Jitka Rambousková:
Bylo by skvělé, kdyby si lidé ve školství uvědomili změny, které se udály nebo kterými procházíme

Jitka Rambousková je nadšená učitelka matematiky a počítačů, ale příležitostně také zcela odlišných předmětů, jako je dějepis, zeměpis nebo výtvarná výchova. Jejím oblíbeným tématem jsou však pro ni technologie a jejich využití ve výuce. Dobrým, ale i špatným zkušenostem s technologiemi ve výuce věnuje mnoho článků na svém blogu „Co jsem vyzkoušela“. Jak nahlíží na spolupráci mezi učiteli a sdílení inspirace na sociálních sítích? A co by českému školství nadělila pod vánoční stromeček?

Jitka Rambousková vystudovala matematickou informatiku na přírodovědecké fakultě v Brně, pedagogické vzdělání si doplnila až o něco později na pražské pedagogické fakultě. Nyní působí jako učitelka na základní škole v Plzeňském kraji. Učitelství se ale nevěnovala hned po ukončení studií, dostala se k němu menší oklikou. Její maminka totiž sama učitelkou byla, a jak už se často stává, své dceři výběr stejného povolání zakázala. „Maminka mi řekla, že pokud opravdu budu chtít učit, jednou se k tomu dostanu.“ A opravdu se tak i stalo, do školství Jitka Rambousková nastoupila po revoluci, konkrétně v roce 1993.

Učitelské začátky a získávání autority

„Nastupovala jsem do školy naprosto nepoznamenaná nebo nepoučená. Tehdy jsem dokonce ještě vyfasovala ukazovátko – velké dřevěné ukazovátko. Nastoupila jsem v březnu, tedy do rozjetého vlaku a rovnou dostala tři sedmé třídy. Měla jsem pocit, že autoritu si musím tvrdě získat, a ukazovátko jsem brzy přerazila o lavici. Od té doby jsem ho odmítala vzít do ruky. A s tím se i výrazně proměnil můj přístup k dětem,“ popisuje své učitelské začátky Jitka Rambousková.

Jitka Rambousková.

Jak tedy s emocemi (svými i dětí) ve škole pracuje nyní? „Považuju se spíše za technokrata, ne za člověka, který by uměl s emocemi výborně pracovat. Ale emoci, kterou mám ve třídě opravdu ráda, je smích. Mám ráda, když je atmosféra uvolněná a když je ve třídě možné pocítit důvěru. Snažím se, aby se děti nemusely bát, že jejich důvěru zklamu. Tu si ale člověk buduje dlouho a převážně malými věcmi. Nemyslím si, že jsou nutná velká gesta nebo velká slova. Žáci musejí důvěru sami vycítit.“

„Měla jsem pocit, že autoritu si musím tvrdě získat, a ukazovátko jsem brzy přerazila o lavici. Od té doby jsem ho odmítala vzít do ruky.“

Podobně otevřeně se Jitka snaží přistupovat i k práci s chybou. „Prvně si člověk musí přiznat, že se chyb dopouští. Jsou totiž i takoví učitelé, kteří o sobě tvrdí, že jsou neomylní, a to je podle mě cesta do pekel. Každému z nás se něco nepovede, jsme jen chybující lidé.“

Je podle ní naprosto běžné a pochopitelné, že se člověk ve třídě s pětadvaceti dětmi splete a na tabuli napíše něco nesprávného. „Nechávám děti, aby mé chyby opravily, zabýváme se jimi. Když se některý žák přihlásí, že chybu vidí, dostane ode mě samozřejmě pochvalu, protože to znamená, že neopisoval slepě z tabule, ale že nad látkou také uvažoval. Znamená to, že šel s kůží na trh. Šel vlastně do rizika, protože se mohlo ukázat, že se chyby dopustil on sám.“

Během rozhovoru v rámci podcastové série Hovory z kabinetu, jejichž autorem je učitel Daniel Pražák, se konverzace stočila i k mediálně tak živému tématu, jako je zákaz mobilů ve školách. „Zakázat je plošně? Přijde mi důležité ptát se, co s nimi děti ve škole vlastně dělají. Pokud s nimi narušují výuku, tak to samozřejmě dobré není. Možná to není o zákazech, ale spíše o dobrých příkladech a slušném chování. Rozumím ale, že mnoho lidí si v této situaci neví rady a zákaz je pro ně cestou nejmenšího odporu.“

V hodině samotné ale sama s mobily pracuje málo. „Několikrát se mi dokonce stalo, že když jsem děti vyzvala, aby je vytáhly z tašky, že je budeme používat třeba jako kalkulačku, řekly mi, že je s sebou nemají. Jejich používání ve škole mají omezené, proto je s sebou ani nenosí. Pokud chci v hodině používat mobilní zařízení, přinesu iPady,“ objasňuje Jitka svou vlastní zkušenost s dostupností technologií ve škole.

Když učitelé spolupracují a sdílejí

Velkou hodnotu přikládá Jitka v rámci učitelského povolání spolupráci a sdílení mezi učiteli. V tomto ohledu doporučuje i vzájemné sdílení rad a zkušeností na sociálních sítích. „Někdo je odpůrcem sociálních sítí, já mám ale za to, že vlastně jen záleží na tom, jakým způsobem si je uspořádáme a koho si na ně vpustíme. Učitelé díky nim mohou získat spoustu rad nebo materiálů. Hodně se děje například ve facebookových učitelských skupinách, ať už všeobecných, nebo zaměřených podle konkrétních vyučovacích předmětů.“

A jelikož byla v době nahrávání Hovorů z kabinetu vánoční atmosféra znatelná na každém kroku, a to i ve školním prostředí, dostalo se na téma Vánoc i během rozhovoru. Otázka zněla následovně – jaký dárek by Jitka Rambousková nachystala pod stromeček českému školství? „Nabízejí se peníze, ale nevím, jestli právě ony by naše školství zachránily,“ odpověděla Jitka po krátkém zamyšlení. „Pravděpodobněji bych mu darovala stabilní prostředí; prostředí, díky kterému by naše školství vědělo, kam směřuje. Nemyslím si totiž, že to v tomto okamžiku víme. Bylo by skvělé, kdyby si lidé ve školství uvědomili změny, které se udály nebo kterými procházíme. A stejně tak potřebujeme mladé ochotné lidi. Takové, kteří budou připraveni na sobě a na vzdělávání pracovat.“

Souhlasíte s Jitčinou úvahou? A co byste našemu školství popřáli vy?

Text byl vytvořen na základě rozhovoru v sérii podcastů Hovory z kabinetu. Ty si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší info můžete sledovat i na sociálních sítích – na Facebooku a Twitteru. 

 

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close