Nebraňme se změně, ať už bude jakákoli, říká zakladatel Scio a vizionář Ondřej Šteffl

To ano. Prostě jsme silná dominantní skupina, všichni to vnímají a o školy je zájem, dokonce roste… Jeden z původních záměrů byl (a stále je) ovlivňovat veřejné školství. Jestli těch škol máme dvacet nebo třicet, už není až tak podstatné. To, že stále vznikají nové, je ale důležité. Především pro školy samotné.

V čem? 

Nové školy totiž přichází s novými nápady a pohledy na věc. Aktuálně proběhly v nasměrování škol nějaké změny (učení v souladu se ScioCíli a jejich naplnění). Pro školy, které jsou nové, jako třeba Holešovice, je to mnohem jednodušší s tím pracovat. Školy, které už jsou v provozu delší dobu, třeba sedm osm let, už nějaké své směřování mají. A teď to musí trochu změnit. Pro ně je to předělávání toho, co už mají zajeté, toho, co několik let budovali… A teď mají začít dělat jinak. Určitě to pro ně není lehké. Moc mne ale těší, že i přesto vnímám, že na těchto školách panuje celkem velké nadšení se do toho pustit. 

Setkali jste se i s nelibostí? Stalo se třeba, že by se někdo tzv. kousnul a řekl: Ne, takhle my to dělat teda nebudeme?

Rozešli jsme se s naší historicky první ScioŠkolou na Chodově. Ale určitě to nebylo tak, že by se kousli, že bychom se rozešli ve zlém. Zkrátka si zvolili trochu jinou cestu. Chvíli se i snažili to skloubit se Scio koncepcí, ale moc to nešlo. Možná k tomu od nás nedostali dostatečnou podporu. Rozešli jsme se přátelsky a v pohodě. S Jirkou Hokešem jsme pořád kamarádi, žádná zloba tam není. Naopak si myslím, že to řešení, které jsme nakonec našli, bylo win-win pro všechny strany.

On je to, ač to možná na první pohled nevypadá, taky úspěch. I když se nějaká škola osamostatní, tak její směřování bude pořád více podobné ScioŠkole než státnímu školství.

Tak to určitě. Kdybych měl udělat nějakou škálu mezi státními školami a ScioŠkolami, tak Nika (bývalá ScioŠkola Chodov – pozn. red.) je podle mne 90 % od státního školství a 10 % od nás. Je logické, že v tuto chvíli jsou nám nejpodobnější. Stanovili si ale jiné cíle a priority a vydali se svou cestou. Chtějí to dělat po svém. A to je dobře. 

Scio má letos 30 let. Jak moc se původní představy naplnily? 

Ono je to asi spíš obráceně. Když jsem před 30 lety Scio zakládal (vy všichni říkáte, že je to 30 let, já si to nepamatuju), vůbec jsem si nedovedl představit, že ta firma bude takto obrovská. V tuhle chvíli zaměstnáváme okolo 600 lidí. A to už jsme podle státu kvalifikovaní jako velká firma… To jsem si teda před 30 lety opravdu nepředstavoval. My jsme začínali s Honzou Zarckým ve dvou. 

No a co bylo tedy tím cílem? Já vím, že změnit vzdělávání, ale co byl ten nápad, jak ho změnit? 

Úplně ten prvotní nápad a cíl byly, když to zjednoduším, Národní srovnávací zkoušky (NSZ).

Což se povedlo. Dnes jsou NSZ nástrojem, který doplňuje (a na některých vysokých školách dokonce zcela nahrazuje) přijímací řízení. Používají je vysoké školy jak v Česku, tak na Slovensku.

Ano, povedlo se, ale trvalo to. V souvislosti s tím mi jednou někdo řekl, že jsem hrozně vytrvalý. A já si uvědomil, že asi vlastně jo. Prosadit NSZ jsme se snažili dvanáct let. Mezitím jsme začali dělat úplně jiné projekty, o kterých jsme na tom začátku ani nepřemýšleli. Ty nás udržely finančně nad vodou a po celou dobu dotovaly NSZ… Teď je to tedy osmnáctý rok, co fungují. A všichni to berou, že to tak je. Spousta vysokých škol to používá. Stala se z nich zcela standardní věc. 

S přijímačkami na střední to ale až tak nevyšlo. 

V jednu chvíli jsme je dělali, to je pravda. Školy si je od nás kupovaly. Jejich součástí byl test obecných studijních předpokladů (OSP). Mnoho z nich si kupovalo jen ten. Test OSP má totiž ohromnou výpovědní hodnotu, která spočívá v tom, že se na něj sice můžeš nějak připravit, ale výsledek moc neovlivníš. Můžeš se zlepšit, to jo. Můžeš se zlepšit z padesáti na padesát pět, možná na šedesát pět. Z padesáti na osmdesát to ale nedáš. Lidé, kteří  ten samý test vyplní opakovaně, vidí zlepšení z prvního pokusu k druhému. K třetímu pokusu je to marginální. Mezi třetím a čtvrtým pokusem už žádné zlepšení není… Dnes už ale přijímačky neděláme, dnes je dělá CERMAT. Staly se z toho takové krysí závody.

