Co je nového ve vzdělávání:
100 stran, které mohou rodičům otevřít oči
Tomáši Feřtkovi, publicistovi, novináři a spisovateli, vyšla na podzim letošního roku aktualizovaná podoba knihy Co je nového ve vzdělávání, která se na pultech knihkupectví poprvé objevila již v roce 2015 a jíž se mezi čtenáři dostalo velké obliby. Letos, tedy o čtyři roky později, vychází aktualizované vydání knihy.
Ne snad proto, že by se české školství prohnalo tak překotnými a důležitými změnami, spíše však nově vyšlé studie a průzkumy nadále dokazují, že naše školství není schopné vhodně reagovat na proměňující se realitu za školními zdmi, a potvrzuje se nám, že změna je nutná. Co tedy od staronové knihy od Tomáše Feřtka čekat? A pro kterou část čtenářské populace je publikace pravděpodobně nejpřínosnější?
Na sto stranách knihy v krátkých kapitolách Feřtek například objasňuje historické mezníky a další vlivy, které utvářely podobu našeho současného vzdělávání – českého, ale i toho za našimi hranicemi. Na poměrně málo stranách si autor dal za cíl vysvětlit mnoho témat, zmiňuje historii československého školství, vliv nových technologií a internetu, ale třeba i to, proč české vzdělávání přestalo fungovat jako sociální výtah. Při čtení jednotlivých kapitol si ale čtenář jasně uvědomí, že škola již dávno ztratila monopol na vzdělávání. Dnes se totiž velmi lehce a zábavněji můžeme učit z mnoha jiných zdrojů, a navíc způsobem, který nezahrnuje známkování, přísný školní režim a při němž nejsme omezeni časovou dotací jedné vyučovací hodiny. Jakou roli by tedy škola měla plnit dnes, když už jí ta původní byla přebrána internetem a dalšími zdroji na vzdělávacím poli? „Společnost se rozlila do šíře, mění se v informačně decentralizovanou společnost sítí s velmi rychlou výměnou informací,“ popisuje naši dobu v knize Tomáš Feřtek, „snad nejpřesněji se dá moderní společnost popsat jako hybridní.“
V poslední kapitole dokonce na rodiče a na způsob, jakým nad vzděláváním (svých) dětí přemýšlejí, apeluje a vysvětluje také, proč potřeba změny pochází právě od nich.
Naše školní třídy přitom neustále vypadají tak, jak jste je před několika lety (desítkami let) zažili také. Jako bychom se zastavili v čase. V rychle se proměňujícím světě máme totiž tendenci chytit se něčeho „pevného“, něčeho, co dobře známe, co dříve skvěle fungovalo a na co se můžeme spolehnout. Mnoho politiků fandí standardizovaným testům, s velkou radostí by zaváděli jednotný obsah učiva, navrhovali jasné stezky, kterými by se měli žáci a studenti vydávat. Feřtek ale v knize připomíná, že taková snaha je sice pochopitelná, ale pro naši dobu naprosto nepoužitelná. A pokud v ní budeme nadále pokračovat, pozice školy ve společnosti se bude nadále propadat.
Nemůžeme produkovat jen akademiky
Hlava, srdce, ruce, škola už není jen intelektuální přípravka je název jedné z kapitol nesoucí důležitou myšlenku. „V minulých stoletích se školy postupně konstituovaly jako zařízení orientovaná prakticky jen na intelektuální trénink,“ zmiňuje Feřtek na začátku této kapitoly. Takový model byl nastaven na produkci akademiků a dodnes tomu odpovídá to, že vědomosti učíme v jasně ohraničených předmětech (odpovídajících vědním oborům), a také to, jakým způsobem vyučujeme třeba matematiku. Využíváme postupy založené na abstrakci. „Její osnovy a způsob výuky odpovídá nejlépe přípravě budoucích studentů matematicko-fyzikální fakulty. Tedy vyhraněných specialistů.“
V rychle se proměňujícím světě máme totiž tendenci chytit se něčeho „pevného“, něčeho, co dobře známe, co dříve skvěle fungovalo a na co se můžeme spolehnout.
Neočekáváme ale přece, že se všichni žáci vydají na dráhu matematiků a fyziků. Nechtěli bychom proto raději studentům nabídnout vyučovací podmínky, ve kterých by se „chytli“ i tací, kteří se na „matfyz“ nechystají? Nechceme jim nabídnout školy, které se budou zaměřovat i na jiné než akademické schopnosti a které je budou brát jako celistvé lidské osobnosti? Někteří už takto přemýšlejí, i proto můžeme v Česku pozorovat trend rostoucího počtu škol, které se nezaměřují jen na intelektuální schopnosti žáků, ale upřednostňují holističtější přístup. Můžeme pozorovat „návrat ke škole, kam nechodí jen mozek, ale celé tělo i s emocemi“, píše poměrně provokačně ve své knize Tomáš Feřtek.
Autor ve své publikaci vyvrací i další omyly spojené s naším vzděláváním (například ten, že se nejlépe učíme, když se bojíme) a jednotlivá témata se mu daří popsat čtivě a přitom dostatečně jasně. Při psaní nezapomněl zmínit ani rodiče a jejich úlohu ve vzdělávání. „Dlouho platilo, že nejkonzervativnějšími nejsou ve vzdělávání učitelé, ale rodiče. Kupodivu právě odsud přichází v posledních letech změna,“ komentuje Feřtek aktuální dění. V poslední kapitole dokonce na rodiče a na způsob, jakým nad vzděláváním (svých) dětí přemýšlejí, apeluje a vysvětluje také, proč potřeba změny pochází právě od nich. Důvodem je „polistopadová vyšší úroveň vzdělanosti a větší šance vyhlédnout přes okraj českého kotlíku.“
Větší množství nově zakládaných škol v posledních letech ukazuje, že poptávka „po něčem jiném“, po něčem odlišném, než co mladí rodiče sami zažili, existuje. „Kudy se vydáme, bude kromě jiného záležet na informovanosti a vzdělanosti rodičů, kteří pochopí, jakou školu a proč chtějí, a budou to schopni zohlednit ve volbách,“ zdůvodňuje svůj postoj autor knihy Tomáš Feřtek. Možná je rodičovská revoluce tím tolik potřebným podnětem, který by pohnul „spícím slonem“, naším školstvím.
Publikace je jen zběžným nahlédnutím do současného dění ve světě vzdělávání, na sto stranách zdaleka nejsou osvětlena všechna tmavá zákoutí našeho světa vzdělávání a povrchnost některých témat může někdy vést k nedorozumění. Ovšem i těchto sto stran věnovaných vzdělávání a vzdělávací politice může mnoha rodičům otevřít (nebo aspoň pootevřít) oči a změnit způsob, jakým o vzdělávání svých dětí uvažují. Jako výchozí bod pro zájem o vzdělávání a školství tato publikace poslouží velmi dobře.
Foto: novabeseda.cz, autor: Karel Cudlín.
