Byla bych ráda, kdyby slyšící přestali používat pojem „hluchoněmí“, který nás uráží, říká neslyšící právnička Jana Havlová

Jaké stigma o neslyšících, které by mělo být vyvráceno, je v Česku nejrozšířenější? A jak komunitě neslyšících škodí?

Setkávám se velice často s názorem, že neslyšící nemohou pracovat a měli by raději pobírat invalidní důchod a zůstat doma, aby se jim nic nestalo. Na něco podobného narazíte například v diskusi pod nedávným článkem, kdy neslyšící spadla v horách a zranila se. V diskusi psali, že neslyšící nemají co dělat na horách a že by raději měli zůstat doma, což je smutné. Naopak mohu potvrdit, že jsou šikovní neslyšící, u kterých vidíte, že opravdu existují zlaté české ručičky.

Dalším stigmatem je názor, že neslyšící nemohou, nebo by neměli, řídit auto. Já sama mám řidičský průkaz již od svých 18 let a nevidím v tom problém. My sice neslyšíme, ale na druhou stranu máme lepší orientační a vizuální smysl. Dokonce jsme prý statisticky nejbezpečnějšími řidiči. I dopravní společnost Uber vykazovala pozitivní hodnocení pro své neslyšící řidiče.

Také bych byla moc ráda, kdyby slyšící lidé přestali používat pojem „hluchoněmí“, který nás uráží. Nejsme nemluvící, my jenom neslyšíme. Tím, že neslyšíme, nejsme schopni kontrolovat svůj hlas, a proto „nemluvíme“. Daleko přesnější výraz je „neslyšící“. Lidé by si také měli uvědomit, že být neslyšící neznamená být nesvéprávný.

Jaká byla vaše cesta školským systémem?

Mateřskou školu jsem v Hradci Králové navštěvovala nejprve ve třídě pro děti s vadami sluchu, jejíž systém vzdělávání se mamce nelíbil (tenkrát nebylo vzdělávání neslyšících tak kvalitní jako nyní). Zasadila se o to, aby mě přesunuli do třídy pro děti s vadami řeči.

Poté jsem chtěla být integrována ve škole pro slyšící děti, a tak rodina našla malotřídní školu na kraji Hradce Králové. Tam jsem chodila až do páté třídy a poté přede mnou bylo rozhodnutí kam dál. Buď pokračovat na jiné škole na druhém stupni základní školy, či jít na osmileté gymnázium. I když mé okolí nechápavě kroutilo hlavou, chtěla jsem zkusit gymnázium, a tak jsem napsala přijímačky a byla jsem přijata.

Po gymnáziu jsem se přihlásila na magisterské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde jsem dodnes, nyní již jako doktorandka na Katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení.

V mém případě se tedy jednalo o integrované vzdělávání. Už odmala jsem se také doma učila bilingválnímu vzdělávání, kdy jsem s neslyšícími rodiči komunikovala formou českého znakového jazyka a se slyšícími příbuznými a vrstevníky mluvila česky.

Co pro vás bylo největší výzvou při studiu práv na vysoké škole?

Asi ve svých 12 letech jsem doma prohlásila, že se chci stát právničkou. Sice mě považovali za blázna, ale podporovali mě v tom. A když jsem na gymnáziu říkala svému profesorovi základních společenských věd, že bych ráda dělala právničinu, odpověděl mi, že na to nemám. Někoho by to asi zastavilo v jeho představách o budoucnosti, mě to naopak popíchlo k tomu, abych pokračovala a nevzdala se.

Primární výzvou pro mě bylo ukázat ostatním, že i neslyšící mohou studovat těžký obor, jako je právo, a zároveň jsem věděla, že pokud studia zvládnu, budu schopna pomáhat ostatním a zároveň chránit jejich práva.

Jste uživatelka kochleárního implantátu. Mohla byste laikům přiblížit, o co se jedná a jak vám tento implantát pomáhá?