Dělá je CERMAT dobře? 

Podle mě je dělá blbě, obsahově blbě. Samotná příčina těchto krysích závodů bude spíše v nedostatku volných míst ve všech těch školních organizacích. Ta druhá je ale v tom, že obsah testů je mizerný. A mně přijde navíc úplně šílené, kolik času nad tím ty děti (nebo mladí lidé, aby se někdo neurazil) tráví a jak moc jsou z toho stresovaní.

Co konkrétně se ti na CERMAT testech nezdá? 

Jejich validita. Tedy to, co vlastně měří. Technicky se to už naučili. Reliabilita testů je zřejmě docela vysoká, ale to, co ty testy měří, je prostě úplně z cesty. Našprtané věci. Ministerstvo na to sice zřídilo nějakou komisi, která to má vyřešit, ale taky řekli, že to vyřeší do roku 2035 (nebo možná 2032?). Takže minimálně ještě 7 ročníků dětí projde tou torturou, která v tuto chvíli probíhá. To vůbec nechápu; 700 000 dětí! Přijde mi, že jim je to jedno.

Scio dělá ale i přípravu na přijímačky na SŠ a je celkem úspěšná.
To je pravda. Přípravu děláme, ale asi s tím skončíme. Ekonomicky je to docela dobrý podnik, ale podílet se na těchto krysích závodech nám přijde neetické. Můžeme to sice hodnotit pozitivně a brát to tak, že my těm dětem pomáháme k úspěchu, ale nám se už vlastně nechce na tom jakkoliv podílet. Také je pravda, že to dnes nabízí už kdekdo. A i když nabízíme ověřenou kvalitu, máme mezi lidmi důvěru a lidé se k nám vrací, už nám to moc nedává smysl.

Čím nejvíc přispělo Scio čekému vzdělávání?
Za největší pokrok, na kterém si myslím, že máme fakt velký podíl, je vnímání, že tvorba testů je profese. My na to ani nemáme český název. Anglicky se tomu říká education measurement a jde to normálně studovat. Na vysokých školách v Americe je to samostaný obor. Možná to dnes už jde studovat i v Čechách. Před těmi 30 lety to nebylo teda ani náhodou. To si všichni mysleli, že testy se dělají tak, že si dva učitelé sednou a něco sepíšou. Pokrok v této oblasti je fakt ohromný. Lidé pochopili, že dělat si test „na koleně“ není prostě úplně dobrý nápad. K tomu si myslím, jsme přispěli. Byli jsme první, kdo to tady začal dělat. Pár let jsme byli dokonce jediní. Teď už je těch institucí víc. I když – my si myslíme, že to pořád umíme nejlíp. (směje se) Druhou věc, kterou jsme přispěli a která s tím souvisí, je to, čemu se správně říká test výběrem odpovědi. Čili test, kde je na výběr a, b, c, d. V jednu dobu se tomu říkalo “sciotesty”.

Máme podíl na tom, že tvorbu testů lidé začali vnímat jako profesi. Předtím se myslelo, že testy se dělají tak, že si dva učitelé sednou a něco sepíšou. Pokrok v této oblasti je fakt ohromný. Lidé pochopili, že dělat si test „na koleně“ není prostě úplně dobrý nápad.

A nemůže takováto generalizace obchodní značky být pro firmu spíše na škodu? Pokud značka ztratí svou rozlišovací schopnost, může přijít o svou ochrannou známku.

To může … Mě to ale baví a potěšilo mě to. Rád se tím chvástám. (usmívá se) 

Je v tuto chvíli něco, co nikdo jiný než Scio nedělá? 

Vlastně jo. (usmívá se) Děláme tzv. proctoring, což je v podstatě bezpečnostní kontrola. Máme na to určité systémy a postupy. Pracujeme na bázi umělé inteligence, využíváme kamery, protokoly, revize. Naším cílem je zařídit, aby mohli lidé dělat zkoušky doma, ale aby u toho nepodváděli. Aby u nich nikdo neseděl, neměli u sebe mobil, nebo nekoukali do druhého počítače. To je něco, co jsme v Čechách začali dělat jako první. A dost možná jsme stále ještě jediní. A jelikož jsou lidé velmi vynalézaví, tak to neustále zdokonalujeme, protože vždycky nás někdo dokáže překvapit.

Co považuješ za největší pokrok nebo změnu obecně, která se během těch tří dekád udála?

