Škola není žádná příprava na život, ale je to život sám

Text: Markéta Majerová

„Jestliže má být škola život sám v nějaké konkrétní společnosti a v nějaké konkrétní době, tak nemůžeme dělat, že život kolem nás se nás netýká,“ říká ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Také se domnívá, že pokud by škola nereflektovala dění mimo ni, tak by žákům mohla zprostředkovat pouze „odvar“ společnosti, ve které žijí. Co je podmínkou pro udržení kvality u gymnázia? A jak lze popsat ideál studenta, který z něj vychází? Zjistíte v následujícím rozhovoru. 

Ředitelem Gymnázia Jana Keplera jste od roku 1990. A jelikož se gymnázium dlouhodobě řadí mezi špičkové a elitní školy, tak by mě zajímalo, co děláte pro to, abyste kvalitu gymnázia udržel?

Musím říct, že nesnáším v souvislosti s naší školou výraz „elitní“, to nemám rád. Dlouhodobě usiluji o to, aby to nebylo žádné elitářství, aby to byla spíš kvalita. A také musím říct, že se s léty vyvíjel můj pohled na to, co to „kvalitní škola“ vlastně je. V září 1990 jsem v tom neměl jasno a přiznávám, že právě hledání kvality je to, co mě pořád ve škole drží. Protože mám pocit, že lze stále něco zlepšovat. Teď nemyslím pořád jen cizelovat jeden drahokam, ale myslím nacházet další a další a sbírat je. Dělat větší a větší sbírky, když to řeknu metaforicky.

Co to konkrétně znamená?

Ze začátku to byla snaha udělat školu, od které se odbourá takový ten socialistický ideový nátěr, a vytvořit z ní dobrou a neideologizovanou vzdělávací instituci. Následovala fáze, kdy jsem měl pocit, že k tomu dobrému vzdělávání je třeba přidat i rozměr rozvoje osobnosti dospívajícího člověka. Pak jsem se posunul k tomu, že když tyhle dvě věci už docela fungují, tak je třeba reagovat na to, co se děje mimo školu, a začít pracovat na modernějším kurikulu. Potom se mi zdálo, že je třeba pracovat na obsahu kurikula. A teď mám pocit, že by bylo potřeba pracovat na novějších formách a metodách vzdělávání. Škola už nemá monopol na vzdělávání, musí svoje nové místo v moderní společnosti hledat.

Jak se vám daří obsazovat kvalitní učitele do svého sboru a jak byste takového člověka popsal?

V některých případech se to daří, v některých se to daří méně. Někdo je skvělý v práci s lidmi, někdo naplňuje víc akademickou roli. Důležitá pro školu je proto různorodost učitelů. A pokud se tohle podaří poskládat dohromady, tak to docela dobře do sebe zapadne. Nároků na učitele je ale strašně moc, obávám se, že mnohem víc, než společnost učitelům oplátkou nabízí… A taky nevím o žádném zaměstnání, kde by byli všichni po všech stránkách dokonalí.

A myslíte si, že by kvalitu učitele mohli hodnotit sami studenti? Například jako se o to snaží iniciativa České středoškolské unie?

Já jsem hluboce přesvědčen, že to přínosné je, a že by to mělo být ve škole běžné a normální. Naposledy jsme u nás nechali studenty hodnotit školu před dvěma lety. Udělali jsme v maturitním ročníku složitý komplexní průzkum toho, jak škola funguje, nebo nefunguje, a bylo to nesmírně přínosné pro školu i pro studenty.

Ale vlastně nikdy jsme neudělali nějaký komplexní průzkum toho, jak studenti vnímají své učitele. Když říkám „komplexní“, mám na mysli, že jsme neudělali žádný sofistikovaný průzkum, spíš to necháváme na samotných učitelích. A je určitý okruh učitelů, kteří si o zpětnou vazbu dokážou sami říct. Pak je tady určitý okruh lidí, který to udělá z donucení. A pak je tady okruh lidí, kteří se o to nechtějí ani pokoušet. A to se mi nezdá správné. A tím jsme se dostali k tomu největšímu problému, protože já jako ředitel bych jistě dokázal zařídit, aby studenti učitele hodnotili. Ale narážím na to, že nemám dost hodnoticích nástrojů. Je potřeba najít dobrou formu, tedy správné dotazníky, také mít kapacity na to, aby je někdo vyhodnotil, a následně je správně interpretoval. Těch problémů kolem toho je hodně, ale ta myšlenka se mi nesmírně líbí.

