Divadlo jako inkluzivní prostor

V českém prostoru je slovo „inkluze“ vnímáno spíše negativně. Přesto můžeme najít místo, kde inkluzivní práce nejen funguje, ale dokonce obohacuje obě strany.

Málokteré téma křižuje mediálním prostorem a vyvolává tolik emocí. I předseda Asociace speciálních pedagogů Martin Odehnal prohlásil pro Český rozhlas Plus: „… to, co ministerstvo prezentuje jako inkluzi, nemá s inkluzivním vzděláváním vůbec nic společného.“ Zdůrazňuje zároveň, že nekritizuje inkluzi jako takovou. Jde jen o její provedení.

Není divu, že inkluze už dávno našla svůj prostor v umělecké sféře, kde je tendence jinakost oslavovat. Seznamte se s inkluzivním divadlem.

Začalo to u protinožců

Listopad 1979, ikonickou operní budovu v australském Sydney rozezněly sladké tóny italské opery Madame Butterfly. Nebyl to jen zpěv, co divákům vzalo dech, ale i čtyřicet herců s Downovým syndromem, kteří hru nacvičili a svým výstupem probořili společenské tabu.

Ne náhodou s nimi byl dokumentarista Chris Noonan, který o celé události natočil dokument Stepping Out. Poté, co jeho práce obletěla svět, rozdělila kritiku a veřejnosti otevřela oči, se po celém světě začala zakládat inkluzivní divadla. Tedy divadla, ve kterých hrají lidé s různým druhem postižení.

„V současné době je inkluzivní divadlo chápáno jako součást mainstreamové kultury. Má své obecenstvo, které navštěvuje představení, protože si myslí, že divadelní svět obohacuje. Ne z lítosti nebo dobrodiní,“ mluví o fenoménu Martin Dominik Polínek z Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého, který se inkluzivním divadlem aktivně zabývá.

Za inkluzí do Moskvy

Přede dvěma lety Polínek spoluzaložil v rodném Zlíně divadelní soubor ModroDiv. Soubor vznikl z absolventů Základní umělecké školy Zlín, kde Polínek učí literárně-dramatický obor, a klientů i pracovníků ZaSklem, organizace pro podporu lidí s poruchami autistického spektra (PAS).

„S myšlenkou vlastního souboru jsem si dlouho pohrával. Před šesti lety jsem se skrze svou profesi dostal na mezinárodní festival inkluzivních divadel Proteatr v Moskvě, který každoročně pořádá tamní divadelní studio Krug, což je společnost pro práci s dětmi a mladistvými se speciálními potřebami.“

V Rusku se Polínek setkal s terapeutickou metodou plasticko-kognitivního pohybu. Představila mu ji hlavní pořadatelka festivalu a vedoucí divadelního studia Krug, psycholožka a divadelní režisérka Natalya Timofejevna Popová. „Plasticko-kognitivní pohyb pracuje s nejhlubšími svaly lidského těla. Zjednodušeně můžeme říct, že skrze práci s tělem rozvíjí i mozek,“ popisuje unikátní metodu Polínek.

Kouzlo divadla

S Popovou a členy studia nadále spolupracují. V říjnu loňského roku přijela Natalya T. Popova se svými herci do Zlína, kde s divadlem ModroDiv vytvořili společné představení. „Jsme z České republiky zatím jediní, kteří s metodou plasticko-kognitivního pohybu oficiálně pracují,“ konstatuje Polínek. Vzápětí však dodává, že inkluzivních divadel můžeme najít v republice vícero. Jako příklady uvádí brněnské Divadlo Aldente, kde hrají lidé s Downovým syndromem, Dr.amAS nebo slovenské Divadlo Bez Domova, kde vystupují lidé bez přístřeší a sociálně znevýhodnění. „Festival Proteatr pro mě byl jeden z nejsilnějších inkluzivních zážitků. Jako speciální pedagog jsem přemýšlel, jak ty lidi ‚spravovat‘ nebo je něco naučit. Tam jsem však měl zkušenost, že to oni mě učili něčemu, co jsem já sám neuměl,“ svěřuje se Polínek a uzavírá tak hlavní kouzlo inkluzivního divadla.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close