Články

O mýtech, předpřítomném čase, černé a bílé

 

http://www.aloisjirasek.cz/files/obrazky/STARE/jir01_0358.jpgÚvodní test

Na začátek malý test. Přečtěte si následující dva úryvky. Zhodnoťte je a určete, co mají společného.

Text 1) Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země. Slyšte i co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni.

Text 2) Styl učení je způsob, jakým člověk, který studuje, přijímá informace. Zahrnuje způsoby a postupy, které každému studentovi vyhovují nejvíce, díky kterým se učí nejefektivněji. Styly učení jsou založené na vrozeném základu (tzv. kognitivní styl) a dále se v průběhu života vyvíjí. Učební styl má na Tvé studium velký vliv. Pokud budeš znát svůj učební styl, budeš schopen(a) studovat efektivněji, učení Tě bude více bavit a pomůže Ti dosáhnout lepších výsledků. Každý učební styl využívá jinou část mozku. [1]

Vyberte tvrzení, které nejlépe vystihuje vztah obou textů.

Možné odpovědi:

a) Texty nemají nic společného.
b) Texty pojednávají o stejném tématu.
c) Texty mají stejný cíl.

Pokud jste zaškrtli odpověď a) – mýlíte se.

Byť se může zdát, že Alois Jirásek a novodobý odborný pedagogický text nemají nic společného, pravda je, že správná odpověď je c) – texty mají stejný cíl. A tím je, abychom lépe porozuměli světu kolem nás a cítili se v něm jako doma. Alois Jirásek nám pomáhá cítit se jako Češi doma na území dnešní České republiky. Druhý text nám dává oporu k tomu, lépe zvládat výchovu a vzdělávání dětí. Prostě cítit se ve vzdělávání jako doma. Oba texty jsou však mýtus. Krásný, laskavý, lákavý. Ale někdy mylný.

Když se řekne mýtus, vybavíme si asi něco jako obecně rozšířenou nepravdu, lež, klam. Vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů. Zkrátka něco, co většina z nás vnímá negativně.

V dřívějších dobách ale mýtus nemíval minusové znaménko. Každá kultura si s sebou nese nějaký ten mýtus, který většinou konotuje kladně. Koneckonců Aloise Jiráska dodnes předkládáme dětem jako stěžejního českého autora, nikoliv jako nacionalistického grafomana, šiřitele nepravd a polopravd, které nemají potvrzení ve vědeckých důkazech.

Mýtus v původním slova smyslu je něco, co nám ukazuje, jaké to bývalo dřív, v krásném a neproblematickém světě, za onoho času, a co nám ukazuje, jak máme rozumět světu kolem nás. Učí nás rozeznávat dobré od zlého. Napovídá nám, jak se máme chovat a co máme dělat. Pomáhá nám konat rychle a efektivně. Nemusíme dlouho dumat nad tím, jestli A je lepší než B. My to prostě víme.

Mýtus je něco jako předpřítomný čas v angličtině či jiných jazycích. Něco co nastalo v minulosti, důsledky čeho ale přetrvávají dodnes a ovlivňují naše přítomné jednání. Nádobí máme umyto. Kostky jsou vrženy. Vysvědčení už máme rozdáno. A s tím už se nedá nic dělat.

A co to má co společného se vzděláváním? Moc.

Staré pověsti vzdělávací

Každý z nás si s sebou nese celou řadu starých pověstí vzdělávacích“, těch předpřítomných časů, které se vygenerovaly za několik stovek let, a které si předáváme z generace na generaci, z břidlicové tabulky k interaktivní tabuli. Sérii zásad, hodnot a postojů, které řídí to, o čem si myslíme, že je ve vzdělávání důležité a funguje. Podle toho se pak jako učitelé nebo rodiče chováme.

Často se přitom nezamýšlíme nad tím, proč si to myslíme a jestli to skutečně funguje. Bereme to za věc danou. Danou čím? Třeba mýty.

