Vlivný kozel zahradníkem aneb pozemky, branná výchova a maturita z matiky

Základní školství to poslední dobou schytává častěji než jindy. Jako by nestačilo, že Karla Šlechtová vyrukovala s komunistickou relikvií brannou výchovou, která svého času byla prodlouženou rukou systému indoktrinace. Krátce po ní totiž přišlo, že na pokyn prezidenta Asociace malých a středních podniků budou žáci okopávat záhony a zapojovat obvody. Ptám se na jediné: Dočkáme se doby, kdy rozhodnutí ve školství budou činěna na základě skutečné potřeby, a ne zájmech mocných?

Vliv zaměstnavatelů na české školství je nežádoucí. Připomeňme si například rok 2015, který nedobrovolně nesl jméno Rok průmyslu a technického vzdělávání. To se kapitáni českého průmyslu usnesli, že příčina nedostatku zaměstnanců leží ve školství, a tak se ho vydali měnit. Co přesně mělo vést k ideálnímu stavu? Široce kritizovaná maturita z matematiky, jednotné přijímačky na střední školy nebo „predikce trhu práce“ a na ně nastavené kapacity škol. Nakonec, posuďte sami, co dokázali lobbisté Svazu průmyslu dostat do zákonů a co se jim (naštěstí) nepovedlo.

 

Měsíc zpátky ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová přišla se znovuzavedením branné výchovy. Dětem by to patrně umožnilo více milovat a případně bránit svou zemi. Nutno připomenout, že ústředním cílem branné výchovy na základních školách za minulého režimu bylo uplatnit branné aspekty ve světonázorové, vlastenecké a internacionální výchově. Přeloženo bez politické korektnosti: vymývat mozky. Činnosti jako první pomoc nebo ochrana proti škodlivým látkám byly sekundární.

Hlavní potíž spočívá v primitivismu, jakým chce Šlechtová budovat „lásku k vlasti“. Škola přirozeně reprodukuje kulturu, a to mimo jiné výukou o české historii a jejích aktérech, umělcích a jejich dílech nebo skrze jazyk a jeho užití napříč časem. Skrze přijetí uvedeného za své získává žák silnější pocit spoluúčasti na historii své země a utvrzuje v sobě národní hrdost.

Snažit se však dětem, podobně jako minulý režim, lásku k vlasti a jeho systému vnutit násilím je však paradoxně nečeské. Nakonec i proti indoktrinaci jsme přeci cinkali klíči, když jsme uzavírali jednu z temných ér našich dějin – a spolu s ní i brannou výchovu.

[irp posts=“5004″ name=“Kam směřuje české školství? To nejzásadnější z debaty konference Perpetuum“]

A teď se ze skříně vyvalil další kostlivec. Pan Havlíček, prezident další z asociací zaměstnavatelů se se svými kolegy rozhodl, co české děti potřebují, aby je za pár let nalezli ve svých pracovištích. Nejde o nic jiného než okopávání záhonků a manuální práce. A k tomu mu stačilo „jen“ přesvědčit premiéra Babiše – člověka, který se o rozvoji školství bude jistě bavit raději s ekonomem než pedagogem či akademikem. Jestli je v zahraničních vzdělávacích systémech neduhem přehnané testování nebo segregace, v Česku je to neomezený vliv zaměstnavatelů. Fakt, že bez možnosti jakéhokoliv zapojení odborné, neřkuli široké, veřejnosti, si vybraný kapitán průmyslu objedná změny v systému, signalizuje velký problém.

Ponechávám bez debat, zda to, co základní školství nyní potřebuje, jsou dílny a pozemky. Nejdůležitější je totiž poukázat na zištné zásahy do školství vlivnými, kteří odbornou diskusi o vzdělávání neviděli ani z rychlíku. Jmenovaní průmyslníci nenesou a neponesou žádnou odpovědnost za efekt, který jejich rozhodnutí budou mít. Je na čase, abychom vystoupili proti nekontrolovanému vlivu těch, kteří diktují, jak má vzdělávání probíhat. Názor zaměstnavatelů má své místo, ale nikdy by se neměl stát rozhodujícím.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close