Perspektivy digitální gramotnosti

Text: Petr Valenta

Poslední dvě dekády 20. století byly spojeny s mnoha očekáváními souvisejícími s rozvojem informačních technologií. Velikáni technologického průmyslu, řada vědců i aktivistů prorokovala nástup společnosti, ve které rovný přístup k informacím prostřednictvím celosvětových sítí vzájemně propojených počítačů zvýší efektivitu výroby, zefektivní kontrolu politiky a usnadní aktivnější zapojení občanů do rozhodování o věcech veřejných. Vznikne nová morálka založená na principu sdílení a výměny informací a maximální svobody slova, která učiní kolektivní debatu otevřenější a přístupnější, než umožňují klasická média.

Brána do světa… jakého?

Internet skutečně otevřel brány do světa informací všem, kdo disponují potřebnou technikou a připojením k síti. Poprvé v lidské historii umožnil jednotlivcům zapojovat se přímo do společenské diskuse. Lidé mohou přinášet nové informace, formulovat vlastní perspektivy a potřeby, sdílet zkušenosti, obohacovat se navzájem o různorodé pohledy na dění kolem sebe a organizovat společné, dokonce globální akce. Kolektivismus virtuálních komunit, decentralizovanost rozhodování, rovnost vztahů, pružnost a efektivita sítí při dosahování vytyčených cílů vytvářejí příležitosti pro proměnu sociálních praxí a společenské struktury. V tomto smyslu internet nejen demokratizoval komunikaci, ale vytvořil podmínky pro aktivní účast na společenském dění a poskytl inspiraci pro nové uspořádání sociálních vztahů.

Internet bezprecedentním způsobem zvýšil objem informací, které jsou dnes člověku k dispozici. Relativizoval roli institucionalizovaných médií v tvorbě a distribuci sdělení a narušil jejich status symbolického hegemona. Současně otevřel stavidla záplavě informačního balastu. Uživatelé nejsou vázáni profesními standardy žurnalistiky, což komunikaci činí pružnější. Zároveň však byly odstraněny minimální požadavky kladené na formu a charakter sdělení, která se ve veřejném prostoru objevují. Pravdivost, jako jedna z klíčových vlastností informace, byla nahrazena rychlostí publikování, povrchností, orientací na přítomnost („teďkostí“, jak to nazývá David Gelertner) a emocionalitou sdělení, typickými znaky komunikace na sociálních sítích.

Nejdůležitějším kritériem zprávy se stává představa o tom, co chce publikum slyšet.

Na změny v komunikačním prostředí reagují korporátní média. Rychlost toku komunikace na sociálních sítích a potřeba médií zveřejňovat neustále nové informace nedává novinářům příliš prostoru ověřovat fakta. Nejdůležitějším kritériem zprávy se stává představa o tom, co chce publikum slyšet, nebo to, co už na sítích rezonuje. Do mainstreamového mediálního proudu se tak dostávají informace neověřené, účelově vytvářené či přímo lživé. Hranice mezi pravdou a lží se stírá, názory jsou stejně relevantní jako fakta. Veřejná diskuse je stále více charakterizovaná svou mytologizující podstatou, přičemž dominantní společenská témata se stále častěji formují na sociálních sítích.

Postpravdivostní společnost

Internet rozšířil komunikační možnosti člověka, to však neznamená, že spolu lidé více komunikují. Namísto toho dochází k uzavírání se do virtuálních názorových nik, kde se zastánci různých výkladů utvrzují ve svém stanovisku. Přestože existuje nekonečné množství internetových stránek s různými informacemi, lidé pravidelně navštěvují pouze minimum z nich a stále ty stejné. Odlišné pohledy jsou považovány za podezřelé a jejich nositelé za manipulátory. Snaha o ověřování faktů je vysmívána. Vzniká alternativní mediální scéna, která na sebe bohužel často bere podobu konspiračních webů typu Parlamentní listy, Zvědavec nebo EUrabia. Lež, demagogie a manipulace se stává všudypřítomným a akceptovaným prvkem komunikace v éře digitálních médií. I to je jeden z důsledků demokratizace komunikace na internetu.