Před dvaceti lety Jana Nováčková vydala útlou publikaci s názvem Mýty ve vzdělávání. Na necelých 50 stranách rozprášila mýty a pověry, kterým věřili naše prababičky, babičky, maminky, otcové i my. Zlomila hůl nad příslovími jako „škoda každé rány, která padne vedle“ či „ohýbej proutek, dokud je mladý“. Desetitisíce rodičů a pedagogů pak prošly kurzy jako Respektovat a být respektován a mnoha dalšími. Vycházejí stovky publikací ukazující, jak je možné vychovávat děti jinak než mytologicky. Přímým důsledkem této osvěty je, že v ČR i jinde ve světě dramaticky klesla spotřeba rákosek a jedniček, a vzrostla poptávka po jiných než tradičních formách vzdělávání.

Hurá, plesá nyní srdce nejednoho čtenáře. Konečně. Zůstává ale jedno ale. Naše nezměněná touha po mýtech. Jasných a srozumitelných. Tím se nelišíme od našich babiček, otců i nenáviděných úč ze základní školy.

Mýtus je něco jako předpřítomný čas v angličtině či jiných jazycích. Něco co nastalo v minulosti, důsledky čeho ale přetrvávají dodnes

Co zjistili vědci

Byli jsme vychováváni v mýtech (mýtech v dobrém slova smyslu), které nám pomáhaly se orientovat ve světě a poznávat dobré od zlého. Černé od bílého. Dlouhodobá osvěta posledních dvaceti let způsobila, že jsme mnoho původně jasně bílého nahlédli jako nově černé a odvrhli. Ale mytologické nastavení naší mysli, potřeba jasně rozeznávat, co je dobře, a co je špatně, nás přimělo k tomu, že jsme začali prázdná místa po bývalých bílých nahrazovat novými bílými. Teoriemi, metodami, formami práce. A činili jsme tak stejně bezmyšlenkovitě, oddaně a s láskou, jako jsme kdysi poslouchali Jiráskovy Staré pověsti. Stačí, když někdo napsal „vědci zjistili, že“.

Ať hodí kamenem, kdo někdy dohledával, jestli je skutečně pravda, co vědci zjistili, a přepočítával údaje ve stovkách vědeckých článků vymletých akademickými kafemlejnky.

„Vědci zjistili, že“, je nový mytologický diskurs naší doby. Často se ale zakládá na stejně hodnověrných pramenech jako Jiráskovy skazky.

A protože i autor tohoto článku se provinil leností mysli a v minulosti leckdy uvěřili novodobým mýtům postnováčkovské doby, rád bych se vám, milí čtenáři, nyní vyznal ze svých hříchů…

Vyznávám se vám všem, že jsem také zhřešil a přijal za svou inovativní myšlenku, aniž bych si položili otázku proč a jestli vůbec. Doufám, laskaví čtenáři, že mi prokážete své milosrdenství a odpustíte, když vám ukáži příběh jednoho takového hříchu.

O šrapnelech, klucích z Ohia a krásných nových strojích

Píše se rok 1917. V Rusku vítězný říjen zadělává na moderní dějiny Československa, německé ponorky řádí ve světových mořích, Britové dobývají Bagdád a Fallúdžu, Kuba vyhlašuje válku Německu, Einstein publikuje práce o nekonečnu a relativitě. A Amerika povolává 1,5 milionů mužů do zbraně. Prostě krásný začátek 20. století. Všechno je ale někdy poprvé. Nikdy předtím generálové neřešili problém, jak vytvořit během několika měsíců fungující armádu z tolika honáků dobytka z Ohia, pěstitelů kukuřice z Arizony, japonských drobných šmelinářů z Kalifornie a chasidských intelektuálů z New Yorského Lower East Side.

