Články

Když člověk bez domova zasvěcuje gymnazisty do života na ulici

68 000 osob u nás žije na ulici. Projekt Pragulic se snaží seznámit s tímto životním stylem veřejnost i školy.

68 000 osob v České republice žije bez domova. Možná právě tato informace by měla být prvním alarmujícím faktem, se kterým jsou lidé, zajímající se o sociální podnik Pragulic, obeznámeni. Na internetu se povědomí o něm šíří rychle. Není divu. Tým momentálně složený ze samých slečen si totiž jako cílovou skupinu zvolil osoby bez domova. A to se nestává příliš často.

Měla jsem tu možnost se o iniciativě dozvědět něco více během přednášky pořádané na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Hosty této přednášky byly Klára Chvojková, jedna z organizátorek projektu Pragulic, a průvodkyně Helena, slečna bez domova. Ačkoliv jsem si jistá, že „chudoba“ jako téma je na středních školách součástí osnov, zdaleka ne pokaždé se podaří uspořádat debatu podobného typu, tedy opravdu autentickou. S osobou, které se téma bezprostředně týká.

Klára Chvojková představila projekt Pragulic nejdříve obecně a poté došlo i na zajímavé informace o jednotlivých průvodcích. Tak je přezdíváno osobám bez domova, které po Praze provádějí. Ačkoliv jsem žila v domnění, že o Pragulicu již slyšela většina ze středoškoláků, když se Klára Chvojková studentů zeptala, ruku zvedl jen jeden z nich.

Pragulic je sociální podnik, jehož cílem je měnit stereotypy, které souvisejí s bezdomovectvím. Obzvláště Pražané jsou s lidmi bez domova ve styku téměř každý den, pro mnohé se však stali „neviditelnými“ obyvateli. A 68 000, tedy přibližný počet bezdomovců v ČR, je číslo, které by naši pozornost opravdu zaujmout mělo.

Je jednoduché odsoudit. Je podobně jednoduché podlehnout představě, že všichni bezdomovci se na ulici dostali vinou neštěstí a souhrou špatných životních událostí. Tak černobílé to není.

Hned poté, co se o Pragulicu a jeho cíli dozvíme, nás ale pravděpodobně napadne mnoho otázek, na které je obtížné ihned a jednoznačně odpovědět. Na bezdomovectví není možné mít jeden celistvý názor, jelikož se týká různorodé skupiny lidí. Proto podobně i na tento projekt můžeme nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Vědomi si toho byli i gymnazisté, kteří se přednášky zúčastnili. Ačkoliv dotazů nepadlo mnoho, byly trefné.

„Pokud lidé bez domova mají k dispozici služby, které jsou jim momentálně poskytovány – jmenovitě zajišťování jídla, noclehu, oblečení – nestává se tato aktivita kontraproduktivní?“ zněla například jedna z otázek směřovaných k hostům debaty. „Ano. Je to kontraproduktivní. Proto je opravdu důležité v tomto směru najít rovnováhu. Aby se nestalo, že bezdomovci při takto zajištěném „blahobytu“ budou postrádat motivaci vrátit se zpět do normálního života,“ odpověděla na dotaz členka Pragulicu Klára.

Průvodkyně Helena

Nejdůležitějším prvkem debaty byla, dle mého názoru, přítomnost průvodkyně Heleny. Nic nedokáže přiblížit určité prostředí tak barvitě jako pravdivé příběhy. A na nich je vlastně celý Pragulic postaven. Devětatřicetiletá Helena se studentům svěřila se svou vlastní zkušeností se životem na ulici, kde strávila celých šestnáct let. Bez domova se ocitla již v teenagerovském věku, a to kvůli své matce – alkoholičce – se kterou již nevydržela nadále žít. A během následujících let se živila různě, i jako prostitutka.

Paradoxně to byl poté jeden z jejích zákazníků, kdo jí pomohl se ze spárů prostituce a pasáků nakonec dostat. Momentálně se nachází ve znatelně lepší životní fázi. Se svým přítelem žije v ubytovně na Žižkově. Její příjem se skládá z dávek a přivýdělku putujícího z Pragulicu. Každý průvodce, tedy člověk bez domova, který se do projektu zapojil, dostává za jednu prohlídku, trvající přibližně 120 až 150 minut, fixní částku 353 Kč hrubého. Minimální počet lidí pro uskutečnění prohlídky je pět. Ceny vstupenek jsou nastaveny následovně: 180 Kč pro studenty a 250 Kč pro všechny ostatní. Zbytek peněz z prohlídky jde na chod organizace, která má momentálně čtyři stálé zaměstnance (tedy spíše zaměstnankyně) a několik dobrovolníků.

