Články

Česká škola v Londýně je důležité komunitní centrum, dětem přibližujeme češství, říká Wenigerová

Česká škola bez hranic v Londýně je největší základní školou pro malé Čechy a Češky žijící v zahraničí. Lucie Wenigerová, někdejší ředitelka školy a nyní členka jejího představenstva, v rozhovoru popisuje, jaké byly jejich začátky, v čem spočívá tamní výuka nebo jak se učí bilingvální děti.

Česká škola bez hranic v Londýně je největší základní školou pro malé Čechy a Češky žijící v zahraničí. Lucie Wenigerová, někdejší ředitelka školy a nyní členka jejího představenstva, v rozhovoru popisuje, jaké byly jejich začátky, v čem spočívá tamní výuka nebo jak se učí bilingvální děti.

Co vás vedlo k uvažování nad založením české školy v Londýně?

V Anglii žiji již od roku 1996, ale nebyla jsem ten typ, který by vyhledával ostatní Čechy a chtěl se příliš družit. V Londýně jsem tak žila se svým manželem ze Severního Irska, když se nám v roce 2007 narodila první dcera. A tehdy jsem pocítila stesk po domově. Přemýšlela jsem proto, jak své děti vychovávat v mé kultuře a mém jazyce.

Víte, mně se zdá, že my Češi, tedy alespoň ti v Londýně, to máme jinak nastavené než Poláci nebo Slováci. Nemáme takovou potřebu se sdružovat, ale situace se radikálně mění, když se vám narodí děti. Člověk cítí nutnost něco dětem předat, vysvětlit jim, odkud jsme a co to znamená být Čech. Je to otázka identity a to je pro nás ve škole velké téma.

Kdy se tedy daly věci do pohybu?

Moje přítelkyně a dnešní ředitelka školy Zuzka Jungmannová měla již dřívější zkušenost z pařížské pobočky České školy bez hranic (ČŠBH) a v Londýně pracovala pro České centrum. Tam vedla výtvarný kroužek pro české děti. Začala jsem tam chodit se svými dcerami a se Zuzkou jsme mluvily o možnostech, jak dětem v Londýně ještě více pomoci. Tehdy jsme se spojily se sítí Českých škol bez hranic, která provozuje několik dalších škol po světě, a řešily jsme, jak založit školu i zde.

Slovo dalo slovo a ještě s další kolegyní Renatou Clarkovou jsme koncem roku 2009 založily londýnskou pobočku ČŠBH. Otevřely jsme první třídu a pracovaly na rozvoji výuky češtiny. Potřebovaly jsme se posunout od zpívání a tancování, a proto jsme ucelily vzdělávací program a hledaly další učitele.

V naší škole proto vyučujeme češtinu, prvouku, respektive vlastivědu, dějepis a zeměpis. Děti ale pokrývají stejná témata jako jejich vrstevníci v Čechách, pouze v menším rozsahu.

O jakých číslech se bavíme?

Když jsme začínaly, měly jsme zhruba 30 dětí. To byla první třída a každým rokem jsme otevíraly novou třídu, takže tehdejší prvňáci jsou dnešní deváťáci. Do naší školy dnes chodí na 200 dětí. Máme 11 učitelek a učitelů, řadu asistentů a dobrovolníků.

Poptávka rodičů byla vždycky velmi vysoká. Už když jsme školu zakládaly, měly jsme velkou podporu od ostatních krajanů, díky čemuž to byla skvělá zkušenost. Opravdová komunitní akce.

Založit školu bezpochyby není jen tak. Jak jste to zvládly finančně?

Nejdřív jsme závisely na příspěvcích od rodičů a posléze jsme v roce 2010 navázaly partnerství s Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Od nich jsme později začaly pobírat krajanský grant, který nám pomohl s některými náklady. Největší pomocí ale pro nás bylo, když jsme před několika lety uzavřely smlouvu s českým ministerstvem školství. Ta nám zajistila nejen další prostředky, ale také možnost vydávat dětem na konci roku osvědčení. Příspěvek rodičů zůstal, je ale velmi malý (zhruba 15 liber za jeden vyučovací den, pozn. red.).

