Regionální univerzity by měly objevovat díry na trhu, říká končící rektor Jihočeské univerzity

Nyní jste na konci funkčního období rektora Jihočeské univerzity, předtím jste byl děkanem fakulty, v čem se tyto dvě funkce podle vás nejvíce liší?

Je to především objemem agendy. Rozdíl je také v tom, že většina lidí na našich univerzitách má větší loajalitu k fakultě, než k univerzitě – „značka“ fakulty je pro ně víc. Nemyslím si, že to je úplně ideální, ale tak to prostě je. Tím pádem, když je člověk děkanem, tak ho v zásadě lidé na fakultě mají rádi, protože je „jejich“, ale když je rektorem, tak to je jako když se objeví federál v Texasu. Samozřejmě, že bez rektora to nejde, ale on už pro lidi z fakult není tak úplně „náš“. Nechci to přehánět, ale projevuje se to třeba v diskusích o rozpočtu. Rozpočet fakulty je „náš“ rozpočet, zatímco rozpočet rektorátu je „jejich“ rozpočet. Byť je akademický senát univerzity složen ze zástupců fakult, tak lidi na fakultách zajímá především to, co přijde na fakulty a na rektorát ať toho jde co nejmíň – ale přesto očekávají od rektorátu perfektní servis.

Další rozdíl je v tom, že lidé, co pracují na rektorátu, tedy „moji lidé“ – jakkoli jsou to bezvadní a schopní lidé, ale v jistém smyslu jsou to „jenom“ administrativní pracovníci, kdežto na fakultách je jak administrativa, tak akademická obec. Takže když člověk jde z fakulty na rektorát, přechází ze situace, kdy je jaksi v jednotě jak s akademiky, tak s administrativou do situace, kdy se pohybuje takřka pouze v administrativním prostředí.

Na druhou stranu je to však také mnohem zajímavější, protože se člověk dostane do kontaktu s lidmi z jiných univerzit, kteří třeba některé věci dělají jinak a má větší šanci to s nimi probrat, diskutovat… Ale ten hlavní rozdíl je v tom, že rektorská funkce je více manažerská.

„Každá vysoká škola a univerzita by se měla soustředit na to, co je zapotřebí ve společnosti a v čem je dobrá.“

Nyní plánujete návrat zpátky na fakultu k akademické práci a bádání. Změní tato rektorská zkušenost váš přístup k akademické práci?

Každá zkušenost nás změní. Nevím, jakým způsobem se to projeví, v tuto chvíli se spíše připravuji na to, že se chci psychicky trochu odpoutávat… Do velkého množství věcí nyní vidím a budu vidět, a to už zpátky vzít nemohu. Ale snažím se vědomě přesvědčit sám sebe, že v tuto chvíli jsou pro mě důležité věci, které dělám tady a teď se studenty.

Co vám během těch čtyř let ve funkci rektora dělalo nejvíce radost?

Na rovině jaksi „objektivní“ zejména to, že naše univerzita jde nahoru. V řebříčcích se výrazně posunula, náš podíl na financích roste, máme výborné hodnocení v oblasti metodiky M17+… Myslím, že jsme situaci zvládli velmi dobře a jdeme správným směrem. Druhá věc, která mi dělá radost je, že jsem se mohl setkat se spoustou lidí, pro které práce na univerzitě má smysl – ať už jde o práci akademickou nebo i o administrativní. Také mám radost z toho, že univerzita není jen jednostranná, jednobarevná záležitost, měl jsem možnost více poznat, jaký je to velký celek a jak pozitivní vliv má na mnoho lidí.

Někdy se mluví o tom, že by se menší nebo tzv. „regionální univerzity“ měly zaměřovat spíše užším směrem na vybrané oblasti či specializace – co si o tom myslíte?

Podle mě se to týká každé univerzity. Každá vysoká škola a univerzita by se měla soustředit na to, co je zapotřebí ve společnosti a v čem je dobrá. Unikátní třeba na Univerzitě Karlově je to, že má obory, které nemá smysl dělat někde jinde – studium tibetologie, egyptologie nebo mongolistiky nepotřebujeme na deseti univerzitách a je to právě UK, která tyto obory je tradičně zaštiťuje a je to tak v pořádku. V dnešní situaci má největší portfolio oborů skutečně Univerzita Karlova a já bych tuto tradici naprosto respektoval, ale přesto bych měřítko a nároky kladl na všechny univerzity stejné. Je důležité věnovat se tomu co je potřeba třeba v regionu, kde je díra na trhu, tomu, co umíme třeba líp, než ti ostatní, kde máme dobrou spolupráci, ale snažit se dělat za každou cenu všechno je prostě nesmysl.

