Články

Čtenářský deník jinak

Text: Jana Codlová

Čtenářské deníky – jsou ve své původní podobě přežitkem, nebo se dají dělat jinak? Co zkusit literární čajovnu nebo specifický deník podle Donalyn Millerové? Nevíte, jak na to? Čtěte dál…

Jak se ztrácí motivace

Jako malá holka jsem čtenářské deníky přímo milovala, byla jsem schopná napsat i několik stran k jedné knížce, protože jsem znovu prožívala její příběh. A pozor, týkalo se to i mnohasetstránkového F. L. Věka! Ale možná to bylo dáno tím, že jsem prostě ráda psala a vymýšlela si. A navíc mi paní učitelka vždycky napsala k mým záznamům delší komentář: „Líbí se mi, že píšeš tak, jako bys knížku doporučovala spolužákům. Pěkně jsi popsala hlavní postavu a vybrala jsi i vhodnou ukázku. Dávej si pozor, abys příliš často a zbytečně nepoužívala zdrobněliny. Zkus také víc rozepsat, proč se ti knížka líbila, nebo nelíbila.“

Na gymnáziu jsem pořád hodně psala, ale spíš pro sebe, protože místo učitelova komentáře bylo za posledním záznamem „V.“ hovořící celkem jasným jazykem: „Ani jsem to nečetl.“

Když jsem sama začala učit češtinu na gymnáziu, nemohla jsem ignorovat mrakodrapy čtenářských deníků, vršících se na stolech ostatních češtinářek. Musela jsem se zeptat: „To všechny ty deníky čtete a komentujete?“ Naivní otázka, že? Jejich pohledy mě zpražily a dveře do kabinetu pro mě zůstaly od té chvíle zavřené.

A tak jsem si řekla, že na deníky kašlu! Proč nutit studenty zapisovat, když je to nebaví a nedává jim to smysl. Stejně většinou stáhli záznamy z netu, vytiskli, nalepili nebo vložili do desek a hotovo.

Daleko větší smysl přece má o přečteném mluvit, sdílet zážitky. A tak vznikla čtenářská čajovna.

Literární čajovna jako prostor sdílení

Moji čtenáři dostávali na začátku roku tipy na knihy, které stojí za to přečíst (ze současné literatury) nebo alespoň zjistit, jakým stylem autor píše a nakouknout do nich (klasická díla).

Jednou za měsíc (to zbytek školy odevzdával čtenářské deníky) jsme otevřeli literární čajovnu. Přinesli jsme si hrníčky a konvice, uvařili spoustu čaje, rozsvítili svíčky (samozřejmě čajové) a seskupili se kolem stolů do menších skupinek.

Většina včetně mě (netvrdím, že všichni, to bych lhala) měla s sebou knížky, které právě četla nebo přečetla. A pak mezi sebou sdíleli své zkušenosti, diskutovali, dokonce si i četli ukázky, které se jim líbily, nebo taky naopak nelíbily.

Po 15 minutách se skupinky přeskupily a celé to diskutování a probírání se opakovalo.

Na závěr jako reflexi každý student napsal o své knížce blog. Asi se ptáte, co dělali ti, kteří nic nepřinesli. Poslouchali, ptali se a později jsem zjistila, že si knížky od svých spolužáků půjčovali.

Literární čajovny dávaly studentům smysl a díky nim se rozečetli i ti, kteří do té doby knížky spíš ignorovali. A já sama jsem tam získala tipy na zajímavé knížky.

Deník podle Donalyn

Donalyn Millerová je učitelkou. Tvrdí, že ještě nepotkala žáka, ze kterého by nedokázala udělat čtenáře. Jak to tedy dělá? Co stojí za jejím úspěchem? Millerová dává žákům možnost volby, co budou číst, a vyvinula program na podporu samostatného čtení. Také používá specifický čtenářský deník.

Deník má několik částí pro záznam čtenářských aktivit:

  • Záznamový list

Stránka je rozdělena do sloupců, do kterých si žáci k žánrům zapisují počet přečtených knih podle jejího zadání. Žáci si zapisují knihy, které přečetli, a ona tak vidí, zda splnili její požadavky pro daný žánr.

  • Čtenářský list

Sem si žáci zapisují všechny knihy, které přečetli nebo vyzkoušeli a odložili. Uvádějí název, autora, datum dočtení knihy a žákovo hodnocení, jak byla kniha náročná.

  • Knihy, které si chci přečíst

Slouží jako nákupní seznam nebo plán budoucího čtení. Žáci si zaznamenávají další díly, které teprve vyjdou, doporučení od spolužáků i od učitelky, nebo knihy, které si prohlédli a přijdou na řadu později.

  • Odezva

Většina čtenářského deníku je věnována čtenářské odezvě. Žáci píšou osobní reakci na četbu či na autorův styl ve formě dopisu. Učitelka jim odepisuje, pokládá otázky a zaobírá se jejich interpretacemi a názory na knihy.

 

Takový deník má smysl ale jedině v tom případě, že učitel žákům poskytuje aktivně zpětnou vazbu, nikoli jen „odfajfkuje“ poslední záznam, aniž by deník skutečně četl.

Co ještě dělá Donalyn Millerová, aby se z jejích šesťáků stali čtenáři:

  • na začátku roku zkoumá, jaké mají žáci zájmy, a vytipovává pro ně několik knih, které by je mohly oslovit;
  • čte knihy všech žánrů a doporučuje je svým žákům;
  • má ve třídě knihovnu s 2 000 knihami, žáci si je mohou volně půjčovat; všechny knihy jsou její;
  • využívá každou vhodnou chvilku k prodloužení času na volné čtení (např. když je přerušena výuka, žáci jsou s prací hotovi dříve, při akcích, jako je třídní fotografování…);
  • postupně s žáky odhaluje zákonitosti různých žánrů;
  • vede s žáky nikdy nekončící dialog o knihách;
  • čte žákům nahlas knihy, které je nalákají k četbě dalších titulů;
  • vyhýbá se referátům a dalším aktivitám, jejichž cílem není lepší čtenářství žáků;
  • žáci nikdy nečtou jednu knihu společně;
  • vyhýbá se situaci, při které by žáci trávili více času vyplňováním pracovního listu než čtením;
  • očekává, že její šesťáci přečtou 40 knih za rok; kniha o 350 stranách se počítá za dvě.

 

Místo deníku pište školní blog

Blog má své výhody – je svobodnější, nemá pevnou strukturu, mohou k němu psát komentáře nejen učitelé, ale i spolužáci (je ovšem potřeba určit pravidla a dodržovat je, např. neskrývat se pod anonymem, komentovat hlavopatově, neurážet).

Jak může takový lehce psaný blog vypadat – podívejte se na https://www.svetgramotnosti.cz/Blogy/50/ten-kdo-stoji-v-koute.


 

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close