A tehdy asi skoro poprvé byla povolána do zbraně psychologie. Mladý psycholog jménem Arthur Otis dostal úkol vypracovat test, který by rychle a jasně mohl určit, kdo má jít dělat lajtnanta a kdo pucfleka. A tak vznikl Army Alpha. Prazáklad pozdějších testů inteligence. Během dvou let jím bylo prohnáno na 2 miliony rekrutů a každý z nich dostal nálepku A, B, C, D nebo E.

Zkušenosti s Army Alpha byly dobré. I po válce se nadále používaly deriváty tohoto testu pro určení potenciálu žadatelů o práci v nejrůznějších odvětvích.

Ve 30. letech ale nastala drobná potíž. V některých odvětvích to prostě nefungovalo. Konkrétně v letectví.

Zrod vzletné myšlenky

Situace: dva adepti na pilota – dvě stejné hodnoty IQ – dva naprosto rozdílné výsledky v praxi. Jak to? Začalo hledání dalších faktorů. A tak se vyrojily teze o rozdílech v prostorové orientaci, v řešení problémů, vnímání. Začaly se vyvíjet testy, které by to uměly změřit.

Narodilo se dítě jménem kognitivní styl. Teorie, která ve zkratce říká, že lidé se liší v tom, jakým způsobem zpracovávají podněty. Jako mj. třeba úlohy ve škole.

Po druhé světové válce teorie dále bobtnala, až vykvasila do podoby V-A-K. Vizuální – Auditivní – Kinestetický.

Malý test: když se učíte, co vám nejvíc vyhovuje?

a) když máte možnost si učivo vizualizovat (promítat, malovat, vidět…),
b) když máte možnost učivo slyšet (třeba si namluvit na diktafon a poslouchat),
c) když máte možnost se při učení hýbat.

Asi je vám jasné, jak vyhodnotit tento test. Prostě jste V nebo A nebo K. Zkrátka určitý způsob učení je vám příjemnější. Určitý způsob preferujete více. A co je na tom? Vůbec nic. Určitou učební preferenci lze asi skutečně prokázat. Potíž ale nastává, když do prostého konstatování preference zapojíme mytologické myšlení. Zkrátka, když povýšíme preferenci na něco víc, než doopravdy je. Uděláme si z prosté preference takového pedagogického praotce Čecha nebo Jana Husa. Když zkrátka chceme, aby bílá byla bělejší.

Představte si školu budoucnosti

V průběhu zápisu si s vaším dítkem promluví odborník. Sérií vědeckých metod, dotazníků a testů zjistí, jaký styl je pro vaše dítě dominantní. Vytvoří podklady pro budoucího učitele vašeho dítěte. Škola pak sestaví třídy podle převládajících učebních stylů žáků. Učitelům se dostane skvělé průpravy a školení, jak pracovat s rozličnými učebními styly.

1. září začíná výuka. V každé třídě se učí trochu jinak. Někde víc poslouchají, někde víc malují, jinde zase tančí. Ve výsledku ale všechny děti zazáří a naučí se toho daleko více, než kdyby se všechny učily stejně.

Není to krásná představa? A přitom tak jednoduché. Prostě sen.

Přání otcem myšlenky

A protože rodiče i státy moc a moc chtěli, aby tento zázračný a jednoduchý elixír fungoval, tak ho podpořili.

Evropská unie i Spojené státy americké investovaly miliony eur a dolarů do snahy uzpůsobit výuku učebním stylům žáků. Hordy vědců začaly sepisovat studie, které efekt učebních stylů potvrzovaly.

Po přelomu tisíciletí to nabralo rychlý spád a vše šlo jako na drátkách. Ministerstvo školství vyhlásilo program na podporu učení podle učebních stylů a autor tohoto článku se podílel na vypracování metodiky, jak uzpůsobit výuku podle učebních stylů. Byla to skvělá a zábavná práce.

