Pavel Iványi o Mezinárodní škole v Brně: Co pět let se musíme obhajovat

Bylo vám třináct let, když jste s rodiči emigroval do Nizozemí. Když srovnáte školství 70. let v Československu a v Nizozemí, jak velký to byl tehdy rozdíl?

Neskutečný. Bohužel je to stále velký rozdíl, ale tehdy… to se snad ani srovnávat nedá. Ještě v Praze jsem chodil na jedinou tamní jazykovou školu, v ulici Ostrovní. Vyučovala se tam francouzština, jen jedna nebo dvě hodiny týdně, ale na tu dobu to bylo něco mimořádného. Protože rodiče byli vědci a bylo pro ně těžké v Československu pracovat, rozhodli se emigrovat. Pomohl nám ředitel ústavu, kam pak otec nastoupil. Zařídil nám emigraci a podpořil nás i po příchodu do Holandska. To jsem byl v sedmé třídě.

Poté jste ve studiích pokračoval na nizozemské škole. Jak jste řešil neznalost jazyka?

V Holandsku v té době fungovaly takzvané „přemosťovací třídy“, kam spolu chodily děti různého věku z celého světa. Existovaly proto, aby se po nějaké době mohly zúčastnit výuky na běžných školách. Potřebovaly se naučit holandsky a srovnat znalosti s nizozemskými žáky v předmětech, v nichž zaostávaly, protože osnovy byly v každé zemi jiné. Někde byli napřed v matematice a někde třeba v chemii. Ale byl jsem tam jen tři měsíce. Tehdy do Amsterodamu přijíždělo mimořádně Číňanů,  ve škole jich bylo asi osmdesát procent. Když jsem začal mít v holandštině čínský přízvuk, rodiče naznali, že je čas, abych přešel do holandské školy. Tak jsem se dostal na střední Montessori.

Jak byla výuka v Nizozemí tehdy členěna?

V Nizozemí chodili děti do školy celkem 12 let. Začaly v šesti letech na základní škole a ve dvanácti odešly na školu střední, kam chodily ještě dalších šest let. V Československu to bylo tehdy tak jako teď. Devět let na základce a čtyři na střední. 

Jak se na výuce projevilo to, že využívala škola metodu Montessori?

Pracovalo se ve skupinkách, využívaly se kartičky, dělaly se projekty a učilo se mezioborově. Několik hodin bylo předmětových a pak byla samořízená činnost. V Československu jsem byl zvyklý, že děti seděly v řadách, někdo zvedal ruku a biflovalo se – jména, názvy, letopočty. Zvlášť markantní byl rozdíl u pedagogů. Učitelé v Praze… vždyť já si ani žádného nepamatuju. Jen paní Perlínovou, to byla naše třídní a byla fajn, protože se o ní říkalo, že v osmašedesátém běhala po ulicích a opravovala chyby v ruských nápisech „Idite Domoj“ („Běžte domů“, pozn. red.). Většina učitelů ale byla autoritativního typu, systém byl vystavěný na strachu. V Holandsku se mladším učitelům i tykalo, třídy byly malé, děti si více pomáhaly. Ale určitě to bylo i díky tomu, že byla škola postavena na učení Montessori.

Po vašem návratu do České republiky jste roku 2008 v Brně založil Mezinárodní školu. Co vás k tomu vedlo?

Pracoval jsem pro holandskou firmu a Brno organizovalo mítinky pro zahraniční investory. Ti tu žili například tři až čtyři roky a pak se vrátili do své domoviny. Pro jejich děti zřizoval magistrát takzvanou Evropskou základní školu, která však moc dobře nefungovala. Děti se tam sice učily v angličtině, ale podle českých osnov. Neměly anglické pomůcky, ani knihy. A když se pak přesunula rodina jinam, děti zaostávaly. Proto si jejich rodiče stěžovali na to, že v Brně nebyla mezinárodní škola. Ředitel Evropské školy Jan Švihálek, který dnes vede taky Mezinárodní školu, jim vysvětloval, že nemohou být mezinárodní školou, protože takovou školu může v České republice zřídit pouze zahraniční fyzická osoba nebo právní subjekt. Já mu na to jednou řekl: „Půjčím vám svůj holandský pas a založte ji.“ Tak to udělal.

Takže z Evropské základní školy se stala Mezinárodní škola?

Ano, ředitel začal vybírat školné, protože jsme se tím stali školou soukromou. Nejsme zapsáni v rejstříku, nepobíráme státní dotace a co pět let se musíme obhajovat a dokazovat, že jsme doopravdy škola. Zákon ohledně zahraničních škol není jednoznačný, a tak posuzování dost záleží i na daném úředníkovi.