Studenty pravděpodobně nejvíce zaujalo Helenino autentické vyprávění o životě na ulici. Tedy vlastně – ne vždy žila Helena na ulici, určitý čas žila ve stanu v jednom z pražských lesů. Středoškolákům povídala o tom, jakým způsobem si člověk bez domova obstarává jídlo, oblečení…, nebo jaké vztahy panují mezi bezdomovci samotnými. Do běžného dne člověka bez domova totiž nepatří jen věci, které většinu z nás napadnou. Někteří z nich, jako třeba Helena, se zaobírali například i uklízením nepořádku poblíž kontejnerů, který na místě zanechal některý z jiných bezdomovců. „Místo kolem kontejneru jsme uklidili tak, aby nebylo tolik znatelné, že se v něm někdo prohraboval. To totiž zamezilo tomu, aby někdo kontejnery uzamkl a nám je tak znepřístupnil,“ vysvětlovala Helena středoškolákům.

Je projekt kontroverzní?

Ne vždy je jednoduché si na všechny skutečnosti spojené s tímto tématem udělat názor. Je jednoduché odsoudit. Je podobně jednoduché podlehnout představě, že všichni bezdomovci se na ulici dostali vinou neštěstí a souhrou špatných životních událostí. Tak černobílé to není. To mimo jiné dokládá i pestrost osudů, které stojí za jednotlivými průvodci působícími v Pragulicu. Některé z příběhů se týkají drogové závislosti, alkoholismu, prostituce. Některé z prohlídek zahrnují dokonce všechna zmíněná témata.

I přesto, že díky projektu Pragulic můžeme intenzivně nahlédnout do světa bezdomovectví, stále se jedná jen o malý výsek toho, co se na ulicích opravdu odehrává. Ti, kteří se do Pragulicu zapojili, mají motivaci po Praze provádět. Jsou ochotni svůj čas obětovat, a je po nich také samozřejmě vyžadována určitá míra zodpovědnosti.

Pak tu ale máme zbylou část lidí bez domova. A tu je těžké zhodnotit, jelikož jen málokdo z nás se k ní dostane do takové blízkosti, aby ji dokázal posoudit objektivně. A věřím, že ani charitativní organizace a další spolky, jejichž pomoc je na lidi bez domova přímo cílena, nejsou schopny situaci bezdomovectví v Praze zhodnotit s vědomím, že nikdo a nic nebylo opomenuto.

Poznej Prahu jinak

Sociální podnik Pragulic za svým názvem uvádí dodatek „poznej Prahu jinak“. Klára Chvojková spolek představovala také slovy „Praha z jiné perspektivy“. To rozhodně platí. Na místě je však také zmínit následující komentář Kláry Chvojkové – „nejsme obchodníci s chudobou“. A to je důležité si nadále připomínat. Je zásadní si na bilancování mezi těmito dvěma pomyslnými rovinami dát pozor. Mám na mysli hranici mezi působením jakožto sociální podnik a mezi projektem, který fenoménu bezdomovectví jen využívá. Rozdíl může být malý, ale o to důležitější.

Svůj vlastní názor na projekt Pragulic a bezdomovectví si každopádně můžete vytvořit vy sami, například právě prostřednictvím účasti na některé z nabízených prohlídek. S průvodkyní Helenou zažijete naše hlavní město „jinak“ během cesty z Hlavního nádraží na Masarykovo nádraží, poté přes Václavské náměstí a Vodičkovu ulici až na Karlovo náměstí, které je prý rájem prostituce. Vybrat si ale můžete mezi dalšími minimálně pěti trasami, od pěti různých průvodců. Budete dostatečně odvážní vzdát se své představy o lidech bez domova a zúčastnit se některé z prohlídek?

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Popelářová

Redaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2016. "Věřím, že vzdělávání nemusí mít jen nudnou podobu, s jakou se setkává většina lidí ve školním prostředí. Dnešní doba nám nabízí tolik možností pro rozšiřování si obzorů, že by byla škoda nad světem vzdělávání úplně zanevřít. Studuji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve společnosti SCIO mám na starosti koordinaci PR projektů."

Související články

Napsat komentář

Close