Za tu největší věc považuji příchod umělé inteligence. Myslím si, že naprostá většina lidí strašně podceňuje, jaké to bude mít na celou společnost dopady. Umělá inteligence bude mít čím dál větší vliv na to, jak se chováme, jak přemýšlíme, jaké máme hodnoty, jak pracujeme, jak a co se učíme. Vnímám to jako převratné období v dějinách lidstva a jsem rád, že jsem se toho dožil. Nevím, co bude. Může to dopadnout i špatně i dobře. Já si myslím, že to bude něco mezi. Záleží i na úhlu pohledu. Pro některé lidi bude hodně převažovat to dobře a bohužel pro jiné to bude převážně špatně. Mám obavy, že se otevřou další nůžky rozdílů mezi lidmi a že se s tím v podstatě nedá nic dělat. Pro nás a pro školy to ale znamená, že musíme vynaložit maximální úsilí, aby děti ze ScioŠkol skončily na té straně “umělá inteligence zlepšila a trvale obohacuje můj život”.

Umělá inteligence tě momentálně hodně baví. A taky výzkum.

Shodou okolností jsme téměř současně s příchodem umělé inteligence založili Scio Research. Jsme velká firma a můžeme si prostě dovolit založit si svůj výzkumáček, jak tomu říká Daniel Münich. (usmívá se)  

Co ScioResearch zkoumá?

Cílem je zkoumat procesy učení. Čili je to výzkum v pedagogických vědách, tzv. Educational Research. Tento výzkum je více blízký psychologii než sociologii. Téma, které jsme si pro začátek vybrali, je zvídavost: Co se se zvídavostí stane, když děti přijdou do školy, a proč? Existuje spousta článků o tom, že u dětí, které jsou obecně vnímány jako zvídavé, se ještě před příchodem do školy zvídavost vytratí. Proč se to děje? Co je ve školách jinak, že o ni děti přijdou? Dokonce je možné, že to není školou, ale tím, že v šesti letech prostě zvídavost klesne. To ale nikdo neví, protože to ještě nikdy nikdo nezkoumal… Načetli jsme o zvídavosti stovky článků, takže si myslím, že o ní toho víme už docela dost a teď se maximálně snažíme najít odpovědi na tyto otázky.

Téma, které jsme si pro začátek pro výzkum vybrali, je zvídavost: Co se se zvídavostí stane, když děti přijdou do školy, a proč?

Zase něco, v čem je Scio(Research) jedinečné? 

Jedinečná je asi každá výzkumná organizace. To není o tom být v něčem jedinečný. Je to spíše v tom tématu. Zvídavost z tohoto pohledu ještě nikdo do hloubky nezkoumal. Teď jsme dostali slušný grant, tak nás to zase trochu posune. Doposud jsme fungovali z vnitřních zdrojů. 

Ten největší podíl na změně ve vzdělávání budou mít asi vždy nejvíc ti, kteří jsou s dětmi v přímém kontaktu, tedy učitelé a průvodci. V rámci střední ScioŠkoly Žižkov je i pedagogické lyceum. Snaží se Scio vychovat nové lepší učitele? 

To si nedovolím říct. Tu a tam nějaký náš absolvent jde pedagogiku studovat. Nemám ale povědomí, zda je na lyceu opravdu větší podíl těch, co pak pedagogiku opravdu studují. Myslím si ale, že naši absolventi budou lépe než ostatní připraveni vychovávat své vlastní děti. Což mně přijde hodně důležité, protože pak budou jejich děti vychovávat svoje děti… Novinkou letošního (školního) roku je otevření ScioEdu, což je oficiální registrovaná vzdělávací instituce. Učitelům a dospělým obecně poskytuje doplňkové pedagogické studium (DPS). Samozřejmě je to ale zase v duchu naší filosofie a představ o tom, jak by se měly děti učit.

Před pár lety došlo ke změně majitelů. Respektive společně s tebou mají ve Scio podíl ještě další dva lidé. Jedním z nich je tvůj syn Jon. Před deseti lety jsi říkal, že nedokážeš odhadnout, zda to po tobě děti převezmou. Byl to pro Jona přirozený krok?

To by ses měla zeptat asi spíš jeho. Prostě to tak nějak vyplynulo. Jon tady začínal na pozici patrona, pak chvíli řídil jednu ze škol a asi ho to tady s námi začalo bavit, tak zůstal. (usmívá se)

Jak to spolu zvládáte? Přeci jen je to jiný vztah než s běžným kolegou či společníkem.

Pro mě jako rodiče je to skvělý. No řekni – kterému rodiči se podaří, že svého dospělého syna vídá minimálně 3x týdně, vymění si deset e-mailů a 3x si ještě telefonují?! Je pravda, že spolu trávíme i čas jinak (jezdíme spolu na wingfoil například), ale většinu našeho společného času stejně řešíme spíš otázky fungování firmy.