Děti s českým občanstvím se totiž dosud musely řídit školským zákonem, který ukládá povinnou školní docházku. Díky dohodě s ministerstvem jim můžeme my v české škole vydávat osvědčení, a to se pak fakticky přetiskne do vysvědčení ve škole v Česku. Pro nás to samozřejmě znamená nutnost následovat rámcový vzdělávací program.

Pokud následujete rámcový vzdělávací program, znamená to, že pokrýváte stejná témata jako v běžné základní škole? Vzhledem k faktu, že vyučování probíhá jen jednou týdně o víkendu, to určitě máte nějak přizpůsobené.

To je pravda, nemůžeme s dětmi stihnout vše, máme pouze tři a půl hodiny týdně. Řadu věcí také dělá britská škola, kterou děti samozřejmě navštěvují. V naší škole proto vyučujeme češtinu, prvouku, respektive vlastivědu, dějepis a zeměpis. Děti ale pokrývají stejná témata jako jejich vrstevníci v Čechách, pouze v menším rozsahu. Kvůli tomu si například také vytváříme vlastní pracovní listy a materiály, které jsou méně obsáhlé a psané jednodušším jazykem.

Díky ČŠBH ale získávají mnohem větší přehled o naší republice, jazyku i historii. Když se pak některého z našich žáků zeptáte, jestli jsou Češi, nebo Britové, odpoví, že obojí.

Je náročné získat pedagogy, kteří by v ČŠBH učili?

Ano, je to pro nás každý rok náročné. Musíme hledat nejlépe učitele, kteří mají pedagogické vzdělání, abychom splňovaly požadavky ministerstva školství. Někteří učitelé toto vzdělání přesto nemají, nicméně máme tu garanta, který výuku sleduje a učiteli pomáhá. Jde o to, že učitele zaměstnáváme jen na ty tři a půl hodiny a jsou to nadšenci. Běžně mají práci od pondělí do pátku a k nám chodí pracovat šestý den v týdnu.

Velkou pomocí jsou pro nás také čeští studenti a studentky z vysokých škol, kteří k nám jezdí v rámci programu Erasmus. My jim zase zprostředkováváme zajímavou zkušenost práce s bilingválními dětmi, což je zajímavé pro ty, kteří takový obor studují.

Jakou roli mimo vzdělávání dětí londýnská škola plní?

Za těch několik let se ze školy stalo velmi důležité komunitní centrum. Čeští rodiče, kteří tu žijí, se díky svým dětem každý týden potkávají s ostatními a obecně u nás panuje velmi přátelská atmosféra. Vytvořili jsme tak důležitý prvek vedle Českého centra, které funguje při místním velvyslanectví. Zatímco České centrum má za úkol propagovat českou kulturu cizincům, hlavně tedy Britům, my jsme opravdu českou komunitní organizací, jež vznikla skrze iniciativu lidí, kteří tu žijí. Díky tomu se nám podařilo, myslím, stát se největší českou aktivní komunitou v Británii.

Dokázala byste srovnat, jak se liší výuka od klasické české školy?

Já sama nejsem vystudovaná pedagožka, ale pokusím se. U nás jsou ve třídě vždy dva vyučující. Učitel má po ruce vždy asistenta nebo dobrovolníka, který mu pomáhá. Úroveň češtiny u dětí je opravdu různá, takže je potřeba některým pomáhat individuálně. Zároveň nemůžeme dělat frontální výuku. Pro nás je klíčové, aby to děti bavilo, přece jen je to pro ně další den školy navíc a nechceme je unudit.