Z tohoto vývoje těží političtí manipulátoři a populisté. Klamání se stalo standardní součástí politiky. Ať už si vezmeme za příklad argumentaci ve prospěch umístění radarové základny USA v Brdech, problematiku řeckého dluhu a její interpretace ve sněmovních volbách 2010, aktuální interpretace uprchlické krize Hradem, Brexit nebo fenomén Trump, lež a polopravda je hybatelem politického dění. Sociální důsledky takové politiky jsou destruktivní: polarizace společnosti, rostoucí nenávist k jinakosti, stupňující se případy verbálního nebo fyzického násilí, podpora xenofobní pravice a silných vůdců, kteří konečně jednou provždy sjednají pořádek. Současně dochází k relativizaci autority tradičních demokratických institucí, které ztrácejí legitimitu, jelikož jim informačně saturovaná digitální veřejnost jednoduše nevěří. Jak vzdálený je tento obraz „postpravdivostní společnosti“, jak společnost digitální éry nazval Ralph Keyes, kolektivismu Lévyho „všeobecnosti bez totality“!

V kontextu současného vývoje se ukazuje, jak důležité je umět kriticky vyhodnocovat obsahy digitálních médií, ale také uvědomovat si jejich vliv na společenskou dynamiku. Některé výzkumy (Tweed, 2008) ukazují na zásadní rozpor mezi technickými dovednostmi uživatelů digitálních médií a jejich schopností efektivně vyhodnocovat a využívat informace, které z nich získávají. Levy a Michael (2011) dokládají, že i rozvinuté kompetence ke kritickému vyhodnocování informací, argumentů a faktů často nejsou v případě internetu uplatňovány. Řada uživatelů např. nehodnotí webové stránky podle obsahu, ale podle dostupnosti a vizuálního designu (Fabos, 2004). Forma zde předchází obsah. Příčinou může být do jisté míry technicistní pojetí digitální gramotnosti a formální způsob jejího rozvoje na školách.

Informační, počítačová nebo jaká gramotnost?

Koncept digitální gramotnosti je od 80. let minulého století rozvíjen především na základech počítačové a informační gramotnosti. V původním slova smyslu šlo především o technickou dovednost ovládání osobních počítačů, o práci s hardwarem a softwarem, textovým editorem, organizaci a třídění souborů a složek, ukládání, tisk, editaci zvuku a videa atd. Tyto dovednosti stále tvoří důležitou a nezbytnou složku digitální gramotnosti (obohacenou dále např. o základy tvorby webových stránek, základy grafického designu, programování atd.), nicméně redukovat digitální gramotnost na pouhý sled technických operací by bylo nedostatečné. Významnou dimenzí je také práce s informacemi.

Jeden z prvních pokusů o konceptualizaci souboru dovedností vztahujících se k práci s informacemi přinesla na sklonku 80. let Americká asociace knihoven. Podle ní se při práci s informacemi uplatňují dovednosti rozeznat potřebu informace, identifikovat, jakou informaci potřebuji, vyhledat ji, vyhodnotit, uspořádat ve vztahu k informacím, kterými již disponuji, a následně ji adekvátně a efektivně využít. Toto pojetí informační gramotnosti se nevztahovalo specificky k digitálním médiím, ale posloužilo pro další rozvoj konceptu.

Nadvláda technologií může mít své reálné sociálněpolitické konsekvence.

Ten představila Christine Bruce v roce 1997 a systematicky do něj již zahrnula užívání informačních a komunikačních technologií. Technika umožňuje přístup k informacím, kterými nedisponujeme. Je proto zapotřebí rozumět tomu, jak funguje, naučit se ji ovládat, abychom mohli získat, posoudit a kreativně využít informaci. Řada dalších autorů pak představila různé více či méně konkrétní definice, jako např. Steve Wheeler, představitel pedagogického konstruktivismu, který mezi složky digitální gramotnosti řadí využití sociálních sítí ke vzdělávání a navazování sociálních vztahů, schopnost pracovat s různými mediálními formami, dodržování bezpečnosti v kyberprostoru, aktivní formování digitální stopy, schopnost vytvářet a sdílet nový obsah a využívat sítě efektivně k sebeprezentaci. Inspirativní na konceptu Christiny Bruce je však její apel na etické využití informací. Informace je třeba vnímat v jejich historickém, sociokulturním a hodnotovém kontextu. Informace mají vždy reálný dopad na vnímání a jednání lidí, a proto i na sociální skutečnost. Nemají tedy být využívány pouze k vlastnímu prospěchu, ale i pro dobro druhých.