Vzdělávání by měla být kultivace člověka nejen ve smyslu vědění, ale i osobnostního rozvoje.

Když jsme se dotkli té učitelské profese – co si myslíte o zákonu o pedagogických pracovnících?

Vzpomínám si na jednu příhodu. Studenti jedné pedagogické fakulty mě pozvali diskutovat na téma, jak připravovat učitele pro moderní vzdělávání. Byla tam také děkanka fakulty, která mi na konci diskuze řekla: „Pane řediteli, já se vám omlouvám, že jsem se přidala k protestům děkanů proti vám, když jste kritizoval povinnost pedagogického vzdělání pro všechny, kteří učí. Máme myslím podobné pohledy na věc, ale nechala jsem se strhnout davem.“ Tak to mě tenkrát potěšilo. A stále jsem přesvědčen, že povinné pedagogické vzdělání je jedna z největších pitomostí, kterou jsme mohli udělat. Vyhnali jsme ze škol spoustu kvalitních lidí. Donutili jsme spoustu dobrých učitelů, aby začali dělat něco jen pro formu. A ti, kteří si to začali dodělávat a neodešli, to vnímají neuvěřitelně negativně a berou to jenom jako povinnost, kterou jim někdo zvnějšku nařídil, a která jim nepřinese skoro vůbec nic. Ale hlavně to má dopad i do budoucna, protože my do školy potřebujeme dostat co nejvíc lidí z vnějšku. Teď nemám na mysli gymnázia, nemyslím všeobecné vzdělávací školy, myslím na odborné školy, které by potřebovaly do odborných předmětů lidi z praxe „jako pes drbání“. A my místo toho řekneme – ale ty nemáš pedagogické vzdělání. Nám je jedno, že jsi učil na lékařské fakultě anatomii, ale u nás nemůžeš učit biologii, protože nemáš správný papír. To je přece absurdní.

Myslíte si, že se vzdělávání více stává politickým tématem?

Já si myslím, že se to trošičku začíná měnit, posouvat k tomu, že zájem politických stran o vzdělávání je serióznější, než byl dřív. Dříve to byly spíše proklamace, jak je vzdělávání důležité, a tím to skončilo. Teď už se pokoušejí politické strany dělat nějaké konkrétní kroky pro to, aby se skutečně něco ve  vzdělávání pohnulo. Problém je v tom, že vize, kam by se vzdělávání mělo posouvat, by neměla být záležitostí různých politických stran a různých politických vizí. Měl by to být nějaký konsenzus, který by se léta naplňoval nebo k něčemu směřoval. Ale tohle jsem si myslel už před 25 lety, když jsem začal ředitelovat. A za celá léta se neudělal žádný konsenzus, a ani se nedělaly žádné potřebné věci. Souvisí to i s tím, že bylo 17 ministrů školství od roku 1990, a s příchodem nového ministra vždy vyskočily nové priority. Sociální demokracie už resort školství ovládá poměrně dlouho, což by mohla být jistá výhoda. Nevýhoda ale je, že jejich představy o vzdělávání jsou hodně centralistické a hodně poplatné myšlence, že vzdělávání je příprava na konkrétní zaměstnání. Podléhají přání svazu průmyslu, čímž ještě posílili představu vzdělávání jako přípravu na zaměstnání. To je podle mě cesta do pekel, protože představa, že teď podle tohoto modelu vzděláváme lidi, kteří do zaměstnání půjdou za 15–20 let, je neuvěřitelně krátkozraká.

Škola musí být politická v tom smyslu, že bude reflektovat, co se kolem nás děje a odehrává. Bez toho by to byl odvar toho, kde žijeme a kam patříme.

Jak vy vnímáte vzdělávání, co znamená pro vás?