Kochleární implantát je ušním implantátem, který se skládá ze dvou částí navzájem propojených pomocí magnetu. Vnitřní část se vkládá do vnitřního ucha a nahrazuje funkci hlemýždě. Vnější část kochleárního implantátu se nosí za uchem a vzhledově se podobá sluchadlu. Celé to funguje na principu elektrické stimulace.

Kochleární implantát mám již od svých čtyř let a díky němu mohu slyšet a komunikovat se slyšícími lidmi. Ale upozorňuji, že se nejedná o přístroj, který by mi plně nahradil sluch – v případě poškození kochleárního implantátu, jeho odložení či vybití baterek neslyším ani jeden tón.

Někomu možná není známo, že znakový jazyk má různé varianty. Naučila jste se česky, zároveň ale ovládáte i několik jiných?

Ano, každý stát má svůj znakový jazyk, dokonce existují i nářečí ve znakovém jazyce – jinak se znakuje v Čechách a jinak na Moravě – ale mezi sebou se v České republice domluvíme. Hodně lidí se mě ptá, proč nemáme jeden znakový jazyk pro celý svět, a já jim vždy odpovídám otázkou: „Proč nemáme jeden mluvený jazyk pro celý svět?“

O jaké cizí jazyky se jedná? A jak se cizí znakové jazyky učíte?

Jak jsem již zmiňovala, odmala jsem byla vzdělávána bilingvální formou. Postupně jsem se k tomu začala učit anglicky a německy (povinné jazyky ve škole). Vedle toho jsem se díky svým mezinárodním kontaktům a stážím naučila mezinárodní znakový systém, což není oficiální znakový jazyk, ale takový „mišmaš“ různých znaků z celého světa. Neslyšící z různých zemí se díky mezinárodnímu znakovému systému mohou domluvit mezi sebou na různých mezinárodních akcích, jako je například deaflympiáda (olympiáda pro neslyšící). Dále jsem se díky pobytu v Anglii částečně naučila britský znakový jazyk, díky cestám po Střední a Jižní Americe pak španělsky. Nějak se s ostatními domluvím – pokud to nejde klasicky, tak aspoň rukama a nohama.

Život neslyšících se pravděpodobně výrazně změnil s rozšířením internetu. Jste stejného názoru?

Internet vnímám tak, že má svoji pozitivní, ale i negativní stránku. Negativní stránku vidím hlavně v tom, že většina dětí stráví své dětství doma u počítače místo toho, aby běhaly a hrály si venku. Pozitivní stránku vidím v možnosti se propojit s dalšími lidmi ve světě. U neslyšících došlo k prolomení komunikačních bariér, kdy díky internetu mohou využívat služeb tlumočníka českého znakového jazyka tak, že není nutná fyzická účast tlumočníka.

Máte například oblíbenou aplikaci nebo internetovou službu, která vám výrazně ulehčuje každodenní život?

Já osobně občas využívám služeb O2, tedy přepisu telefonní komunikace pro neslyšící. Občas se mi stává, že když volám cizímu člověku, tak si nejsem jistá v komunikaci, a proto využívám této služby. V praxi to funguje tak, že se přepisuje celý rozhovor – já napíši to, co chci říct volanému, oni mu to přetlumočí do mluvené řeči a následnou odpověď přepíšou do psané podoby mně.

V letech 2017–2018 jste působila jako prezidentka Evropské unie neslyšící mládeže. Co taková funkce obnáší?

Primárně se jednalo o řízení mezinárodního týmu a prezentaci této organizace navenek. Byla to pro mě hodně zajímavá zkušenost, protože jsem si vyzkoušela řízení týmu mladých lidí z různých koutů Evropské unie. Přiznávám, že to byla hodně náročná práce, ale i když byla dobrovolná, tak této zkušenosti nelituji a jsem ráda, že jsem si z toho odnesla spoustu nových poznatků, které mohu využít jak nyní, tak i do budoucna.

Jaký je váš nejbližší kariérní nebo osobní cíl, kterého byste ráda dosáhla?

Ráda bych úspěšně dokončila svá doktorská studia a dál si plnila své touhy a přání. K nim patří nejen rodinné štěstí, ale i cestování po světě a sdílení svých zkušeností s ostatními.