Učební styly byly ale spíše zbožným přáním než revolucí v učení se. Něco jako perpetuum mobile nebo bájný jednorožec. Jak se ukázalo později z řad prací vědců, kteří si prošli a poctivě přepočítali ony údajné stovky důkazů o efektivnosti využívání učebních stylů v praxi, realita byla odlišná.

Učení podle učebních stylů nekorelovalo nebo dokonce negativně korelovalo s výsledky žáků. Čím více výuky podle učebních stylů, tím horší výsledky. Něco jako když se zeptáte dětí, co mají nejraději a podle toho jim budete vařit. Strava založená na bonbónech a slazených limonádách bude negativně korelovat s celkovým zdravím dítěte.

Případ pana Františka

František je učitel na základní škole ve městě Ch. Je to zapálený pedagog. Narazili jsme na něj v jedné internetové diskuzi ohledně mýtů ve vzdělávání. Byl ochoten se do krve bít, že učební styly fungují. Do roku 2010 míval ve třídě problémy s jednou skupinou kluků. Prostě neposlouchali, dělali nepořádek a veškeré jeho snahy o zajímavý výklad se míjely účinkem. Neučili se. František byl zoufalý a zvažoval odchod ze školství. Po roce 2010 se zapojil do projektu na mapování učebního stylu žáků. Provedl dotazníkové šetření a zjistil rozvržení jednotlivých stylů ve třídě. Bylo to dost pestré, takže nevěděl, jestli s tím jde vůbec něco dělat, když má 28 dětí ve třídě a 5 skupin učebních stylů. Pak se mu ale dostala do ruky příručka pro výuku podle učebních stylů. Bylo tam na 100 námětů jak učit jinak. Tak to začal zkoušet. Sice se nemohl rozkrájet, aby zároveň učil pro každou skupinu dětí s jiným učebním stylem zvlášť. Ale řekl si, že vždy zkusí něco zajímavého pro celou třídu. Od té doby pozoruje, že se žáci začali zlepšovat. I ti neposední kluci se začali učit. Podle Františka je to jednoznačný důkaz, že teorie učebních stylů funguje.

Ale co vlastně František vidí? Že Pepa a Tonda ze třetí lavice, kteří předtím byli úplně neteční, začali „fungovat.“ Čím to je? Nejspíš tím, že František přehodnotil svůj způsob výuky, prošel si těch 100 námětů jak učit jinak, dal si tu práci a zkusil něco změnit. Začal nabízet úkoly, které jsou pro Pepu a Tondu adekvátnější. Začal o dětech více přemýšlet. Zkrátka individualizoval výuku.

Individualizace se pak Františkovi odměnila pozitivními výsledky, byť pan František si myslí, že za to mohou učební styly.

Pitva mýtu

Mytologické myšlení nás zkratkou dovedlo k mylným závěrům. Třeba proto, že mýtus bývá poměrně složitý. Sestává z řady součástí, z nichž některé mohou být pravdivé, jiné ne. A abychom mýtu porozuměli, tak si jej někdy zjednodušujeme. Třeba když se nám nějaká jedna jeho pravdivá součást líbí, máme tendenci říkat i o ostatních součástech, že jsou taky pravdivé. Povyšujeme tak část na celek. Pojďme si nyní shrnout tento náš konkrétní mýtus.

 

Čemu bychom chtěli věřit

Čemu můžeme věřit

Žáci jsou individuální lidské bytosti, které se navzájem liší. Proto by učitelé měli citlivě přistupovat k jedinečnosti žáků.

Pravda. Žádní dva jedinci nejsou stejní. Každý si mj. přináší sebou jinou míru znalostí, dovedností, motivace. A možná právě proto je divné třídit nás do předem jasně definovaných kategorií (třeba V-A-K).

Žáci jsou schopni reflektovat, kdy a jak se jim nejlépe učí. Když se jich zeptáme, jsou nám schopni říct, jak si přejí se učit.

