Odvaha opustit stádo. Odvaha věnovat se vzdělávání

Je možné, že by někdo ještě nevěděl, že děti, jejichž rodiče se vzdělávání věnují, mají v životě také nesrovnatelně větší příležitosti?A je tedy možné, že by někdo, kdo se o vzdělávání zajímá, nevěděl, že nevěnovat se výběru školy pro svoje dítě je vlastně taková jemnější verze „ruské rulety“? Jak si tedy vysvětlit, že tolik lidí vzdělávání neřeší, nebo dokonce vyžaduje to stejné, co sami zažili?

Dávno víme, že to jde jinak a lépe, víme i proč. A přesto pokračujeme v zajetých kolejích. Dívky, které v dospívání podstoupily ženskou obřízku, to stejné pak zařídí i svým dcerám. I když to pro ně samotné byl traumatizující zážitek. Jak je to možné?

Naučená poslušnost a respekt k autoritám. Strach ozvat se

Jen máloco v dějinách dokázalo napáchat tolik škod. Když to říká učitel, lékař, kněz nebo milovaný vůdce, tak se o tom nediskutuje. Důvěra je skvělá věc. Důvěra, která není z druhé strany vyvážena vědomím zodpovědnosti, není důvěrou, ale doslova smrtící zbraní.

Manažer, který svoji moc soustředí na budování vlastní nenahraditelnosti a ostentativní podporování „podržtašek“, místo aby lidi, za které nese odpovědnost, maximálně rozvíjel. Učitel, který své pozice využívá k tomu, aby měl méně práce, mohl si v klidu odříkat to svoje a rychle zmizet domů, a nikoliv k tomu, aby toho studentům více předal. Lékař, který pacientovi předepíše méně vhodný lék, jen proto, aby mohl zase na lyže.

Bohužel nikoliv výjimečná situace. Vždy jde o selhání, které pramení z nedostatku kritického myšlení, sebevědomí a ochoty ozvat se – tedy špatného vzdělání. Je jedno kolik encyklopedických znalostí máte, kolik titulů máte vepředu a kolik vzadu, pokud se neozvete v pravou chvíli, pokud ve správný okamžik své znalosti nedokážete nebo nechcete použít.

Cítíme respekt k profesi. A všichni opravdoví profesionálové si ho také zaslouží. Lékaři, učitelé… všichni. Máme oprávněný pocit, že na všechno je třeba odborníků. Slepé střevo si přece také nenecháte operovat nějakým zmateným „sluníčkářem“. Pedagogika přeci musela za ta léta postoupit velmi daleko, to není možné ani nemá smysl to vůbec pokoušet.

Ve většině tříd najdete postupy, které jakékoliv didaktické poznatky ignorují. Jde jen o pohodlí a přesvědčení, že dobrého pedagoga nepoznáte podle toho, kolik toho dětem skutečně dokázal předat, ale podle toho, že má dobře vyplněnou třídní knihu a během výuky je ve třídě klid.

Stejně jako nemocnice nejsou plné jen špičkových odborníků hltajících poslední odborné články, nejsou ani školy plné skvělých učitelů, kteří naplno využívají poznatků didaktiky a znalosti dětem zprostředkovávají tou nejlepší možnou formou. Realita je bohužel často jiná, většinou vládne rutina. Ve většině tříd najdete postupy, které jakékoliv didaktické poznatky ignorují. Jde jen o pohodlí a přesvědčení, že dobrého pedagoga nepoznáte podle toho, kolik toho dětem skutečně dokázal předat, ale podle toho, že má dobře vyplněnou třídní knihu a během výuky je ve třídě klid. Odpřednášet, vyzkoušet a jdeme dál. Výsledek se moc neřeší, dlouhodobý vůbec. Být profesionální je totiž neporovnatelně náročnější. Na hlavu i na přípravu. Zkuste být 20 let profesionální v systému, kterému je to úplně jedno. To už hraničí s hrdinstvím a každý dobrý učitel si metál opravdu zaslouží.

Znejistění, neschopnost přijmout realitu a strach ze vstupu do světa, kde neexistuje jedna správná odpověď

Snažíme se, děláme to nejlepší a pak zjistíme, že to nebylo ono. Lékaři nám poradili dělat s dítětem to a to, aby se za pět let zjistilo, že tento postup dětem fakticky ubližuje a už se nepraktikuje. A někde se nepraktikoval už v době, kdy jsme to sami řešili. Velké trauma. Byť nechtěně a nevědomky jsme ublížili vlastnímu dítěti. Stačilo se více starat a nespoléhat na ostatní. S tímhle se vyrovnat je velmi obtížné. Někdy natolik, že to náš mozek raději ani nepobere. Nebo jsme byli podvedeni, zneužiti, a místo abychom si to přiznali a šli dál, tak strůjce svého neštěstí obhajujeme a zastáváme se ho. Je to pro nás přijatelnější než si přiznat, jak to vlastně celé je. Už tak máme spoustu starostí a odpovědností a otevřít další, dokonce extrémně citlivý problém vzdělávání, to už opravdu nemusí být pro každého.

