Mladý srdcař roku 2019:
Do děcáku se občas vracím, dětem kupuji vánoční dárky
Patrik Zadina velkou část svého dětství strávil se svou sestrou v dětském domově. Žít v dětském domově pro něj totiž bylo snesitelnější než žít doma s rodiči. Kam se Patrikův životní příběh posunul nyní, v jeho 21 letech, a jak se mu daří nastartovat samostatný život po odchodu z dětského domova?
Jaké si s sebou neseš vzpomínky na vyrůstání v dětském domově?
Většina lidí má o dětském domově trochu zkreslené představy. Občas, když jsem zmínil, že jsem tam vyrůstal, se lidé divně ušklíbli a z konverzace vycouvali. Proto jsem to nerad zmiňoval. Ale měl jsem velkou podporu v mé expřítelkyni, proto jsem se rozhodl s tím jít ven.
S jakými pocity na tu dobu vzpomínáš?
Kdybych si měl znovu vybrat, jestli chci zůstat s rodiči, nebo jít do děcáku, šel bych znovu do děcáku, protože nevěřím tomu, že se moji rodiče někdy změní. Všechno to začalo někdy před třinácti nebo čtrnácti lety.
Vyrůstal jsem doma, ale ne celé dětství. Spolu se ségrou jsme se pak asi dva a půl roku stěhovali z děcáku do děcáku. Následně se rozhodovalo, jestli půjdeme zpátky domů nebo ne. Rozhodnutí stálo jen na nás, na mně a ségře, oba jsme se tehdy rozhodli, že půjdeme zpátky domů, jenže bohužel jsme nevěděli, co nás bude čekat. Rodiče si mezitím pořídili další dvě děti, a když jsme se vrátili, celá situace se otočila proti nám. Byli jsme pro ně druhořadí, na prvním místě stály jejich další dvě děti. Když mi bylo třináct, dozvěděla se to sociálka, odebrala nás od nich a šli jsme zpátky do děcáku, za což jsem rád. Kdyby k tomu nedošlo, myslím, že bych byl stejný jako moje rodiče.
Patrik svoje vzpomínky na dětství strávené s rodiči později převedl do písemné podoby. Zde jsou některé úryvky z jeho zápisu:
„Jednoho dne jsem dorazil domů ze školy a první, co se stalo, bylo, že mě rodiče připoutali ke starému radiátoru. V duchu jsem si říkal, co to dělají. Byli jsme se sestrou připoutáni k radiátoru jenom proto, že si rodiče řekli, že by chtěli mít trochu klidu.“
„Do týdne se chování obou rodičů náhle změnilo. Jako by jim přeskočilo. Byli jsme se sestrou mláceni. Někdo ze sousedů to zjistil a nahlásil to na magistrát města, konkrétně na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten udělal do týdne u nás doma kontrolu a rozhodl, že já se sestrou budeme od rodiny odebráni a následně přesunuti do diagnostického ústavu, který se nachází v Liberci.“
Co se odehrávalo potom?
V diagnostickém ústavu to bylo hodně špatné. Rozhodovalo se tam, co se s dětmi bude dít dál. Byly tam jak normální děti, tak grázlové. Setkal jsem se tam s kamarády, které jsem znal už z předchozí doby. Oni byli překvapení, co tam dělám, a já jsem byl stejně tak překvapený, proč tam jsou oni. Byli jsme pak přeřazeni do dětského domova společně. Tam to bylo o hodně lepší. Ředitelka si totiž zakládala na slušném chování a dobrém vystupování před lidmi. A to mi hodně přineslo.
Jaké bylo potom dětský domov opustit a začít žít samostatně?
Byl to velký zlom. Najednou jsem byl na všechno sám, což jsem předtím nikdy nezažil. V Praze jsem měl alespoň zařízené dočasné bydlení, s tím mi pomáhal ještě můj děcák. Dlouho mi ale trvalo i zařídit si jízdenku na MHD, nemohl jsem se k tomu dokopat. Bylo toho na mě docela dost. Do měsíce jsem si pak přes kamaráda našel práci.
Když jsem se snažil osamostatnit, nastavil jsem si pár určitých cílů – chtěl jsem si našetřit nějaké peníze, jet na dovolenou apod. – zkrátka věci, které běžný člověk dělá. Ty cíle jsem si po nějaké době splnil. Práce mě ale nyní po dvou letech už nebaví, je těžké se posunout výš nebo se dostat jinam. Slyším vždycky to stejné: „Nejste vhodný kandidát.“
Během těch dvou let jsem ale zároveň spolupracoval s nadací, a jelikož oni pomohli a pomáhají mně, nabízím se jim s pomocí i já, protože jim mám co vrátit.
Během dvou let, co jsem odešel z děcáku, mi nadace pomáhala, ale chtěl jsem náš vztah vyrovnat, tak jsem se snažil pomáhat i já.
Jakou formou ti nadace pomáhala konkrétně?
Díky finančním příspěvkům mi například pomohli s nájmem. Jejich pomoc se týká bydlení, práce, financí. Sejdeme se vždycky na kafe a všechno probereme. Neberu je jen jako sponzory, nadace je pro mě něco víc.
Ve všem se s nimi můžu poradit, což mi dost pomohlo v osamostatnění se. V děcáku jsem totiž často odmítal poslouchat vychovatele, měl jsem vlastní hlavu, zkrátka typický puberťák. Problémy, které jsem měl, nebyly moje problémy, ale čekal jsem, až je někdo vyřeší za mě, a to teď samozřejmě už dělat nemůžu.
Byl jsi oceněn jako Mladý srdcař roku 2019. Jakým způsobem ses o nominaci dozvěděl?
Během dvou let, co jsem odešel z děcáku, mi nadace pomáhala, ale chtěl jsem náš vztah vyrovnat, tak jsem se snažil pomáhat i já. Před Vánoci jsem se nabídl, že pomůžu s nakupováním vánočních dárků pro děti v děcáku. Zrovna se mi dařilo v práci, tak mi přišlo fajn, abych dětem něco koupil. Nadace si toho nejen všimla, ale hodně si toho i vážila. Říkali, že je super, že jsem se něco takového rozhodl udělat. Občas jsem byl také jako pomocná ruka na jejich akcích. No a nakupování dárků pro děti z děcáku se další rok opakovalo. Jeden rok jsem s nimi i Vánoce slavil.
Díky tomu tě tedy do soutěže nominovali…
Ano, ale já jsem o tom nejdřív nevěděl. Najednou mi pak ale přišel e-mail, že jsem ve finále. Nebral jsem to nijak vážně. Měl jsem ale podporu ze strany nadace i ze strany děcáku. Na předávání cen byla i ředitelka nadace firmy, u které pracuji. Sama sice nevěděla, že jsem jejich zaměstnancem, ale slíbila mi ale, že mě zkontaktuje. Nakonec jsme se domluvili na tom, že mi zprostředkuje pomoc k tomu, abych si dodělal maturitu a naučil se anglicky. Z toho všeho špatného, co jsem zažíval, se nakonec vyklubalo hodně dobrých věcí.
Jaké jsou tvoje současné plány? Čeho bys chtěl dosáhnout?
Donedávna jsem měl jako cíl vysokou školu, ale to teď musí jít trochu stranou. Chtěl bych si najít lepší práci, dokážu si představit i začít žít v zahraničí. Láká mě Anglie. Ale to jsou ještě vzdálené plány.
