Reggio Emilia: Poválečná filozofie radostného poznávání
Pedagogický přístup Reggio Emilia, z významné části zformulován občanskou společností poválečné Itálie, je zatím ve střední Evropě zastíněn rozšířenějšími metodologiemi alternativní výuky. Filozofie přirozenosti, radosti z poznávání a uvědomování si napojení na vnější svět by nicméně mohla posloužit jako inspirace i pro české školy.
Krátce po skončení druhé světové války, zhrozeni jejím dopadem, přemýšleli obyvatelé severoitalského regionu Reggio Emilia, jak opakování takového neštěstí v budoucnu zabránit. Zrodil se tak nápad zřídit školku založenou na filozofii respektu, radosti z poznávání a občanské zodpovědnosti. Tuto občanskou iniciativu zpozoroval místní pedagog Loris Malaguzzi, který se stal jejím hlavním přívržencem a který přístup následně propagoval v dalších regionech.
I díky mezinárodní výstavě, která v roce 1987 představila jak umělecké výtvory žáků, tak pedagogickou filozofii školy, se tento fenomén alternativního vzdělávání rozšířil i do zahraničí. V českém prostředí nicméně metoda Reggio dodnes zůstává ve stínu rozšířenějších alternativních přístupů, jako jsou Montessori nebo waldorfská pedagogika. Jaké jsou tedy hlavní principy pedagogiky Reggio a čím se od v Česku rozšířenějších pedagogických přístupů liší?
„Sto jazyků dětství“
Přístup Reggio je filozofií a metodologií výuky ve školce a na prvním stupni základních škol. Jejím hlavním stavebním kamenem je pojetí žáka jako svéprávné osobnosti s přirozenou zvídavostí, kterou je žádoucí podporovat a rozvíjet. Poznávání tak pramení především z přirozeného potenciálu žákovy zvídavosti – vzdělání je zaměřené na žáka, je uzpůsobené jeho povaze a zájmům. Když se žáci pro něco nadchnou, učitel je podpoří ve snaze vyhledávat k tématu další informace. Takto neformálně je zahájen vzdělávací projekt, proces dobrodružného poznávání, který je ukončen, když o něj dítě ztratí zájem, respektive když se jeho zájem stočí k jinému námětu. Na rozdíl od Montessori škol školy Reggio nemají žádné striktnější kurikulum – osnovy jsou tvořeny žáky a pramení tak z jejich zájmů.
„Skrze aktivní, vzájemnou interakci může výuka podpořit poznávání.“
Podle filozofie Reggio-pedagogiky tato projektová výuka založená na hledání, experimentování a učení se ze zkušenosti podporuje skrze umožnění požitku z poznávání nejen zvídavost, ale i kreativitu nebo rozvoj kritického myšlení. Dále se klade důraz na poznávání skrze všechny smysly – třídy inspirované Reggio-pedagogikou proto dětem nabízejí mnoho podnětů, ať už díky nápadité práci se světlem, nebo rozmístění četných předmětů, které děti mohou zkoumat. Toto učení prostřednictvím „sta jazyků dětství,“ tedy například i skrze výtvarné, dramatické nebo hudební vyjádření, podporuje a rozvíjí přirozenou rozmanitost smyslového poznávání.
Učitel i rodič jako spolupoznavatelé
Jaká je tedy v pedagogickém přístupu zaměřeném na žáka úloha učitele? V případě, že je mu odejmuta role zdroje informací, běžná v tradičních pedagogických přístupech, staví se pedagog do role spolupoznavatele, dalšího z mnoha přemýšlivých jedinců ve třídě. Žáci a učitelé se tak učí společně: učitel naslouchá zvídavým dotazům a poznatkům žáků a podporuje své svěřence v jejich vlastní i ve společné iniciativě. Předpokládá se, že takovéto učební prostředí je přirozenější, a tedy prospěšnější pro efektivní poznávání. Jak tvrdil zakladatel Reggio-pedagogiky Malaguzzi: „Výuka a poznávání by neměly stát na opačných březích, neměly by pouze sledovat tok řeky. Naopak, měly by společně vyplout na cestu. Skrze aktivní, vzájemnou interakci může výuka podpořit poznávání.“
V českém prostředí metoda Reggio dodnes zůstává ve stínu rozšířenějších alternativních přístupů, jako jsou Montessori nebo waldorfská pedagogika.
Není tedy překvapivé, že stejně jako je tomu u ostatních zmíněných alternativních pedagogik, ani Reggio neholduje formálnímu zkoušení ani známkování a věnuje se raději formativní reflexi a výstavbě portfolia, které sleduje studentův vývoj. Žáci se tedy nemusí bát dělat chyby; naopak, je velmi důležité, aby učitelé nechávali děti se mýlit, na své omyly přijít a opravit je. Chyby jsou totiž přirozenou a nedílnou součástí vzdělávacího procesu.
