Viktorin: „Záleží, jak se k tomu kdo postaví.“ Dětské domovy rodinu nenahradí, i tak se mnohým odchovancům v životě daří

Publikujeme článek Nelly Šimkovské, který původně vyšel v časopise Viktorin a věnuje se problematice dětských domovů. Dětské domovy totiž praskají ve švech, přestože je každoročně opouští kolem tisícovky dospělých. Většinu klientů v nich tvoří děti starší patnácti let, kteří se musí postupně připravovat na odchod do samostatného života, řešení bydlení a práce. Podle stereotypní představy se jim nedaří zařadit do společnosti, jsou neúspěšní a končí na drogách a sociálních dávkách. Realita je ale někde jinde. 

Nevyjde pěstounská, příbuzenská ani jiná náhradní péče, a tak se děti ocitnou v dětských domovech. V jejich zájmu potom je, aby tam zůstaly co nejdéle, protože mají čas se socializovat a připravit na změny, které je po odchodu čekají. Do osmnácti let tam mohou zůstat všichni, potom si v případě, že dále studují, mohou zažádat o dobrovolný pobyt a zůstat až do svých šestadvaceti let.

Čtyřiadvacetiletá Míša byla v dětském domově od devíti let až do svých dvaceti dvou.  Přiznává, že po nástupu do dětského domova byla zaskočená. „Navíc jsem se starala o miminko, svoji nejmladší sestru, protože rodiče byli pořád pryč. Všechno jsem ji naučila a oni mi ji vzali do kojeneckého ústavu,“ vzpomíná Míša. „Když po roce přišla, tak mě ani nepoznala,“ dodává s lítostí.

„Jsem ráda, že jsem skončila v dětském domově. Podle mě víc lidí bude rádo, když tam skončí. Naučili nás toho víc než rodina. Když jsou děti pořád doma, nejsou do života moc připravení, asi záleží,“ říká Míša. „Vím, že mě by na to rodina rozhodně nepřipravila,“ dodává.

Dětský domov jako záchrana před životem na ulici

Ředitelka dětského domova v pražských Klánovicích a bývalá ministryně školství Dana Kuchtová se netají tím, že ústavní péče o děti není dokonalá a má své limity.. „Každý ví, že ústav je v jistém smyslu špatně, protože dítě pochází z nefunkční rodiny a častokrát si prožilo trauma. Ale když nejsou pěstouni, a jakože jich opravdu dost není, tak jsou zařízení jako dětské domovy záchranou,“ řekla Kuchtová.

Kdyby děti nebyly v dětském domově, mohly být třeba od patnácti let na ulici. Takhle mají možnost studovat, udělat si řidičák a šťastně žít. Žádný dětský domov nemůže nahradit fungující milující rodinu, ale rozhodně je dokáže připravit na život. V některých městech mají děti možnost bydlet od sedmnácti let v tzv. „startovacím bytě“, kde si sami nakupují, vaří a hospodaří s penězi. V nich potom mohou zůstat i rok až dva po odchodu z dětského domova.

Dětské domovy často spolupracují s daným městem a zajistí dětem po odchodu bydlení za snížený nájem, aby se měly od čeho odrazit. „Díky výborné spolupráci s městskými částmi Brno-Žabovřesky a Brno-střed se nám daří pro mnoho klientů, kteří nemají možnost vrátit se k biologické rodině, najít bydlení za velmi solidní nájem. Standardně dostanou nájemní smlouvu na jeden rok, a pokud je vše v pořádku, smlouva se prodlouží,“ líčí pomoc pro mladé lidi ředitel Dětského domova Dagmar v Brně ředitel Daniel Kusý.

Do té doby žijí děti v „rodinných skupinách“, které čítají maximálně osm dětí. V takové rodině jsou děti různého pohlaví, mají v podstatě svoji bytovou jednotku, kmenové tety a strejdy, kteří se o ně starají, a vlastní peníze, se kterými si hospodaří. Přestože se to úplně zařídit nedá, domovy se tím snaží co nejvíce potlačit pocit ústavního zařízení. Kromě toho řada neziskových organizací pořádá různé akce, aby dětem pobyt zpříjemnila, ať už se jedná o víkend v kempu nebo hru laser game.

Průzkumy o (ne)úspěšnosti

Podle průzkumů o (ne)úspěšnosti si bývalí klienti dětských domovů moc dobře nevedou. Například podle interního průzkumu organizace Mimo domov si více než polovina dětí, které z dětského domova odchází, neví rady se svým začleněním do společnosti a končí v dluhových pastech, na drogách či na sociálních dávkách. Některé organizace vinu přičítají mnohdy dětským domovům, že systematicky děti na samostatný život nepřipravují.

