Články

Dokumenty ukazují naše strachy i předpojatosti, tvrdí lektorka Jednoho světa na školách

S lektorkou Vlastou Urbanovou o způsobech, jak nejlépe zapojit dokumentární filmy do školního vyučování.

Jsou dva způsoby, jak využít dokumentární filmy ve výuce. Ze střední školy si pamatuji, že dokument byl odměnou na konci školního roku, kdy povinné učivo bylo dobráno, všechny známky uděleny a poslední hodina mohla díky tomu být věnovaná něčemu podřadnějšímu, ne tolik efektivnímu. Dokumentárnímu filmu.

Jenže celá věc může vypadat úplně jinak a učitele a školy se o tom snaží přesvědčit program Jeden svět na školách. Je možné, aby dokumenty a příběhy v nich ukryté byly klíčem k podnícení zvědavosti u studentů? Je možné, aby obrazy a reálné osudy lidí obohatily a zefektivnily školní předměty? Na otázky odpovídala Vlasta Urbanová, lektorka programu Jeden svět na školách, pořádaného organizací Člověk v tísni.

Již přes deset let působíte jako lektorka a ukazujete učitelům a studentům pedagogiky, jak zařazovat práci s dokumentárními filmy do výuky. Proč si myslíte, že právě dokumenty mají potenciál vyučování zlepšit?

Je to jedna z možností, jak frontální výklad učitele nahradit něčím zajímavějším. Studenty dokumenty více baví a navíc bourají bariéru mezi učitelem a třídou – najednou všichni společně sledují a sdílí film i své emoce, které snímek vyvolal.

Kromě toho dokumenty nabízejí hlubší pohled na události kolem nás. O dění ve světě se často dozvídáme jen prostřednictvím zpravodajství v médiích, která z pochopitelných důvodů nesdělují celou pravdu. Navíc jsou orientovaná převážně na negativní zprávy, přičemž nám uniká, že momentálně žijeme v relativně nejklidnější době – nikdy zřejmě nebylo bezpečněji. Dokumenty mohou jednotlivá témata více přiblížit, ukázat více pohledů na jednu věc, učí respektu a pokornému poznání, že chceme-li vědět víc, stojí to práci – minimálně při hledání dalších informací.

Lektorka Vlasta Urbanová. Zdroj: Jeden svět na školách

Program Jeden svět na školách je veden organizací Člověk v tísni. Jak jste s organizací navázala spolupráci?

Učila jsem na učilišti v Liberci a naše škola byla – stejně jako další střední školy – Člověkem v tísni oslovena, aby vyzkoušela, zda dokumentární filmy mají potenciál oslovit mladé lidi. Fungovalo to, studenti i učitelé byli nadšení. Dokumenty totiž nepřináší jen informace, ale také silné osobní příběhy, se kterými se lze ztotožnit. Přinášejí poselství, inspiraci i katarzi, autentickou výpověď i vizi.

Pohled na svět mladých lidí je dnes častokrát utvářen filmy plnými fikce nejen z amerických filmových studií. Myslíte, že si dokáží uvědomit reálnost děje, který v dokumentu sledují?

Je pravda, že některé dokumenty jsou jen těžko uvěřitelné, život sám by asi jako scénárista u kritiků propadl. Většinou ale práce s dokumentem vede k tomu, aby si studenti uvědomili, že i dokumentární film je subjektivním pohledem tvůrce, a aby uměli rozpoznat případnou manipulaci nebo nedostatek informací. Filmová výchova vede žáky ke kritickému myšlení a k pochopení, že žádný dokument nepřináší úplné informace o tématu – je třeba hledat další zdroje informací. To vše umožňují diskuze a reflexe, které by měly po projekci následovat.

„Když pustíte film z Afghánistánu se silným příběhem, který zaujme, žáci se sami začnou ptát, co se v té zemi vlastně děje.“

Co by mělo být cílem takové správně odvedené reflexe?

Jak už jsem řekla, filmy často obsahují velice silné příběhy a reflexe slouží v první řadě k tomu, aby ošetřila emoce a žák neodcházel z hodiny příliš rozhozený. Filmy se nás mohou velice osobně dotknout. Díky reflektování snímku se ale studenti také neprvoplánově učí přijímat odlišné názory druhých a vzájemně si naslouchat. Prostřednictvím sdílení různých pohledů na tentýž snímek získávají mnohem komplexnější pohled, než jakého je schopen jednotlivec. Žákům navíc dochází, že odlišné pohledy nemusí nutně znamenat konflikt, ale naopak něco, co mohou vítat, co je může obohatit. Nemusejí být střetem, ale setkáním.

V jakých školních předmětech je možné dokumenty využít?

Myslím, že skoro ve všech, především ale ve společenskovědním základu a dějepisu. Já sama jsem při češtině pouštěla snímky ze sekce Moderní československé dějiny, díky kterým jsem žákům přiblížila, jak literatura reflektovala danou dobu. Filmy srozumitelnější a pro žáky přitažlivější formou umožňují pochopit jednotlivé historické události. Dokumenty se ale hodí i do zeměpisu, etické nebo výtvarné výchovy. Dají se využít i v chemii nebo ekonomice, protože některé ze snímků se věnují i zodpovědné spotřebě či ekologii. A nelze samozřejmě zapomenout ani na mediální výchovu nebo na výuku jazyků – k dispozici máme i několik snímků v původním znění.

