Islandská škola neučí tolik jako česká, ale podporuje tvořivost a rovnost

Jsem matka, imigrantka, doktorandka. Už skoro čtrnáct let pracuji v islandském školství. Nejdřív v dvojjazyčné mateřské školce Sólborg, specializované na znakovou řeč a děti se sluchovými postiženími. Potom v základní škole Hlíðaskóli, také se znakovou řečí a dalšími specializacemi. Školství a mateřské jazyky mě zajímají natolik, že jsem se po letech přihlásila do doktorandského programu a pracuji na výzkumu o vícejazyčných dětech v základních školách. Zároveň učím češtinu v České škole na Islandu a pomáhám organizovat výuku mateřských jazyků na Islandu v Móðurmálu – asociaci pro dvojjazyčnost.

Na Islandu je povinná desetiletá školní docházka a islandské úřady jsou dále povinné zajistit školní místo všem dětem do 18 let. Počet dětí cizího původu se na Islandu zvyšuje, stejně jako v České republice (2017). Podle nedávných výsledků z testů PISA jsou islandské děti pod průměrem OECD v islandštině, matematice a přírodních vědách, a tendence je dále sestupná, děti cizinců jsou na tom hůř než děti místní, a děti na venkově hůř než děti ve městech. Podle testů znalosti školní islandštiny, který absolvují všechny vícejazyčné děti v reykjavických základních školách, potřebuje víc než 60 % dětí trochu nebo hodně pomoci s islandštinou, aby mohly úspěšně studovat. Zároveň statistiky ukazují, že na Islandu víc než polovina studentů nedokončí střední školu v řádném termínu, nebo vůbec, a toto číslo je ještě podstatně vyšší u vícejazyčných studentů. Proč? Hádám, že je to kombinace faktorů, u vícejazyčných studentů pravděpodobně nedostatečná jazyková znalost, ale i vysoká tolerance společnosti vůči lidem s nejrůznějším vzděláním, fakt, že děti od 14 let pracují a vydělávají si během dlouhých letních prázdnin a později i během školního roku, a možnost vrátit se do školy v jakémkoli věku a vzdělání si doplnit, když se člověk cítí připravený a ví, co chce. Školní systém je prostupný, a protože se v něm studenti cítí dobře, rádi se vracejí a vzdělání si doplňují souběžně se zaměstnáním a rodinnými povinnostmi.

Deset let v základních školách je bezpečným přístavem pro všechny děti. Deset let pro děti ze všech společenských vrstev, všech zemí, všech rodinných konstelací. Škola je místo, kde výuka je sice hlavní náplní, ale neméně důležitá je výchova k demokratickým hodnotám rovnosti a k účasti v občanské společnosti. Kde jinde než ve škole se děti mohou naučit, že hlas každého má hodnotu, že každý se může aktivně podílet na vývoji společnosti kolem sebe, že každý má zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní?

Učitelé ve školkách a školách na Islandu stojí před obrovským úkolem. Do tříd jim od 90. let přibývá hodně dětí cizinců, nejvíce z Polska, ale i z Litvy, Lotyšska, Španělska, Portugalska, dříve už z Filipín, Vietnamu a Thajska, nově z arabsky mluvících zemí. Každý pochází z jiné kultury a hodnotového systému a většině rodičů záleží na tom, aby své hodnoty, jazyk a kulturu svým dětem předali. Rodiče chtějí, aby děti znaly jejich mateřské jazyky a aby slavily jejich tradiční svátky. Zároveň všichni rodiče chtějí, aby děti byly úspěšné ve škole a naučily se islandštinu. To je obrovský, nekonečný úkol, naučit se širokou slovní zásobu potřebnou pro studium, a je to společný úkol školy a rodičů. Rodiče z jiných zemí ale často islandštinu nezvládají dobře a jejich možnosti pomáhat dětem s úkoly jsou omezené. Školy hledají různé způsoby, jak všem dětem zajistit individuální přístup a asistenci podle potřeb, ale i jejich možnosti jsou omezené. Rodiny a školy musejí komunikovat a hledat způsoby, jak umožnit každému dítěti, aby rozvíjelo svůj potenciál, a podle mé zkušenosti musejí někdy rodiče suplovat nedostatky škol, a jindy zase školy vyrovnávají handicapy, které si děti přinášejí ze svých rodin.

My Češi, kteří máme děti v islandských základních školách, jsme často kritičtí a máme vysoká očekávání, která školy nesplňují. Těžko říci, kolik jsme už vedli diskusí a polemik o islandském školství. Přáli bychom si, aby se naše děti ve školách naučily víc. Aby se naučily alespoň tolik, kolik se naučí děti v českých školách. Máme své nostalgické vzpomínky a přáli bychom svým potomkům podobně krásné zkušenosti.

Jenže islandské školy jsou úplně jiné, pracují jinak a podle hodnot, kterým my rodiče odjinud tak docela nerozumíme. A tak si každý z nás hledá cesty, jak svým dětem dát co nejlepší vzdělání, jak doplňovat to islandské, aby měly děti na startovní čáře dobré šance na doživotní závodění.

A mezitím se samozřejmě mění a vyvíjejí školy v České republice, které dnes většinou vůbec neodpovídají našim třicetiletým představám. Zároveň naše děti dostávají na Islandu vzdělání v inkluzívním školním systému s individuálním přístupem, ve kterém se cítí dobře, ale který je nenutí k jejich nejlepším výkonům a memorování nekonečných faktů. Základními pilíři islandského školství od předškolního stupně po univerzitní vzdělání jsou demokracie, tvořivost, udržitelnost, široce chápaná gramotnost, zdraví a rovnost.