A jak moc se shodnete? Jsou to vášnivé debaty?

Někdy se shodneme tak moc, že je to až děsivé. Opakovaně se stává, že v nějaké větší skupině, kde se něco projednává (třeba na poradách vedení) se oba přihlásíme. Jon je většinou rychlejší. Je mladý, tak je rychlejší, tak dostane slovo. A řekne úplně přesně to samé, co jsem chtěl říct já. Dokonce stejnými slovy. Ale samozřejmě jsou věci, na kterých se neshodneme. Každý jsme vyrůstal v jiné době a některé věci tím pádem každý vnímáme jinak. Někdy se i trochu hádáme. (směje se). Napříč celou ScioPolis se snažíme vždycky dojít ke konsensu a spíš je to o té argumentaci než o tom, že by někdo vyhrával. Jon, Honza (který firmě opravdu rozumí a má lví podíl na jejím vybudování) i já chceme pro Scio to nejlepší. Vždycky musíme najít nějaké řešení. 

Firmy by ses ale nevzdal. Nebo jo? Prodal bys ji?

Ne. I když – školu na Chodově, o které jsme mluvili, tak tu jsme vlastně prodali. Byl to však jen malý kousíček firmy. Že bychom prodávali celou firmu, to fakt nemáme v úmyslu. Ono je to taková hezká hračka. (usmívá se) Navíc je to také trochu složité v tom, že to je velmi specifický podnik. Strojírenských podniků je po světě dost. Kupují a prodávají se běžně. Jsou lidi, kteří se na jejich kupování zaměřují… Ale firem jako Scio moc není. Řekl bych, že patříme mezi společnosti, které jsou natolik specifické, že to vlastně skoro ani prodat nejde. 

Scio patří mezi velmi “prozaměstnanecké” společnosti. Jako zaměstnavatel je chápavý a vstřícný. Jak moc tuto firemní politiku ovlivňuješ?

Být hodně prozaměstnanecký chtějí patroni a hodně to tak má Jon. Já to tolik nemám, ale vzhledem k tomu, že do této oblasti moc nemluvím, tak se to tak děje. (usmívá se) Ale ani když byla firma mnohem menší a řídil jsem ji já, tak jsme tady nikdy neměli píchačky a docházka se nijak zvlášť neřešila. To, jak to uvnitř funguje, je dáno tím, jaké máš ve firmě lidi. Vlastně to není tak těžký: Musíš najít ty správný lidi a vytvořit podmínky pro to, aby práci, kterou dělají, dělat chtěli a dělali ji rádi. Pak je jedno, odkud pracují. (usmívá se)

To, jak to uvnitř funguje, je dáno tím, jaké máš ve firmě lidi.

Jsem vizionář a majitel, ale už toho moc neřeším. Jdou samozřejmě přese mne, jako jednoho z majitelů, všechna strategická rozhodnutí. Další moje práce je potvrzovat výběr lidí. Nedělám přímo nábory ani výběr, ale drtivá většina zaměstnanců musí ve finále přejít přese mne. Myslím si, že je to důležité i proto, abychom se viděli. Aby oni viděli, jak vypadám, jak se chovám, a mohli se mě třeba na něco zeptat. Tu a tam pak řeknu: “Hele, tenhleten člověk se mi nějak nelíbí, toho do firmy nechci.” Řekl bych, že to je tak jednou z padesáti, protože kolegové přede mnou dobře chápou, jací lidé do firmy patří. Naši lidé mají společnou hodnotovou orientaci, otevřenost, upřímnost a mnoho dalších ctností.

Máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Kdybych to měl shrnout do jedné věty, tak řeknu: “Myslete dopředu!” Teď jsem četl zajímavou knihu, kde autor, zakladatel LinkedInu Reid Hoffman, říká: “Je strašně těžké předvídat budoucnost, ale ještě těžší je ji zastavit.” To je poznámka především pro ty, kteří si myslí, že umělou inteligenci jde zastavit nebo že děti nemají ve škole používat mobilní telefony. To je pokus zastavit budoucnost. A to prostě nejde. Budoucnost neznáme, ale furt se tam musíme dívat. Svět se rychle mění a my se musíme učit umět na to reagovat a přemýšlet, co ještě může být za rohem. Příští rok bude jiný. Umělá inteligence zase bude umět nějaké jiné věci, přijdou nové technologie. Nemyslete si, že to teď a tady tak zůstane. Nezůstane, bude to jinak. Nebraňte se té změně, která přijde, ať už bude jakákoli. 

A to je i motto Scio: Změna je trvalý stav! Prostě vždycky něco přijde.