(De)motivující známkování
„Tak cos měl na vysvědčení z matiky?“ „Máš vyznamenání?“ „To jsem teda zvědavá, kam se chceš s takovými známkami dostat!“ Padaly i u vás doma po pololetním vysvědčení takové otázky, nebo jste je zažili jako děti a dnes se na hodnocení díváte jinak?
Přehled známek na vysvědčení uprostřed školního roku jde často ruku v ruce s pochvalou jedničkářek a výzvami k polepšení průšvihářům. Hodnocení stupnicí od jedné do pěti je jednoznačné, a tak doslova vybízí k srovnávání s šikovnou Aničkou od sousedů a o pár let starším Toníkem, který se učil tak dobře, že už je na gymnáziu.
Jak upozorňuje zakladatelka Montessori školy Miroslava Vlčková v lednovém apelu na DVTV, prvňáčci do školy přicházejí s nadšením, že budou dělat, co je baví, a učit se chtějí. My jim ale nadiktujeme, co je pro ně vhodné se učit, a navzdory tomu, že je každé dítě jiné, hodnotíme všechny stejně.
Hodnota člověka na stupnici od 1 do 5
Přineslo vám dítě koncem ledna domů oznámkovaný soupis svých výkonů? Vyčetli jste ze známek, jaké vaše dítě je? Jestli je týmový hráč, nebo cílevědomý individualista, jestli jsou mu vlastní tvůrčí činnosti, nebo je zdatné v analytickém uvažování? Člověk musí být opravdu silná osobnost, aby s nadhledem přehlédl známky na vysvědčení a šel dál. Většina rodičů nahlas nebo v duchu zhodnotí, čeho podle známek může dítě dosáhnout, jestli rodiče zklamalo nebo potěšilo, a jestli je tedy dobré nebo špatné. Dost možná tak ale skutečné kvality dítěte snadno přehlédneme.
Na řadě škol (méně či více alternativních) se od známek na vysvědčení upustilo a dítě místo nich dostává slovní hodnocení. Jednou z takových škol je Základní škola Klánovice, která dává známky až od třetí třídy. Jak vypadá slovní hodnocení prvňáků a druháků, se můžete podívat zde. Slovně jsou hodnoceny po celou dobu studia i děti na ScioŠkolách, v nichž se hodnocení věnují nejen učitelé, ale učí se ho přijímat a dávat i děti mezi sebou.
Mají klasické známky oproti slovnímu hodnocení nějaké výhody?
Jsou snadno čitelné, rodiče mají pocit, že se v hodnocení hned zorientují. Pro učitele nepředstavují takovou časovou zátěž jako individuální zprávy, nad kterými je třeba se pořádně zamyslet. Náš vzdělávací systém oceňuje jednoduchou zpracovatelnost pro statistiky a srovnání škol a lehce se prokazují studijní výsledky i těm, kteří míří dál na zahraniční školy.
Na druhou stranu motivace jedničkou a pětkou bývá přirovnávána k „cukru a biči“. Učit se ze strachu z pětky jde proti přirozené dětské zvídavosti a touze poznávat svět. Známky nejsou doplněny vysvětlením a pod jednou číslicí se tak skrývá řada zcela odlišných osobností a jejich výkonů. Děti známkování vede k soupeření a rivalitě. Vnitřní motivace se vytrácí a místo soustředění se na vlastní zájmy a potřeby nastupuje srovnávání s okolím.
Při slovním hodnocení dítěte má učitel volné ruce ve formulaci. I slabší momenty může popsat tak, aby dítě nesrážely a nedemotivovaly. Volba citlivých výrazů a uchopení tématu, tak aby svými slovy motivoval, jsou pro učitele náročné, ale dopad na dítě je se známkováním nesrovnatelný. Spolu s textem si dítě odnáší povzbuzení do dalšího pololetí a neztrácí radost z učení. Navíc odpadá i potřeba neustálého srovnávání se spolužáky – texty se nedají nijak měřit ani obecně hodnotit.
Jaké hodnocení je nejvíce motivující?
Současné pedagogické směry věří, že touha učit se je přirozená. Rodíme se s ní a neopouští nás ani ve starším věku. Tedy pokud nejsou na vině vnější okolnosti. Děti tedy nepotřebují hodnocení jako motivační nástroj. Jako malé mají radost z toho, že postavily věž z písku, ve škole pak z toho, že jim vyšla rovnice, jak měla, že jejich prsty zahrály na klavír celou skladbu nebo že se o prázdninách domluvily na dovolené s rodiči anglicky. Stejně jako batole nepřestane zkoušet první krůčky, dokud nezačne chodit, tak nezanechá dítě školy, která ho baví. Zpětná vazba od učitele by ho neměla zdeptat, ať už je ve známce, nebo psaná slovy.
V životě se na známky nikdo neptá
Ať se zeptáte kteréhokoliv dospělého, přizná vám, že na známky se ho od školy nikdo nezeptal. Na třídních srazech po letech zjišťujeme, že jedničkáři nejsou o nic úspěšnější nebo se životem spokojenější než čtyřkaři. Ti, kteří propadali, nežijí na okraji společnosti, ale zakládají úspěšné firmy a žádné stigma si do dospělosti nenesli. Je jedno, jestli jsou vaše děti ve škole známkovány, nebo hodnoceny slovně – hlavní je, aby je učitelé povzbuzovali ve zvídavosti a neškatulkovali. Necháme-li je učit se, co je těší, motivaci neztratí!
