Designové myšlení

Podobně, jako je někdy kontraproduktivně zjednodušován koncept růstového myšlení, je také často ne zcela správně pochopen proces tzv. designového myšlení, které se jako inovativní metoda ve výuce stále více objevuje. Server The Atlantic proto přináší rozhovor s portfoliovým ředitelem designové společnosti IDEO Neilem Stevensonem, který koncept pro vzdělavatele vysvětluje. Brání se jednoduché definici, protože pro něj pojem zastřešuje celou řadu myšlenek, filozofií a způsobů myšlení.

Pojem designové myšlení vznikl ve Spojených státech ve vesmírném programu, když bylo po sovětském úspěchu potřeba povzbudit i málo kreativní myslitele k hledání inovativních řešení. Učitelé, kteří koncept zařadili do výuky, pracují se studenty na hypotetických projektech, např. na druhém stupni vymýšlí a plánují vzhled a uspořádání nového města, když mají danou populaci, geografickou polohu, životní prostředí a finanční prostředky. Stevenson vysvětluje, že v designovém myšlení nejde jen o to zadat úkol a najít jeho řešení, ale o celý proces hledání nejlepší varianty, při kterém musí zůstat mysl otevřená.

Na začátku žáci potřebují zejména empatii, když se vciťují do „koncových uživatelů“, v případě města do potřeb jeho budoucích obyvatel. Následně je třeba vážit priority a často řešit protichůdné zájmy. V další fázi je třeba přijít s velkým množstvím myšlenek, z nichž se kolektivně vybírají ty nejvhodnější. Právě tady je klíčové mít otevřenou mysl a neupínat se emočně na první, zdánlivě perfektní nápad. Zároveň musí studenti i učitelé vnímat neúspěch pozitivně, protože většina nápadů nakonec neuspěje. Žáci, kteří chtějí především vypadat chytře, tuhle fázi často nemají rádi a vidina pravděpodobného neúspěchu jim brání v kreativitě.

Designové myšlení je do výuky často řazeno kvůli líbivému konečnému produktu. Důležité je ale soustředit se na všechny kroky a správně je se studenty prožívat, aby byla u žáků posílena empatie, kreativita, schopnost řešit problémy a řešení spolupracovat. (zdroj)