Jak si školní odpadlíci poradí s velkou mírou svobody na své střední?

Prostory samotné střední školy vypadají jako chodby zapadlého hudebního klubu, v jejich útrobách se ale nachází školní třídy a pár učitelů. Nenajdete tu žádného ředitele nebo jiné přebytečné autoritářské pozice. Proč? Nehodí se do koncepce školy. Učitelé jsou přímo placeni studenty a o chodu školy se rozhoduje na pravidelných studentských setkáních.

Obsah výuky, jak by se mohlo zdát z popisu filmu, je také tvořen samotnými studenty, dojem takového ráje mi ale samotný film nepředal, jelikož cílem hlavních postav dokumentu, středoškolských studentů, je zakončit své středoškolské vzdělání maturitou. A německá maturita, podobně jako česká, zase tolik svobody spojené s obsahem učiva neumožňuje. Hlavní hrdinové se tedy možná učí jiným a uvolněnějším způsobem, ale stále v rozmezí požadavků státní maturity.

Kdo jsou oni zmínění odpadlíci?

Hanila, Alexe, Lenu, Mimy a Flo spojuje podobný středoškolský osud. Školský systém jim nevyhovoval, potýkali se s šikanou, s trávou, neuznávali autority nebo se zkrátka nudili. Nepodařilo se jim napasovat se na současný vzdělávací systém, proto ze své vlastní iniciativy nebo z iniciativy vedení svou střední školu opustili. V současné době jim však už je mezi 21 a 25 lety a návrat na střední není tak jednoduchý, německá státní gymnázia totiž nepřijímají studenty starší 21 let. Jednu z možných cest k maturitě nabízí rebelská střední škola v Berlíně, finančně nezávislá škola dotovaná přímo z kapes svých studentů.

Žádná soutěživost, žádná konkurence

Tak zní některá z hesel školy a výuka se podle nich také (do určitého momentu) řídí. Žádné známky, žádné propadání. Hodnocení vlastní práce od učitele můžete obdržet, jen pokud si o něj sami zažádáte. A jak se na to tváří učitelé? Podporují to. Touto filozofií se sami řídí a zvyky a tradice ostatních škol jim nejdou do hlavy. Jak je možné v lidech probudit zájem o poznání, když je neustále zatěžujeme testováním a hodnocením?

Učitelé se snažili studentům předat pozitivní vztah k učení, protože právě ten byl pro jejich životní situaci nejzásadnější.

Ve filmu však narážíme na zásadní moment, ve kterém se oba protikladné světy vzdělání setkávají, tedy na maturitu. Maturitou dokončené střední vzdělání je v mnoha případech vstupním klíčem do zaměstnání, jenže z uvolněného a nekonkurenčního školního naladění se do tvrdého režimu předmaturitních příprav přesouváte jen těžko. A s tímto problémem se nemohou smířit ani sami učitelé, kteří se z pozice podporujících a přátelských učitelů přesouvají na druhou stranu bariéry, do postavení hodnotící komise.

Nerozlučná parta – opravdu, nebo jen naoko?

Přestože jsou studenti na začátku představeni jako alternativní a deprimovaní jednotlivci přicházející z různě náročných životních situací a znechuceni školským systémem, po nedlouhé době se zdá, jako by se ze studentů stala jedna velká nerozlučná parta. Že by šlo navazování vztahů tak dobře? A že by i návrat do vzdělávání probíhal tak hladce? Dokument byl v tomto ohledu až příliš plochý, studenti se po příchodu do školy stali uvědomělí a znalí svých cílů. Je to škoda, protože právě střet některých jejich názorů na školství by mohl vyústit ve velmi zajímavou debatu, která by dokument rozhodně zpestřila.

A jak se na to tváří učitelé? Podporují to. Touto filozofií se sami řídí a zvyky a tradice ostatních škol jim nejdou do hlavy.

Jaký element dokumentu však stojí za vyzdvižení, je znázornění vztahu mezi studentem a učitelem. Pokud totiž vyučujete na škole, která zakázala známkování, musíte najít jiný kanál, po kterém budete se studenty komunikovat. Se zákazem známkování vám také odpadá lehce zneužitelná donucovací metoda, takže respekt si u svých studentů musíte vydobýt jiným způsobem. Učitelé se snažili studentům předat pozitivní vztah k učení, protože právě ten byl pro jejich životní situaci nejzásadnější. Pokud by totiž tento krok přeskočili, studenti by svou cestu za maturitou opět vzdali.

V čem dokument otevírá oči?

I když se jedná o německé školské prostředí, můžeme najít mnoho paralel s českým prostředím. S maturitami čeští studenti bojují obdobně jako ti němečtí, tlak a konkurence mezi studenty je u nás podobně zřejmá nejen v posledním ročníku střední školy.

Jediným studentem, kterému se po roce stráveném na alternativní střední škole nepodařilo složit maturitní zkoušku, byl čtyřiadvacetiletý Alex. Umělecky zaměřený student, který znovunalezl kladný vztah k učení, neuspěl, přestože o umění toho věděl hodně. Když se po prvním neúspěšném maturitním pokusu rozhodl řídit mottem „místo pravého vědění se to raději naučím nazpaměť“, u druhého pokusu již zkoušku složil, a to dokonce s výborným výsledkem. Co to o našem vzdělávacím systému vypovídá? Opravdu je memorovací schopnost jednou z těch, které očekáváme od budoucí generace? Možná je čas na změnu.