Kritická teorie internetu

Tento pohled je vlastní kritickým studiím internetu. Ty vycházejí z klasické kritické teorie obohacené o perspektivy politicko-ekonomické a kulturální. Do popředí badatelského zájmu vnášejí otázky vztahu mezi technologií digitálních médií a ekonomickým, politickým a sociálním systémem (podrobněji viz Fuchs, 2012). Kritické teorie si všímají skutečnosti, že informační a komunikační technologie a způsoby jejich užívání jsou významně ovlivňovány nadnárodními korporacemi typu Google, IBM či Apple, které je využívají k zajištění svých ekonomických cílů. Robert McChesney (2013) poukazuje na to, že internet je uzavírán do stále více monopolistické sféry soukromého vlastnictví a podrobován logice kapitalistické ekonomiky, která je v mnoha ohledech v rozporu s demokratizačním potenciálem digitálních technologií.

Komercionalizace internetu probíhá na mnoha úrovních a ve většině dochází ke koncentraci vlastnictví. V USA, kolébce internetu, většinu připojení k internetu kontrolují tři nadnárodní korporace: AT&T, Comcast a Verizon (v ČR O2, T-Mobile, Vodafone). Podle serveru netmarketshare.com ovládají k roku 2016 přes 98n% globálního trhu s vyhledáváním Google (75,2 %), Bing (8,4 %), čínský Baidu (7,69 %, ovšem jenom v Číně má přes 530 milionů uživatelů) a Yahoo (6,88 %). Globálně nejužívanějším operačním systémem je podle stejného zdroje Windows od Microsoftu s 91,39 %, zbytek tvoří MAC a Linux. Mezi operačními systémy mobilních platforem vládne s 65 % Android, na jehož vývoji se společně s řadou dalších firem podílí opět Google, jehož prohlížeč Chrome je s 54,99 % na pevných počítačích, resp. s 54,19 % na mobilních platformách opět nejužívanějším internetovým prohlížečem celosvětově.

Může se to zdát jako čistě ekonomický problém, nicméně nadvláda technologií může mít své reálné sociálněpolitické konsekvence. Algoritmy využívané vyhledávacím enginem Google.com si například pamatují historii minulého vyhledávání. Servírují tak uživatelům primárně informace, o kterých se domnívají, že jsou populární. Podle časopisu Wired (2010) představuje deset nejnavštěvovanějších webů v USA 75 % všech zobrazení. Podobně fungují sociální média. Facebook např. zobrazuje primárně ty příspěvky, které mají nejvíce lajků. To vede k omezování škály informací, které se k uživatelům dostávají, a k automaticky řízenému (proces je řízen strojem!) zužování vnímatelných informačních zdrojů. Mezi klíčovými technologickými firmami a národními vládami navíc existuje úzká spolupráce v oblasti cenzury a kontroly uživatelského chování, kterou teoreticky popsal mezi jinými Derek Bambauer a prakticky doložil Edward Snowden.

Kritická digitální gramotnost

Je stále zřejmější, že digitální gramotnost je komplexní kompetencí, která v sobě zahrnuje operativní dovednosti spojené s technickým užíváním digitálních médií, znalost jejich fungování v ekonomicko-politickém a sociokulturním kontextu, analytické a evaluační schopnosti uplatňující se při posuzování digitálních sdělení a jejich vytváření. Významnou oblast kompetencí tvoří také vnímání rizik internetu a bezpečné chování v kyberprostoru, efektivní a adekvátní sebeprezentace a zodpovědné formování digitální stopy s ohledem na různé sociální kontexty (přátelé, rodiče, potenciální zaměstnavatelé).

Klíčová ovšem zůstává rozvinutá jazyková, komunikační a sociální kompetence. Člověk znalý kódů a konvencí běžného jazyka bude schopen nacházet v digitálních textech stereotypní reprezentace a argumentační fauly. Člověk, který je vybaven schopností správně, jasně a věcně argumentovat, přidržovat se pokud možno pravdy jako objektivního kritéria společenské výměny významů, který vnímá protějšek v komunikaci jako partnera a dokáže reagovat na pobídky prezentované druhou stranou empaticky, racionálně a otevřeně, bude efektivně komunikovat i na sociálních sítích. Společně s rozvojem těchto dovedností je třeba rozvíjet i uvědomění sociálních důsledků komunikačního jednání a odpovědnosti za něj.

Internet rozšířil sféry naší komunikace, ale nenaučil nás správně a efektivně komunikovat. To se budeme muset naučit, abychom mohli správně a efektivně jeho pozitivních potenciálů využívat.