„Tam radši vůbec nelez! Akorát spadneš.“ Vychováme tak sebevědomé dítě?

Zdravé sebevědomí je alfou a omegou vyrovnaného života. Zdá se, že genetika na něj má jen malý vliv. Uvádí se, že až z 80 % ho utvářejí rodiče a nejbližší příbuzní dítěte.

Kdo by nechtěl mít sebevědomé dítě, které se hravě popere s životními patáliemi a dokáže odhadnout své silné stránky! Můžeme pro to něco udělat my rodiče? Rozhodně ano! Už tím, že ho budeme vychovávat vědomě a ne jen s dobrým úmyslem. Tématu komunikace v rodině se věnuje lektor Zdeněk Okleštěk. Ve svých kurzech, na přednáškách i při osobních konzultacích pomáhá rodičům, učitelům a vychovatelům lépe rozumět dětem i sobě, komunikovat vědomě, s nadhledem a mít z výchovy radost. Před časem byl hostem cyklu přednášek Kávy a vzdělávání a zaměřil se na to, jak se tvoří (nebo naopak boří) sebevědomí. V tomto článku se k jeho tipům vrátíme. 

Pomocník při rozhodování

Co to sebevědomí vlastně je? Sebe-vědomí, tedy to, co o sobě víme. Pomáhá nám zdravě a správně odhadnout vlastní síly, rozhodovat se a úspěšně přežít. Kdo ho ve zdravé míře nemá, bude se zdráhat pustit do náročného úkolu nebo si plnit sny. Kdo má sebevědomí nadbytek, neodhadne své síly a naloží si víc, než unese. „Při přesvědčení, že jsem skvělý lyžař, protože jsem před 20 lety byl v Krkonoších, si nejspíš na technickém sněhu zlomím nohu,“ dává Zdeněk Okleštěk konkrétní příklad. 

Zdravě sebevědomý jedinec ví, jaký je a jaký není. Má přiměřenou sebedůvěru, díky které si volí reálné cíle. Snáší kritiku i srovnání s ostatními. Denně jsme vystaveni kritickému hodnocení společnosti. Srovnáváme se s přáteli i neznámými lidmi na sociálních sítích. K porovnávání nás vede i společnost – normální vývoj dítěte od narození sledují tabulky, a kdo se vychýlí, není za normálního považován. Zejména rodiče jsou tak od prvních chvil v nové roli pod velkým tlakem. Zdravě sebevědomí jedinci hodí společenské normy za hlavu a žijí podle svého přesvědčení. 

Lidé s nezdravě nízkým sebevědomím mají neustálou potřebu utvrzování své hodnoty ostatními. „Není ta sukně příliš krátká? Nezdá se ti, že Adámek mluví hůř než ostatní?“ Kdo má nízké sebevědomí, neuvědomuje si, co umí, podceňuje se a raději volí snadno dostupné cíle, než aby riskoval. Citlivě reaguje na kritiku a neúspěch. 

Naopak ten, kdo má sebevědomí nezdravě vysoké, neodhadne často své síly a pokusy o úspěch končí zklamáním. Ve sportu je svede na špatné vybavení, nefér podmínky nebo nepřející počasí. Nedokáže zkrátka reálně vyhodnotit svoje schopnosti.

Jak můžeme sebevědomí nabýt?

Zásadní roli ve formování zdravého sebevědomí mají rodiče a příbuzní, se kterými jsme v denním kontaktu. Jsou to sice jenom lidé a chybují, stejně jako chybovali jejich rodiče a prarodiče, vědomě ale mohou děti podpořit a zbavit se reakcí odkoukaných od svých rodičů. 

Zdravě si dítě začne věřit, když projde dlouhou řadou pokusů a omylů. Mnohokrát se samo na vlastní kůži spálí a poučí se z vlastních chyb. Zažije pocit úspěchu a radosti z něj. Úzkostný rodič, který ho chce uchránit modřinám a zklamáním se slovy: „Nelez na ten strom, nebo z něj spadneš,“ mu dobrou službu neudělá. Dítě přestane věci zkoušet, nebude věřit, že by mohlo uspět, a nezažije ani radost z úspěchu. „Pokud jsem rodič, který má strach, stojím poblíž, abych dítě chytil, až bude padat ze stromu. I tak ho ale nechám alespoň spadnout trochu na zadek, aby cítilo, že pád bolí, a poznalo, kde jsou hranice,“ říká Zdeněk Okleštěk. 

Jak tedy sebevědomí v dítěti budovat?

Zkušenostmi! Úspěch musí být náš vlastní. Rodiče nás nemohou od vlastních zážitků odklonit. Dítě se musí mnohokrát spálit a zkusit věc znovu, aby uspělo. Čas, který potřebuje, je zcela individuální. Už situace, kdy rodič za dítě mluví u doktora a rychle doříkává jeho rozkoktané věty, aby nezdržovalo, bere dítěti čas na trénink situace. 

V přednášce Zdeněk Okleštěk zmiňuje několik konkrétních situací, na které bychom měli dávat pozor:

  • „Ty jsi ale zlobivej kluk!“ Nehodnoťme děti. Mluvme s nimi o situacích. O tom, že čaj je teď rozlitý a je třeba ho utřít. Neříkejme dětem, jaké jsou. Budou se tak vidět pořád.
  • „Já-á-á by-by-bych chtěěěěl…“ Dejme dětem čas koktat, ostýchat se a domluvit se samy. Naučí se sociálním dovednostem.
  • „Tady máš dvě stovky na kredit.“ Učme děti odpovědnosti! Třeba tak, že jim dáme předplacenou kartu na telefon. Samy musejí hospodařit s penězi na ní.
  • „Nebylo by lepší nakreslit sluníčko žlutou fixou?“ Nevnucujme dětem konformitu. Vidí svět svýma očima a to je cenné!
  • „Tohle může jenom máma.“ Když je budeme odhánět od domácích prací, ztratí motivaci. Nabudou dojmu, že je spousta věcí, které můžou ostatní – děti ale ne.
  • Tohle že je pes? To teda žádná sláva. Kreslit teda moc neumíš.“ Máme tendenci neustále hodnotit. 

Správné je místo toho:

  • Být místo činitelem pozorovatelem.
  • Nechat dítěti jeho čas. (Někdo se lepší postupně, někdo ze dne na den.)
  • Nechat dítěti jeho způsob.
  • Nechat mu potřebný počet pokusů.
  • Nebrat mu jeho zájem. (Někdo střídá kroužky každý půlrok, někdo vydrží u jedné věci dlouho.)
  • Brát děti jako partnery.
  • Poskytovat zpětnou vazbu.
  • Nechat dětem odpovědnost.
  • Nebrat jim naději. („Tamhleto auto si jednou koupím!“ „Páni, to se těším, až mě svezeš!“)

Zajímá vás víc? Podívejte se na záznam interaktivní přednášky a další díly cyklu!

Zdroj
Scio

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close