Přesto však je na Jihočeské univerzitě pestré spektrum fakult a oborů. Co považujete za jakési „rodinné stříbro“ JU?

Co se týče významu pro region, je to určitě zdravotnictví – naše nelékařské zdravotnictví, včetně např. fyzioterapie, záchranářství, je na špičkové úrovni. Projevuje se to třeba i v akreditaci na všech úrovních studia včetně doktorského. Z mezinárodního hlediska je našim rodinným stříbrem zejména široká oblast biologických věd – už i díky spolupráci s ústavy AV ČR je zde v Českých Budějovicích velmi silné centrum biologického výzkumu – oblasti jako ekologie, parazitologie, molekulární biologie jsou zde velice dobře rozvinuté. Dá se říci, že co je v přírodních vědách spojováno s biologií, je u nás na velmi vysoké úrovni.

V oblasti zemědělských věd, které jsou důležité jednak pro kraj, ale také obrovsky mezinárodně významné, je rybářství – to je špička široko daleko. Není to jenom o kaprech, máme zde chov největšího počtu druhů jeseterů v Evropě a možná i na světě, včetně patentů na to, jak získávat kaviár, aniž by se zabíjely ryby a tak podobně… Jsou to všechno záležitosti jak výzkumné, tak praktické pro potravinářský průmysl.

V oblasti humanitní a společenskovědné rozhodně stojí za zmínku historické vědy – včetně např. archeologie – ty jsou u nás na vysoké úrovni: Opět zde máme plnou akreditaci a je to také oblast tradičně silná ve výzkumu. Důležitá je také oblast některých lingvistik a oblast filozofie a teologie – zde máme také plnou akreditaci až do doktorského stupně, výborné vědecké výsledky, mezinárodní renomé… To mi samozřejmě dělá radost, jelikož jsem sám z katedry filozofie, tak cítím jakousi satisfakci, že to za to stojí.

Co vás jako rektora nejvíce trápilo?

Je těžko říci, co nejvíce – člověk pod tíhou nových problémů snadno zapomene, co bylo před třemi lety velmi silným stresorem… Samozřejmě člověka trápí vždycky to, když někde něco nefunguje a on s tím nemůže nic moc dělat…

Jedna z věcí, která mi teď při odchodu dělá trošku starosti, když se dívám zpátky, a tak trochu bilancuji, je mzdová úroveň administrativních a technických pracovníků na rektorátu. Jsou to velice zkušení a kvalitní lidé a jejich mzdy dlouhodobě stagnují. Proto se nyní ptám, jestli jsem pro to mohl udělat víc, a aspoň teď se pro to snažím udělat nejvíc.

Učitelé snad na všech stupních škol si někdy stěžují, že klesá úroveň studentů. Tušíte, v čem by mohl tento problém spočívat?

Nejspíš to bude způsobeno jednoduše tím, že oproti počtům před třiceti lety se dnes rodí polovina dětí, a tehdy chodilo na gymnázium nebo pak na vysoké školy menší procento populace, než chodí dnes, je statisticky nevyhnutelné, aby se „snížila úroveň“. Jestli na to školy reagují správně, je věc druhá. Samozřejmě člověk má vždycky tendenci nadávat a říct, že je všechno horší, slabší, problémovější…

Život se strašně rychle mění a já si netroufám vynášet žádné kategorické soudy. Ale to, že na jakýkoliv typ školy se oproti dřívějšku dostávají uchazeči, kteří mohou být hůře vybaveni, je asi pravda. Hodně s tím souvisí možná i jakási „sociální vybavenost“ – za našich let málokdo byl jedináček, hodně času jsme trávili venku, takže ty sociální kontakty a kontexty byly silnější – a to nejen mezi vrstevníky. To je něco, co dnes téměř vymizelo: dětí je málo, rodiče se mnohdy bojí je vypustit jen tak „před barák“. Život je možná nebezpečnější, na druhé straně ale mnohem zajímavější. Je ovšem je ale také omezenější, protože se často omezuje jen na virtuální svět – u dětí tohle všechno do značné míry hraje roli. Ale abych jako na to vytáhl nějaký všeobecně lék jako kouzelník králíka, na to si opravdu netroufám.

