výukou jazyků, a pak ta matematika. Představa, že by škola měla vést k odpovědnému občanství a osvojování demokratických principů je jim v drtivé většině případů zcela cizí. Většina o tom vůbec nepřemýšlí. Část je odkojena vlastní nedůvěrou či nedůvěrou předchozích generací k tomu, že by škola mohla takovou roli smysluplně sehrát. Část dokonce aktivně vyžaduje, aby škola „vedla ke kázni“ a stala se tedy v pravém slova smyslu „káznicí“. Mají pocit, že to jejich děti nejlépe připraví na budoucnost. Je politováníhodné, že budoucnost svých dětí vidí ve slepém dodržování disciplíny…
Za čtvrté, ředitelé škol tedy nevidí hmatatelné zadání, které by měli naplňovat, a tak to nedělají. Proč by si přidělávali zbytečné starosti a snažili se nepřipravené učitele přimět k činnostem, do kterých se jim vůbec nechce, když to nikdo nepožaduje?
Nikdo, za páté, znamená nejen to, že jsou apatičtí rodiče, ale že ani politické zadání tímto směrem nejde. Ba naopak. Nedávná kauza s odmítnutým výukovým materiálem o uprchlictví, který připravil Úřad vysokého komisaře pro uprchlictví OSN, je varovným důkazem o tom, jak nedospělá tato společnost je. Jestliže ministryně školství tvrdí, že bychom tématy, jako je uprchlictví, „neměli strašit děti“, kdo z ředitelů následně nalezne odvahu to udělat? Co na tom, že jde ze strany ministryně o krajní nepochopení smyslu a cílů školy, vepsaných do jejího „rodného listu“ v demokratických společnostech? Pak už zbývá jen pedagogická statečnost a na tu se můžeme spolehnout pouze u několika jedinců, ne systémově.
Neseme si z minulosti handicap, který se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jen těžko překonává. V Dánsku mají učitelé jako prioritu demokracii, respektive výchovu a vzdělávání k ní. V ČR se zatím domníváme, že je to matematika, kterou je třeba stavět na první místo, o demokracii se nestaráme. Na její kvalitě se to žel viditelně odráží, srovnání s Dánskem opět poslouží.
Lepší to nebude do té doby, dokud si i česká společnost neuvědomí, že škola je ideální líhní a laboratoří demokracie. A to, že příliš dalších možností, jak demokracii na celospolečenské úrovni pěstovat, moc není. S ohledem na nastupující generace vlastně žádná srovnatelná. Nástroje, jak ze školy udělat laboratoř demokracie, máme metodicky velmi dobře zvládnuté, stačí vzít a použít: od prostého dialogu a jeho pravidel až po nejrůznější formy žákovské participace, jako je třeba studentská samospráva nebo žákovský parlament. Chybí ale motivovaní učitelé a alespoň jasné politické zadání. Doposud můžeme sledovat pouze snahu té motivované a vzdělané části rodičů vytvořit pro své děti takové školy, které na demokratických principech stojí. Jenže to v důsledku nevede k celkovému posilování demokracie ve společnosti, spíše k dalšímu rozdělování společnosti v jejím chápání věcí veřejných
Někomu se může zdát, že jde o zbytečné vyvolávání paniky. Demokracii přece máme, tak proč se znepokojovat? To je zcela naivní postoj. Jednak je stav české demokracie diskutabilní, podíváme-li se, jak prezident Miloš Zeman ohrožuje legitimitu lidských práv, zakotvených v ústavě, nebo že je v osobě ministra financí Andreje Babiše koncentrována politická a ekonomická moc i mediální vliv.
Když se navíc podíváme na stav demokracie v ostatních zemích ve středoevropském prostoru, které mají za sebou totalitní zkušenost, měli bychom se začít skutečně bát. V Maďarsku je vládou Viktora Orbána zákonem omezována svoboda slova, v Polsku provedla vládní strana Právo a spravedlnost regulérní puč ve státních úřadech a přijímá zákony omezující osobní vlastnictví. Na Slovensku sedí v parlamentu fašisté. Prizmatem těchto skutečností se zatím můžeme cítit jako relativně demokratická společnost. Tento pocit se ale rychle může ukázat jako iluzorní. Bude-li nám ukradené, zda školy vzdělávají k demokracii (a jak), nakonec nám bude ukradena samotná demokracie…