V diskusích českých rodičů dvojjazyčných dětí na Islandu často zní, že děti nevyužívají ve škole čas k učení naplno, že nenosí domů učebnice, že nemají úkoly, že je škola nedonutí, aby se učily, pokud samy nechtějí, že slovní hodnocení je nejasné, že mají moc prázdnin, že školní den je příliš krátký, že v družinách nemají kroužky, kde by se naučily něco nového, že rodiče nevědí, co se děti učí, a nemohou jim dostatečně pomoci, že děti, které pokulhávají v islandštině jako druhém jazyce, nedostanou dostatečnou pomoc, aby se vyrovnaly svým jednojazyčným vrstevníkům.

Tyto kritiky jsou určitě oprávněné a podobné diskuse mívám i s rodiči ze Španělska, Ruska, Portugalska, Slovenska a odjinud. Všichni jsme prošli školním systémem a máme pocit, že mu rozumíme a víme, co je dobré pro naše děti. Ale dokážeme ocenit i kladné stránky islandských škol, chápeme, co dávají našim dětem do budoucnosti? O čem je diskuse, která se týká vzdělávání na Islandu? Určitě není o tom, jestli je islandské školství horší nebo lepší než české, nebo naopak. Všechny systémy musejí být flexibilní a reagovat na změny, které se dějí ve společnosti. Školy musejí chápat, že připravují žáky na budoucnost, o které nikdo neví, jaká bude. Zároveň je každé školství zakořeněné v historických a kulturních okolnostech, ze kterých vychází a které ho ovlivňují. Například české školství je ovlivněné minulostí před sametovou revolucí. Islandské školství je ovlivněné geopolitickým kontextem, chudobou, překotným ekonomickým a společenským vývojem po druhé světové válce a nově nese následky finanční krize z roku 2008.

Jak se tedy školství vyvíjí, kdo ho vyvíjí, a kam má směřovat? Jaké jsou jeho hodnoty? Pamatuji si na několik okamžiků, které mi pootevřely dveře k pochopení, jakési kritické incidenty, které mi utkvěly v paměti a ke kterým se nadále vracím. Ještě ve školce, krátce po mém příjezdu na Island, jsme měli jít s dětmi ven na procházku. Byl „baterkový den“, děti si měly přinést do školky baterky. Před Vánocemi vychází slunce až těsně před obědem a procházka byla naplánovaná ve tmě plné světýlek. Všechny děti si přinesly baterky, jen jeden chlapeček ji neměl. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by zůstal bez baterky, jeho tatínek nasedl do auta, zajel na nejbližší benzínku, baterku koupil a přivezl. Já se v duchu divila, že utrácí peníze za zbytečnost, nespěchá do práce a jak to, že mu to stojí za to, co by se stalo, kdyby Nói baterku neměl? Maličký Nói by se cítil špatně, nebyl by jako ostatní, přišel by o zábavu, měl by škrábanec na duši. Vrátit se do školky s baterkou byla ta nejpřirozenější věc na světě, protože maličký Nói za to stojí, je důležitý.

Jedna moje kamarádka jednou ve školce plácla dítě, ani nevím proč. To je veliké tabu. Viděla ji kolegyně a vysvětlila jí, že to se na Islandu nesmí. S dětmi se mluví, vyloží se jim, co je potřeba, je vhodné je motivovat a použít hru nebo jiné způsoby, jak dosáhnout cíle. Násilí je nepřípustné. I třeba jen malé plácnutí, symbolické násilí, je nepřípustné, protože dětem dáváme vzkaz, že násilí je povolené, a že si starší a silnější jedinec s autoritou může dovolit použít násilí na slabšího a menšího jedince. I to jediné plácnutí má dalekosáhlý význam. Podle Deklarace práv dítěte je dítě občan s právy a povinnostmi, je třeba ho respektovat a poskytovat mu ochranu, kterou potřebuje. Jaký respekt ukazuji dítěti, když na něm použiji násilí, učím ho demokracii a pravidlům občanské společnosti? Později jsem viděla v novinách článek, že zaměstnanec ve školce ztratil práci, protože použil fyzický trest. A přece je tak těžké se zbavit návyků, které si přinášíme ze svých zemí. Většina známých z Čech mi potvrdí, že fyzické tresty byly a jsou běžné, že to sami zažili jako děti a že je to potřeba. A tohle znají i lidé z jiných zemí, tak to bylo a je.

Polemika o školách, jejich účelu, náplni, metodách a hodnotách je nekonečná, a tak to má být. Někdo je více pro nevýchovu, někdo chce přísnou výchovu, někdo klade důraz na rozvoj osobnosti a volný čas, někdo na ambiciózní výsledky v základních předmětech. Diskuse o školách v multikulturní, pluralitní společnosti je napínavá a nezbytná, odráží hodnoty společností, ve kterých se odehrává. A naši čeští rodiče na Islandu? Diskutují, kritizují, pomáhají, učí děti češtinu, doplňují znalosti, kde chybějí, snaží se, aby jejich děti byly úspěšné a měly přístup a možnosti na Islandu i v Čechách. Jako všichni se snaží zajistit svým dětem možnost si svoji budoucnost vybrat a dosáhnout tak vysoko, jak jen budou moci a chtít.