Jako by ale byl opomíjen fakt, že si velká část dětí prošla traumatem, což je důvod, proč v dětském domově skončila. Rodiče na drogách, alkoholu, domácí násilí nebo život na ulici. Jenže to, co se dětem stalo před příchodem do domova, nikdo nezměří. Právě jejich minulost je největší břímě, které si s sebou do života nesou. Neznamená to ale, že v životě nebudou úspěšní. Mnozí dokážou sami sebe překonat, dodělat školu a bez potíží se do společnosti zařadit. Navíc spousta dětí z nefunkčních rodin do ústavní péče odebrána není, a kdyby se dělal průzkum z takového vzorku, výsledky by možná byly ještě horší než u dětí z dětských domovů.

 „Problémy jsem neměla. Začínala jsem v Domu na půli cesty v Praze, kde mi se vším pomohli a s prací to bylo podobně. Slečna z Domu na půli cesty mi řekla, ať zašlu životopis na jeden obchod, že viděla inzerát, ihned jsem zaslala. V této práci jsem dodnes a dostala jsem se až na pozici vedoucí oddělení,“ popisuje Olga, která odešla z dětského domova před jedenácti lety. Daří se jí výborně.

Z dětského domova v Olomouci letos odchází tři dospělí. Jedna slečna po vykonání závěrečných zkoušek nastoupí do restaurace, kam chodí na brigády. Další mladík se chystá na magisterské státnice. „Druhý mladý muž si dodělává maturitu po vyučení řemesla. Má zajištěnou práci ve firmě, ke které jezdíval na brigády. O námi nabízený byt nemá zájem, chce se osamostatnit, navíc možná nebude bydlet ve městě,“ popisuje dospělé klienty dětského domova v Olomouci ředitel Dalibor Křepský.

Na začlenění jsou potřeba minimálně dva roky

S dětskými domovy navazují spojení neziskové organizace, které se s nimi snaží mluvit a pomoct jim s blížícím se odchodem. „Často se setkáváme s tím, že děti vlastně ani neví, koho mají oslovit, kam se třeba na práci zajít zeptat, apod. I když to ví, často se stydí, protože nechtějí být automaticky zařazení do škatulky těch, co pořádně nic neumí,“ povídá Klára Chábová z organizace Mimo domov, která se dětem věnuje předtím, než zařízení opustí. „Každopádně k tomu, aby se dítě dokázalo začlenit do dospělého života, potřebuje minimálně dva roky. Pokud se nejedná o silného jedince, který se o sebe dokáže postarat sám, toto období děti nepřekročí a jejich nový život skončí velmi špatně,“ upozorňuje Chábová.

Jiné neziskové organizace děti oslovují až po jejich odchodu, což ale ředitelka dětského domova v Klánovicích Dana Kuchtová nevidí jako vhodný způsob. „Když děti odchází, přijde-li za nimi někdo, kdo ho chce doprovázet a říká mu, co má dělat, tak se s tím člověkem sejdou maximálně dvakrát,“ vysvětluje situaci z vlastní zkušenosti Kuchtová. Klienti totiž jednak málokomu důvěřují, navíc když hledají pomoc, obrátí se na domov, kde vyrostli. „Nevládní organizace by měly mít podpůrnou funkci, ale hlavní břímě péče po odchodu dětí by měly mít domovy, kde vyrůstaly, kam se vrací a kde mají kontakty,“ dodává.

Zkusit se má všechno

Šestadvacetiletý David se ale do domova vrací, jen když musí zaplatit nájem bytu, který má zařízený přes Magistrát hlavního města Prahy. Jinak se snaží osamostatnit, momentálně pracuje jako prodejce herního příslušenství. Do dětského domova se dostal v patnácti letech kvůli své divoké pubertě, kdy v podstatě nechodil do školy. S rodiči ale měl a má báječný vztah. „Máma o tom nevěděla, že jsem nechodil do školy. Odešel jsem a pak jsem se vrátil, když už byla v práci. Ale zase jsem uvařil, protože jsem se nudil,“ vypráví David. Ve škole nevycházel s učiteli, a tak viděl jako lepší řešení tam vůbec nechodit.

Každé dítě si před zařazením do dětského domova projde diagnostickým ústavem, které zhodnotí chování dítěte a určí, do jakého domova má být posláno. Davidovi řekli, že tam stráví dva měsíce a půjde rovnou domů. Pak ale přišla sociální pracovnice a dala mu na výběr ze dvou dětských domovů. „Kdybych v děcáku nebyl, určitě bych nepoznal tolik lidí, celé to beru pozitivně. Vyzkoušet se má všechno, ne? Žijeme jen jednou,“ povídá se smíchem David.

Při odchodu z dětského domova je podle Davida nejdůležitější postoj každého klienta. „Záleží, jak se k tomu kdo postaví. Jestli čelem, nebo bude dál pokračovat v tom, co se mu dělo předtím. Určitě to ovlivní i rodina, ale dál je to na něm,“ uzavírá David své vyprávění.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close