Autodidaktika je pilířem, který Reggio-pedagogika sdílí s Montessori a waldorfskou filozofií. Oproti těmto alternativám nicméně Reggio Emilia klade větší důraz na roli rodičů ve vzdělávacím procesu. Reggio je přístupem holistickým – uznává, že bez zapojení rodičů má škola značně omezené možnosti formování studenta. Škola proto rodiče podporuje v zájmu o vzdělání jejich potomků a učitel se snaží rodiče aktivně zapojovat do poznávacího projektu, který zrovna ve třídě probíhá. Rodiče tak ve třídě pořádají prezentace o svých povoláních, nebo se účastní dnů otevřených dveří, během kterých jim děti ukazují, co se zatím naučili, a mohou se jim pochlubit svými pracemi.
Vliv prostředí aneb třetí učitel
Prostředí je v pojetí Reggio-pedagogiky nesmírně významné, je dokonce označováno za třetího učitele (přičemž prvním a druhým učitelem jsou učitel a rodič). Je důležité, aby se žáci cítili ve třídě pohodlně, přirozeně. Zároveň ale musí být prostředí dostatečně podnětné, aby pomohlo rozvíjet přirozenou zvídavost dětí.
Učitel tedy plní roli nejen spolupoznavatele, ale také průvodce a podporovatele dětské zvídavosti, v neposlední řadě skrze úpravu a výzdobu prostředí třídy. Zatímco zvídavost je pojímána jako přirozená, učitel ji může rozvinout nebo stočit určitým směrem díky impulsům, kterým děti vystaví. Jak tvrdil Malaguzzi: „Naším úkolem, pokud jde o kreativitu, je pomoci dětem dosahovat jejich vlastních cílů, jak to jen půjde. To je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat.“ Širší možnosti interakcí a rozsáhlejší spektrum podnětů znamenají rozšíření palety motivací a zkušeností dítěte, díky čemuž je podnícen jeho rozmanitější a všestrannější rozvoj. Prostředí třídy je pojato jako součást dětského světa: děti si prostředí předvytvořené učitelem následně osvojí a zindividualizují.
Poznávání pramení především z přirozeného potenciálu žákovy zvídavosti – vzdělání je zaměřené na žáka, je uzpůsobené jeho povaze a zájmům.
S významným účinkem prostředí souvisí i důraz na dokumentaci předešlých projektů: vizualizace poznatků a výstava prací, nejčastěji v úrovni očí dětí, umožňuje upevnění znalostí díky pozdějším návratům k nim. Svou návštěvu školy Reggio tak například popsala Marie Baltusová na konferenci TEDxKroměříž následovně: „Hned u vchodu mě zaujal plánek stroje na výrobu mýdel; v chodbě byla krásná výstava, která se jmenovala Kvetoucí sloupy.“
Spoluprací k mezilidskému souznění
Učitel také motivuje další žáky, aby se připojili k projektu. Spolupráce mezi žáky vede k synergii – žáci se mohou od sebe navzájem učit a také se díky ní naučí efektivní komunikaci a pokojnému mezilidskému soužití. Budova školy dále často obsahuje centrální náměstí, tzv. piazzu, která slouží jako mnohoúčelové místo pro setkávání a sdílení s žáky ostatních tříd. Tato nápodoba fungování vnějšího světa je také doplněna o propojení s ním díky instalaci velkých oken ve třídách i skrze časté výlety do města i okolí. Společenský rozměr Reggio-pedagogiky je patrný: škola by měla vychovávat nejen zvídavé studenty, ale i zodpovědné občany ohleduplně napojené na širší lidskou komunitu. Pouze tak, věřili občané poválečného Reggio Emilia, lze předejít další mezinárodní katastrofě.
Na závěr snad ještě podotkněme, že mnohé z Reggio-inspirovaných škol jsou školy státní. Nejde totiž ani tolik o náplň vzdělávání (ta může spoluprací učitele a žáků pramenit jak ze zvídavosti žáků, tak ze školního vzdělávacího programu) jako o jeho provedení. Na rozdíl od Montessori jsou v Reggio školách děti rozděleny do tříd podle věku, zakomponování střípků z Reggio přístupu do hlavního proudu vzdělávání by tak bylo v českém kontextu o něco méně radikální změnou. Není tedy nepředstavitelné, že by se filozofií založenou na komplexním přístupu ke studentovi, občanské zodpovědnosti a přirozené radosti z poznávání mohly inspirovat i české školy.