Pravda. Potíž je ale v tom, že naše preference ohledně učení nepredikují postup v učení. Jinými slovy, čím víc učení podle učebních stylů neznamená rychlejší postup v učení. Dokonce byla vyhlášena soutěž. Kdo prokáže, že výukou podle učebních stylů se žáci naučí víc, získá 5 000 dolarů. Dodnes se o cenu nikdo nepřihlásil.

Zlí jazykové a posměváčci také tvrdí, že když se alkoholika zeptáte, jestli má radši sodovku nebo rum, řekne rum, ale z toho nevyplývá, že rum je pro něj prospěšnější.

Žák se toho naučí více, když se výukový styl učitele shoduje s učebním stylem žáka.

Nepravda. Stále nemáme data, která by tuto teorii potvrdila. Naopak R. E. Clark už v roce 1982 provedl metanalýzu dostupných prací o učebních stylech a prokázal nekorelaci či dokonce negativní korelaci s výsledky žáků.

Různé žáky je třeba učit různými způsoby. Výuku je třeba do určité míry individualizovat.

Částečně pravda. Všichni jsme vskutku různí. Ale míra individualizace by měla zohledňovat to, co žáci opravdu potřebují, jakou zpětnou vazbu, v jaké situaci, jaké metody. To vše je důležitější než (pseudo)vědecky stanovený učební styl žáka.

 

Labyrint světa vzdělávání a ráj mýtů

Teorie učebních stylů je nejčastěji uváděný vzdělávací mýtus, který došel masového rozšíření. I v České republice si jím prošly tisícovky pedagogů včetně pana Františka, který je ochoten dát ruku do ohně za to, že tato teorie funguje, byť desítky nových studií z celého světa naznačují, že tato teorie se minimálně nezakládá na věrohodných datech. (Já vím, zase ti vědci a jejich studie. Můžeme jim ještě vůbec věřit? Bohužel asi nic lepšího nemáme. Tentokrát by to ale měly být už pořádné práce, žádné zfušované pseudovědecké habaďúry.)

Touha najít zázračnou metodu, zkratkovité myšlení, přirozená lenost či přílišná důvěřivost k „vědci zjistili, že“ nás může zavést na scestí. V případě učebních stylů jsme na to časem přišli a naštěstí to nenapáchalo mnoho škody. Ale třeba jsou i jiné teorie, danosti, zvyklosti, které dnes bereme za bernou minci stejně, jako naši prarodiče brávali do rukou rákosku. Pomáhá nám to orientovat se v nepřehledném světě dnešního vzdělávání. Možností, které dnes máme, je daleko více, než bylo dříve.

Bude se vaše dítě učit číst analytickou nebo syntetickou metodou? Dáte dcerku raději na waldorfskou nebo montessori školu? Upřednostňujete projektovou výuku nebo frontální?

Svět kolem nás je jako labyrint, který nás neustále nutí přijímat rozhodnutí. Ať už v roli rodiče nebo učitele. Zažité mýty nám pomáhají se rozhodnout rychle a účinně. Ale s velkou mírou chybovosti. Někdy proto stojí za to se zastavit a říci si: proč?

Co si třeba myslíte o Hejného matematice? Vnitřní motivaci? Emoční inteligenci? Slovním hodnocení? Domácím vzdělávání?…

A proč si to myslíte?

Napište nám na contact@scio.cz


[1] http://www.gjp1.cz/stahuj/oppa/nov_poznej_svuj_styl_uceni.pdf

Tagy
Zobrazít vice

Andrej Novik

Do magazínu Perpetuum přispívá od roku 2015. Vzdělávání si užívá čtvrtou dekádou a živí se jím dekádu a fous. Čím víc se živím, tím víc se divím, co všechno nevím, co všechno jde nebo by mohlo jít. Při práci pro časopis Perpetuum si to uvědomím s každým číslem.

Související články

Napsat komentář

Close