Sára Matůšová: Fňukání a kňourání rozmazlených fracků. Proč podceňujeme duševní zdraví?

Na konci srpna byla hostem v DVTV Marie Salamonová z neziskové organizace Nevypusť duši, která se snaží informovat o duševním zdraví a obtížích. Rozhovor v diskusi přímo na webu DVTV (podobně jako na jejich Facebooku) vyvolal v českém kontextu ne úplně překvapivou reakci. Místo toho, aby diskutující ocenili, že se Nevypusť duši jako někdo z mála u nás snaží o duševním zdraví zvyšovat povědomí, komentoval diskutér Cepr rozhovor asi nejčastějším „argumentem“: „Psychicky labilní mládež je proto, že dětem se dává doslova vše, na co si vzpomenou. A pak v dospělosti, když se o to mají starat sami, jsou z toho vystresovaní. Také je to důsledek zákazu práce dětí zákonem. Já pracoval na brigádě při žních už v 11 letech, abych si vydělal na hodinky, po kterých jsem toužil. Když se mi to podařilo, byl jsem na to hrdý. Dnes mládež jen natahuje ruku k rodičům pro peníze téměř do 35 let i více. Hanba!“

Mladí lidé dnes žijí v jiném prostředí než jejich rodiče a prarodiče, které má na psychiku mnohem větší vliv, než si dovedou představit.

Tím ale bagatelizace nekončí – a nebylo tomu tak ani ve zmíněné diskusi. Diskutující se shodli, že na dnešní generaci rozhodně není vyvíjen větší tlak než na dřívější studenty. Brinn22 si navíc myslí, že tlak je hlavně na „hloupé“: „Chytří vědí, že to tak není a nenechají se tím ovlivnit.“ Jsou ale i tací, kteří dávají ufňukané studenty za vinu rodičům. Mezi nimi i Petr Drabina komentující rozhovor na Facebooku: „Mladí jsou dnes líní jako prasata, pořád čumí do mobilu, a když pak přijde reálný problém, tak se z toho hroutí. Ale je to chyba rodičů. Jak jste si to vychovali, takové to máte.“

V hlavě mají většinou pusto a ruce jim jdou šejdrem…

Pokud někdo duševní problémy s ohrnutým nosem přijal, stojí za nimi podle něj to, že si mladí neprošli povinnou vojnou, jsou psychicky na dně z nepotřebnosti svých oborů nebo z toho, že komunikují na „asociálních“ sítích v uzavřených bublinách jen se stejně smýšlejícími. Což je rovněž docela neoprávněná generalizující výtka. Velká spousta studentů (a mezi nimi i ti s duševními problémy) bez potřeby finanční odměny dobrovolničí v místech, kde se setkávají s lidmi napříč sociálními skupinami, věnují se mnohým projektům a kromě školy mají spoustu dalších aktivit. Rozhodně tedy nejsou líní (o tom svědčí i desítky zajímavých projektů, které jsou podpořeny programem SmartUp Nadace 02), ačkoli si to o dnešní generaci spousta lidí myslí, protože neuznávají projekty, jako je třeba Nevypusť duši.

Tím ale kritika stížností rozhýčkané generace nekončí. „Dřív nikdo nepotřeboval žádného psychiatra, žádná neziskovka se nezabývala ‚poradenstvím‘ ubohých vyhořelých dětiček. Děcka došly ze školy, chytly lopatu, smeták, nebo makaly na zahrádce, holky sbalily síťovku a mazaly nakoupit do krámu. Pokud si splnily svoje a neměly úkoly, zdrhaly z baráku dělat blbiny s ostatníma a večer jsme je museli nahánět domů. Dnes sedí a čučí na bednu, nebo se věnují mobilu a počítači. V hlavě mají většinou ze školy pusto a ruce jim jdou šejdrem. Tato generace = degenerace[…],“ tvrdí Eva Rampelnice. Jenže generace dnešních vysokoškoláků takto vyrostla. Měla většinou dětství bez technologií, běhala venku a odpoledne sledovala Kouzelnou školku, téměř jediný pořad pro děti v týdnu. Přestaňme si hledat důvody, které nám dovolí zlehčovat debatu o duševním zdraví a vnímat ho jako stigma – a už vůbec nenazývejme posměšně hledání pomoci nějakým pochybným „poradenstvím“.

Deprese nebo záchvaty paniky? Z čeho asi?

Mladí lidé si duševní problémy nevymýšlejí – a už vůbec ne proto, že by neměli nic na práci. Vážně nejde jen o to, že si ve 27 letech nemohou vybrat, jaký jogurt si koupit, že se v létě podívali jen na týden do Rakouska, kamarádi mají na Instagramu zajímavější život nebo jim spadlo kafe ze Starbucksu. Starší generace si neuvědomují přehlcenost informacemi, desítky deadlinů, tlak ze školy i rodiny na akademický výkon a přehnané nároky na tituly, časový stres, stovky aktivit, které dnes máme, nebo nepochopení odpočinku ze strany vyučujících či zaměstnavatelů. Mladí lidé dnes žijí v jiném prostředí než jejich rodiče a prarodiče, které má na psychiku mnohem větší vliv, než si dovedou představit. Smutnější je pak už jen to, že ti, co duševní problémy banalizují, mohou být vrstevníci těchto zesměšňovaných studentů. Jsou mezi nimi tací, kteří toho nemají na práci tolik, nestudují nebo se neangažují v občanské společnosti prací v nenáviděných neziskovkách

Dokud si budeme myslet, že depresemi, duševními obtížemi a nemocemi trpí jen blázni postrádající inteligenci…

Duševní problémy vnímá spousta lidí jako smyšlené jen proto, že je toto téma v naší společnosti stále tabuizované. Podobné záležitosti ale nezmizí jen proto, že se je budeme snažit bez dostatečného povědomí bagatelizovat napříč generacemi. Příkladem stigmatizace vycházející z řad mladých lidí může být nedávný facebookový status Jiřího Mádla po smrti Jana Třísky, kdy se snažil veřejnost přesvědčit, že nebyl duševně nemocný: „Honza Tříska byl v perfektní kondici a těšil se na velikánskou roli. […] Prosím, nedělejme z tohodle výjimečně milýho inteligentního člověka blázna.“ Dokud si budeme myslet, že depresemi, duševními obtížemi a nemocemi trpí jen blázni postrádající inteligenci a ne lidi z našeho okolí, které známe jako pozitivní, usměvavé a vyrovnané, nehneme se z místa.

Prvním krokem může být odhodlat se na toto téma promluvit. Ať už jste známá tvář jako vévodkyně Kate, Kamil Fila nebo Sinéad O’Connor a přispějete do veřejné debaty tím, že promluvíte o vlastním duševním problému, nebo ji podpoříte jiným způsobem mezi svými známými, spolužáky či kolegy v práci. Zamysleme se nad tím sami – přijde nám normální, když někdo bez pozastavení mluví o „rýmičce“ nebo zánětu spojivek, ale schizofrenii se bojíme zmínit stejně jako „vymyšlené“ záchvaty paniky? Dokud si na duševně nemocné budeme ukazovat prstem, ponižovat je a obviňovat ze slabosti, budou se se svými problémy schovávat, nebo si je ani nepřiznají. A my jim nebudeme schopni pomoct. Nebojme se o duševním zdraví mluvit stejně jako o fyzickém, které je tím duševním ovlivněno více, než bychom chtěli. Mít duševní nemoc nebo obtíže není důvodem ke studu. Důležité je tyto stavy řešit.

Text původně vyšel na webu The Student Times.