Přiznat si, že svému dítěti neposkytuji vše, co bych reálně mohl, není snadné samo o sobě. S vědomím, že vzdělávání dramaticky ovlivňuje i naše životní postoje, může být tlak a pocit odpovědnosti pro mnohé neúnosný. Zejména pokud ve svém okolí necítí podporu. Kdy stačí nejbližší škola? Kdy už se vyplatí investovat peníze do školného a čas na dojíždění? Na tohle žádná univerzální odpověď není. Na tohle je třeba kritické myšlení, dostatečné sebevědomí a ochota nenechat věci být.

A co na to řeknou ostatní?

Tlak okolí a vliv zavedeného chování v mé skupině jsou extrémně silné. Vystoupení ze skupiny často znamená změnu všech atributů, na kterých stojí moje vnímání bezpečnosti a moje schopnost odolávat stresu. Pokud moje názory na vzdělávání nesdílejí naši kamarádi nebo dokonce ti nejbližší, není vůbec divné, že výsledkem mých pokusů zajistit dětem vzdělávání, které odpovídá mému přesvědčení, může být i celkem traumatizující proces.

U vysokopříjmových skupin se tak nějak očekává, že jejich děti budou chodit do soukromých škol. Školné tvoří tak malou část jejich rozpočtu, že se nijak neprojeví na vnějších atributech bohatství, které mohou i nadále dávat na odiv. Co ale střední třída? Šlo by to. Jen by to znamenalo, že do Chorvatska budeme jezdit Fabií (asi dlouhou) a ne Superbem. Nikdo nevidí, že dětem dáváte maximum možného vzdělání. Všichni ale vidí, že jedete Fabií. Nic pro lidi, kteří dbají na to, aby nevybočovali, kteří chtějí být vnímáni jako ti úspěšní. Tady netřeba kritického myšlení, jen dostatek zdravého sebevědomí, které Vám vždy umožní udělat to, co považujete za dobré, a to nezávisle na tom, co si myslí ostatní. I to by nám měla dobrá škola dát.

Zkuste být 20 let profesionální v systému, kterému je to úplně jedno. To už hraničí s hrdinstvím a každý dobrý učitel si metál opravdu zaslouží.

Brýle se bez brýlí špatně hledají

Je zjevné, že opustit stádo je těžké a že je k tomu třeba zejména dovedností, které se člověk nejlépe naučí právě mimo stádo. Proto je tak bolestivé bludný kruh protnout. Kde se naučit kritickému myšlení a kde získat sebevědomí, když naše vlastní vzdělávání mělo k ideálu většinou dost daleko?

Rychlost změn v našem světě je již naštěstí taková, že žít v blaženém nevědomí už také není vůbec snadné. Propast mezi potřebami a tím co umíme, roste tak rychle, že se nedá dlouhodobě vyřešit ani ostentativní volbou nějakého populisty, který slíbí všem návrat starých časů. Není náhodou, že totalitní režimy se nejvíce bojí srovnání a objektivních informací. Není náhodou, že v KLDR za sledování neoficiálních zpráv pošlou člověka do gulagu. I když nás škola většinou nevedla k samostatnosti a jsme nuceni hledat brýle bez brýlí, oči by nám už měly bohatě stačit. Ať už budeme do Chorvatska jezdit čímkoliv, dříve nebo později dojde všem, že jiná cesta než přehodnotit východiska jednoduše není. Pošlete svého teenagera na pár měsíců na stáž do Silicon Valley nebo do Bostonu a už nikdy se nebudete muset obávat, že z něj bude „hospodský frustrant“.

Vystoupení ze stáda tedy nikdy nebylo důležitější, ale nikdy také nebylo snazší. A čím více lidí vystoupí, tím větší šance, že se potkají s dalšími, a že se postupně mohou spojit do stáda vlastního, které bude nabírat na síle spolu s tím, jak si bude stále více lidí uvědomovat, že odpovídající vzdělávání je klíč k opravdové spokojenosti.

Nůžky se otevírají. Spolu s tím, jak se otevírají možnosti vzdělávat se i mimo školu, roste i důležitost postojů ke vzdělávání. Pokud je rodina i škola v souladu a dělají to dobře, pak má dítě daleko větší výhodu, než by mělo za podobné konstelace dříve. A i když se Vám nepodařilo najít ideální školu, víte jaké případné nedostatky má, a jste dopředu srozuměni s tím, že je budete muset řešit a pokoušet se je eliminovat. Starat se se tedy rozhodně vyplatí. Voják se stará, voják má… tohle platilo už ve starém Římě a bude to platit i v „hyper-super-všechno-hned-teď-době“.