Mimo to jsme zapracovali na spolupráci mezi samotnými učiteli. Komunikace mezi nimi je nutná, to víme. Pořádáme pracovní setkání, ale také chodíme po škole si jen tak posedět a sdílíme mezi sebou materiály, postupy i nápady, které se osvědčily. Zároveň děláme formální i neformální náslechy, protože víme, že musíme děti hlavně zaujmout a motivovat. Tlačí nás ohromné penzum látky k probrání, fakt, že čeština je pro většinu dětí druhý jazyk, i omezený čas, proto se snažíme stále zlepšovat a hledat kreativní metody, jak dětem obsah předávat.

Přesuňme se teď k samotným dětem, které do školy chodí. Téměř všechny jsou bilingvní a navštěvují normální základní školu tady v Londýně. Myslíte si, že pro tyto děti je dvojjazyčnost spíše přítěží, nebo výhodou?

Rozhodně výhoda a velké obohacení, a to nejenom kvůli tomu, že umějí plynně dva jazyky již takhle mladí. Existují studie, které dokazují, že tyto děti jsou mnohem empatičtější již v raném věku. Jejich výhodou také je, že proniknou do dvou odlišných kultur. Je běžné, že jen jeden z rodičů mluví česky a zpátky do země často necestují, takže ta vazba není úplně silná. Díky ČŠBH ale získávají mnohem větší přehled o naší republice, jazyku i historii. Když se pak některého z našich žáků zeptáte, jestli jsou Češi, nebo Britové, odpoví, že obojí. A tento pocit sounáležitosti s Českou republikou by asi jen stěží cítili, kdyby sem každý týden nechodili, nescházeli se s kamarády a tolika dalšími Čechy. Těší mě, že tuto identitu si pak odnášejí do dalšího života.

Jaký je stav v ostatních britských městech? Plánujete Českou školu bez hranic rozšířit?

Existuje nemalá poptávka v různých městech v celém Spojeném království, namátkou jde o Manchester nebo Bristol. V těchto městech žijí české rodiny s dětmi, které musejí plnit povinnou školní docházku. Proto si tam založili vlastní spolky, kde se děti učí, i když to není tak institucionalizované jako naše škola v Londýně. Udržujeme společně kontakt a předáváme si zkušenosti, což je teď po Brexitu důležitější než kdykoliv předtím.

Když už jste zmínila Brexit, jak ten se dotýká českých rodin a komunit v Británii? Znamená to pro vás například méně dětí?

Paradoxně zatím ne. Přestože jsem zaznamenala titulky, které říkaly, že spousta Evropanů se vrací do svých zemí, my to ještě nepociťujeme. Poptávka po zápisu do prvního ročníku je u nás stále vysoká. Co se týká samotného Brexitu, tak když nastal, byli jsme všichni ve velkém šoku. Nikdo to nečekal. Byli jsme nejistí, jaká práva budou ohrožena a jaký tu budeme mít status. Na druhou stranu, když teď sleduji, jak se to vyvíjí, je jasné, že dojde k nějakému kompromisu.

Bohužel, odchod Británie z Evropské unie bude nejspíš znamenat ukončení spolupráce s programem Erasmus. To by pro nás byla velká ztráta. Už jsme proto začaly jednat s českou stranou, jak bychom to mohli nahradit. Nicméně zatím žádný exodus Čechů neprobíhá. Naštěstí.


Lucie Wenigerová se narodila v Česku a vystudovala anglistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Do Velké Británie se přestěhovala v roce 1996 a o čtyři roky později vystudovala filmové producentství. Tím se dnes také živí, v Londýně má totiž vlastní produkční společnost. Je vdaná a má dvě dcery.

Tagy

Štěpán Kment

Editorem magazínu Perpetuum od roku 2017. Štěpán se zajímá o nerovnosti ve vzdělávání, rozvojové vzdělávání a filosofii vzdělávání. Dříve působil jako předseda České středoškolské unie, nyní studuje Education Studies na University College London. Na starost má webové vydání magazínu Perpetuum.

Související články

Napsat komentář

Close
Close