„Prostřednictvím dokumentů a následných debat se zkrátka učí nejen studenti, ale i učitel.“ Zdroj fotografie: Jeden svět na školách

Na co by si tedy učitel, v souvislosti s promítáním dokumentárních filmů, měl dát pozor?

Často se promítání neobejde beze slz. Díky sdílení a diskuzi se žáci většinou otevřou, začnou hovořit o svých strachách, ranách a předpojatostech. I proto je důležité, aby byl učitel na projekci připravený a sám v sobě měl téma srovnané. Je dobré, když vyučující umí dát prostor různým názorům, i když se mu třeba nelíbí. Měl by umět vytvořit bezpečné prostředí, kde se nikdo nebude bát projevit.

Také se vyplatí citlivý přístup – například dokument o domácím násilí se někoho ze třídy může osobně dotýkat. Sama jsem kdysi v debatě právě po takovém filmu rezolutně prohlásila, že pokud přijde první facka, měla by dívka od partnera odejít. Takové zjednodušení právem pohoršilo jednu z mých studentek, která podobnou situaci právě řešila – naučila mě velké pokoře při posuzování toho, jak by se měl kdo v určité situaci zachovat. Prostřednictvím dokumentů a následných debat se zkrátka učí nejen studenti, ale i učitel. Filmy nám umožnují dozvědět se něco nejen o druhých, ale především o sobě.

Vypozorovala jste někdy na studentech nebo na celých třídách, že by se vlivem dokumentů změnil jejich pohled na okolní svět?

Dvacet let jsem učila na učilišti a většinu mých žáků svět moc nezajímal. Byl pro ně příliš komplikovaný, nesrozumitelný, byl to svět dospělých a mí žáci měli pocit, že do jeho běhu nemohou zasahovat, připadali si bezmocní. Díky programu Jeden svět na školách se ale tenhle jejich pocit mohl proměňovat a největším překvapením bylo zjištění, že dokumenty mohou i jinak spíš pasivní studenty aktivizovat. Příběhy je inspirovaly k tomu, že už se nechtěli jen dívat, ale také sami něco dělat. A silné jsou i zkušenosti, kdy promítání filmů odradilo jednoho z mých žáků od plánované sebevraždy nebo jiné od útěku z domova.

„Díky reflektování snímku se studenti učí přijímat odlišné názory druhých a vzájemně si naslouchat.“

Častým argumentem učitelů bývá to, že je těžké dokumenty do výuky zapojit kvůli časové dotaci. Že na dokumenty zkrátka není čas, a to obzvláště v maturitních ročnících, kdy se žáci připravují na maturitu a na přijímací zkoušky…

Protože jsem učila na učilišti s technickými obory, předpokládala jsem, že moji žáci pravděpodobně nepůjdou na fakultu, na které by potřebovali namemorované znalosti ze společenských věd. Byla jsem ale sama překvapená, kolik znalostí a faktů z dokumentů načerpali. Když pustíte film z Afghánistánu se silným příběhem, který zaujme, žáci se sami začnou ptát, co se v té zemi vlastně děje. Dostanou informace ve chvíli, kdy je oni sami chtějí, je to velmi efektivní způsob výuky. Žáci i studenti jsou přirozeně zvídaví, to jen klasický vzdělávací systém založený na frontálním výkladu v nich často tuto vlastnost ubíjí. Na gymnáziích problém s časovou dotací nastává, ale od řady profesorů vím, že i tam možnosti existují – třeba pořádáním výběrových seminářů, projektových dnů či filmových festivalů.

Má promítání dokumentárních filmů nějaký vliv i na samotnou třídu?

Když se s dokumenty pracuje pravidelněji, ve třídě se to projeví – jak ve vztahu žáků ke škole, tak i mezi nimi samými – jsou například mnohem méně časté projevy šikany – a také ve vztahu k učitelům. Byly vidět dost výrazné rozdíly mezi třídami, ve kterých se promítalo, a ve kterých ne. Neznamená to, že by školu opouštěli samí uvědomělí, tolerantní a předsudků prostí studenti, ale určitě je dnes většina z nich citlivější na populismus a jednoduchá řešení. A třeba si na příběhy z dokumentů vzpomenou i později v životě, kdy se sami ocitnou v nějaké hraniční situaci.

Podrobnosti
Jeden svět na školách
Tagy
Zobrazít vice

Markéta Popelářová

Redaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2016.
„Věřím, že vzdělávání nemusí mít jen nudnou podobu, s jakou se setkává většina lidí ve školním prostředí. Dnešní doba nám nabízí tolik možností pro rozšiřování si obzorů, že by byla škoda nad světem vzdělávání úplně zanevřít. Studuji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve společnosti SCIO mám na starosti koordinaci PR projektů.“

Související články

Napsat komentář

Close