Měla by to být jistá kultivace člověka nejen ve smyslu vědění, ale i osobnostního rozvoje. Mělo by se víc pracovat na tom, aby lidi dokázali být konkurenceschopní za 20, 25 let, v době, kdy budou zaměstnání, o kterých dneska ani nemáme páru, technologie, které si neumíme představit, propojení celosvětové takové, že se nám o něm ani nezdá. Vzdělání se tak dá shrnout do několika pojmů – komunikace, pochopení toho, co dělám, kreativita ve smyslu schopnosti reagovat na změněné okolnosti a podmínky, spolupráce s ostatními, komunikace nejen v češtině, ale minimálně ve dvou dalších světových jazycích. A k tomu samozřejmě digitální a matematická gramotnost na co nejvyšší úrovni. A když řeknu matematická gramotnost, tak tím míním, ne že budou dosazovat do vzorců, ale budou využívat toho, co může dát jen matematika – od schopnosti logického uvažování, přes abstrahování až k ověřitelnému výsledku. Zatím děláme všechno pro to, aby konkrétně třeba matematika tenhle rozměr čím dál tím víc ztrácela, než aby ho naopak posilovala. Příkladem jsou třeba jednotné přijímačky na střední školy a povinná maturita z matematiky. To přesně tuhle představu potírá, a jestli to něčemu uškodí, tak jen opravdové matematické gramotnosti.

Myslíte si, že je správně, když je škola apolitická půda, a je to vůbec možné? Můžeme na škole politická témata nereflektovat a nepracovat s nimi, když jsou všude kolem nás, a zároveň třeba gymnázium pokrývá věk lidí, kteří budou potom veřejně vystupovat a mít volební právo?

Škola není žádná příprava na život, ale je to život sám. To jsem kdysi někam napsal a jsem si tím čím dál víc jistější. Jestliže to má být život sám v nějaké konkrétní společnosti a v nějaké konkrétní době, tak nemůžeme dělat, že život kolem nás se nás netýká. Apolitická by měla být s ohledem na konkrétní politické strany. Ale jinak musí být politická v tom smyslu, že bude reflektovat, co se kolem nás děje a odehrává. Bez toho by to byl odvar toho, kde žijeme a kam patříme.

Přál bych si, aby odsud odcházeli ti, kteří mají dobrý stavební materiál, a aby z něj uměli vytvořit krásnou stavbu.

Napadá vás nějaký konkrétní příklad?

Například projekt Volby nanečisto jsou zajímavým příkladem toho, jak by měla fungovat výchova občana. A výchova občana jisté politikum je. Když jsem se podíval na výsledky, zjistil jsem, že do Voleb nanečisto se zapojila asi třetina gymnázií – nerad bych se pletl, ale myslím, že se zapojilo nějakých 15–20 % odborných škol a jenom 5 % všech učilišť. Což je přesně to, že když se snažíme, aby škola byla „apolitická“, tak prostě nevychováváme zodpovědného, svéprávného, samostatného občana. My bychom hlavně potřebovali, aby k Volbám nanečisto a i k těm skutečným chodili právě žáci z určitého typu škol. Ti, kteří říkají, že se o politiku vůbec nezajímají. U gymnazistů nemám strach, protože mají rodiče, mají kamarády, ve škole se s nimi o tom mluví. Ale jiní zůstanou už navždy jenom ve víru hospodských názorů nebo facebookových diskuzí, a to je opravdu katastrofa.

Nebo již zmíněné hodnocení učitelů ze strany studentů. Podle lidí z České středoškolské unie je právě tohle jistý způsob výchovy zodpovědného občana demokratické země. Výchova k tomu, že má být spoluzodpovědný za to, co se kolem něj děje, a když se mu něco líbí, tak to má říct, a když se mu něco nelíbí, tak to má říct také. Pokusit se nějakým způsobem přispět ke změně, tak to se mi na té myšlence zdá asi nejpřínosnější.

Jací studenti a čím vybavení mají vycházet, podle vašich nejlepších představ, od vás z gymnázia?

Na to odpovím asi jednoduše: aby věděli, jak se točí svět. To znamená, aby se orientovali ve světě, ve kterém žijí. Chtěl bych, aby si odnášeli matematickou i digitální gramotnost, znalost jazyků, schopnost komunikace, spolupráce… Ale zároveň bych si nepřál, aby si ze školy odnášeli jenom jakési soft-skills. Měli by si odnášet i nějaký stavební materiál, určité znalosti a vědomosti, protože dobrý dům bez materiálu nepostavíte, a ten materiál může být různorodý. Ze stejného materiálu můžete ale vytvořit nádhernou stavbu, nebo naprosto bezvýznamnou pastoušku, která nebude nikoho zajímat. Přál bych si, aby odsud odcházeli ti, kteří mají dobrý stavební materiál, a aby z něj uměli vytvořit krásnou stavbu.