V této souvislosti je často protřásaným tématem i problematika studijní neúspěšnosti…

Studijní úspěšnost na JU je v průměru zhruba kolem 60 %, podobně jako na srovnatelných univerzitách. Problémy jsou ale různé. Asi největší neúspěšnost je v bakalářském a v doktorském studiu – z různých důvodů. V bakalářském stupni nejčastěji proto, že je často ke studiu přijat skoro každý a hodně studentů pak hned v prvním semestru vypadne, protože nedosáhnou v prvním semestru na minimální počet kreditů. V doktorském studiu pak nejspíš proto, že si lidi snaží tak nějak prodlužovat mládí a ten systém tomu napomáhá – byť se nyní trochu začíná měnit a ministerstvo začíná avizovat změny např. v politice stipendií, akreditací a tak podobně. V doktorském studiu je celorepublikově studijní neúspěšnost velmi vysoká, což je často vnímáno jako mrhání prostředky – u doktorského studia možná ještě mnohem více než u „bakalářů“. Největší úspěšnost je u studentů navazujících magisterských programů, tam jsou to lidi, kteří mají velkou motivaci studium dokončit, a přitom už jsou „proseti“ z bakaláře.

U nás na univerzitě je poměrně velká neúspěšnost na Fakultě rybářství a ochrany vod. Je to dáno především obrovskou náročností fakulty, o níž mají lidi často zkreslenou představu – je na jedné straně hodně vědecká, ale také se snaží studenty připravovat pro praxi. To znamená, že člověk musí na jedné umět vyšší matematiku a mít rozsáhlé znalosti z chemie a biologie, a na druhé straně si pak vezme broďáky a jde spravovat rybník…

Dá se podle vás nějak úspěšnosti napomáhat?

Existují prostředky, jak studijní neúspěšnost snižovat, nemůže to však spočívat v tom, že „se to dá každému“. Je třeba lépe pracovat se studijními materiály a jejich dostupností, preferovat více individuální přístup kdekoli je to možné, a vůbec usnadňovat takové ty „zbytečné bariéry“ – ale současně však nesnižovat laťku kvality výuky…

U nás jsme třeba měli mezifakultní dvouoborová studia a ukázalo se, že každá fakulta má jiné termíny, jiné systémy a tohle dělá strašné problémy. Studenti pak sice neodcházeli úplně, ale přecházeli z dvouoborových na jednooborové programy. My jsme o tyto dvouoborové programy velice stáli, ale ukázalo se, že to bylo velice komplikované a paradoxem je, že jsme nebyli schopni to vyřešit, protože žádná z fakult nechtěla ustoupit.

Jak jste zmiňoval, zaměřením jste filozof a teolog. Byla pro vás filozofie užitečná i při manažerské funkci rektora?

Nad vodou mě drželo to, že vždy když jsem odpoledne nebo večer přijel z práce domů, tak jsem si začal dělat „svoje věci“ filosofické a teologické – bez toho bych to asi nezvládl, nejsem tak úplně manažerský typ. Ale samozřejmě, i v té práci samotné – člověk je zvyklý velice rychle věci interpretovat, dávat si je do souvislostí a vidět trošku víc ten celek. Samozřejmě, že když se jedná o rozpočtu a podobně, tak moje bývalé chemické studium mi pomáhá v tom, že nemám problém s tabulkami, čísly a vůbec s matematikou – alespoň v této „bazální“ úrovni. Z hlediska jaksi více „filosofického“ – velice často jsem se s kolegy dostal do debaty a zjistil jsem, že ten filosofický rozhled není špatný, někdy jsem je i překvapil některými souvislostmi, které jim přišly nové a zajímavé, a přitom já jsem je vnímal jako jakousi samozřejmost.

Doc. Tomáš Machula, Ph.D., Th.D. je od roku 2016 rektorem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Narodil se v roce 1971 v Kyjově, kde vystudoval tamní gymnázium a poté chemii na VŠCHT v Praze. Po roce 1989 začal kromě chemie studovat také teologii na Katolické teologické fakultě UK a později filozofii na Filozofické fakultě UK. U filozofie nakonec zůstal a začal ji vyučovat na Teologické fakultě JU. Zaměřuje se především na etiku a středověkou filozofii a teologii. Mandát rektora mu vyprší na konci března 2020.

Text: Andrej Kutarňa