„Nikdy se nám nepovedlo žádného ministra přesvědčit, aby zákon novelizoval. Úředníci buď spolupracují, anebo nám házejí klacky pod nohy“

Zahraniční škola totiž musí být z určité země a musí být schválena tamním ministerstvem. My však nejsme škola zahraniční, ale mezinárodní, a žádné cizí ministerstvo se za nás nezaručí. Ten zákon nejspíš vychází z minulého režimu, kdy existovaly zahraniční školy u ambasád a učilo se v nich dle osnov dané země. Na naší škole se učí podle osnov organizace International Baccalaureate, která sídlí ve Švýcarsku a využívá ji 700 až 800 škol po celém světě.

Co s tím?

Nikdy se nám nepovedlo žádného ministra přesvědčit, aby zákon novelizoval. Zkrátka, buď úředníci spolupracují, anebo nám házejí klacky pod nohy a my musíme přes primátorku apelovat na ministra, aby pochopil, že nám školu schválit musejí. Protože kdyby ji zrušili, odejdou z Brna investoři. Minule nám řekli, že se mají jejich děti spíše integrovat do českých škol. Jenže když sem přijede japonský manažer, který je tři roky tady a pak tři roky v Jižní Americe, nemůžeme po něm přece chtít, aby se jeho děti učily česky.

Většina vašich učitelů je ze zahraničí. Bylo tomu tak vždycky?

Vůbec ne. Když byla škola ještě zřizována magistrátem, učilo v ní pár cizinců, kteří byli z nějakého důvodu ochotni pracovat za platy, které jsou v českém školství. Po založení Mezinárodní školy jsme se stali soukromou školou a museli zavést vysoké školné, abychom si mohli dovolit učitele z celého světa. Platíme si přístup do internetového portálu TES, kde si takoví „učitelští nomádi“ podávají inzeráty. Takže můžeme mít někoho, kdo byl předtím pět let v Dubaji, tři roky v Marrákeši, sedm let v Singapuru a tak dále, zkrátka rotují mezi Mezinárodními školami po světě.

Jak je získáváte pro vaši školu?

Máme s nimi vždy pohovory přes Skype, pak přicestují a začnou učit. Problémem je získat pro ně pracovní povolení, protože začít ho řešit v červnu je pozdě. Takže musíme učitele najímat už v dubnu a stává se, že nám pak práci odřeknou. A když v červnu zjistíme, že nemáme matikáře, než ho najdeme, je červenec, a protože nestihneme za měsíc vyřídit vízum, nemůže nastoupit.

V podstatě neustále narážíte na byrokracii…

Pravidelně. Některé opatření chápeme – škola musí mít splňovat určité náležitosti, aby nakonec děti nevyrůstaly v nějakém ezoterickém obyváku. Ale my už jsme jako škola etablovaní a jsme držiteli čtyř prestižních certifikátů – IB, Council of International Schools a dalších. Nicméně, nerad bych paušalizoval, někteří úředníci nám velmi pomáhají. Jen zákony jsou občas trochu zrezivělé, reliktní. Například české děti, které k nám chodí, musí být zapsány ještě v jiné, české škole, která za ně dostává peníze.

Takže jejich rodiče vám platí ohromné sumy a stát za ně posílá peníze školám, kam nechodí?

Přesně tak. Existuje zákon, který říká, že každé dítě s českým občanstvím musí vychodit školu zapsanou v rejstříku. Což my splňovat nemůžeme, neboť bychom museli učit podle Rámcových vzdělávacích programů, a tudíž nemohli poskytovat certifikát International Baccalaurate, tedy něco jako „mezinárodní maturitu“. A právě ta je tím, na co můžeme být hrdí. Naši absolventi jsou vesměs přijímáni na více či méně prestižní univerzity, velká část z nich jde studovat do zahraničí. 

Vy jste v pozici nevýkonného ředitele školy. Nakolik máte možnost ji řídit?

Nejdřív jsem zřizoval o. p. s. (obecně prospěšná společnost, pozn. red.), pak jsme přešli na společnost s ručením omezením, kde jsem majitelem. Teoreticky tedy můžu ve škole ovlivnit co chci, ale denní chod neovlivňuji, na to je tam ředitel Jan Švihálek. Společně s ním vždy na začátku roku domlouvám nějaký strategický plán, schvaluji školné a rozpočet. On je tam taky od začátku, důvěřuji mu. 

Jak se škola za ta léta změnila?

K nepoznání. Začínali jsme bez osnov i zahraničních učitelů, se zhruba čtyřiceti dětmi. Zprvu tam byla mateřská a základní škola, končilo se asi ve čtrnácti letech. Byly jiné prostory, pomůcky. Dnes máme dětí asi 150 a dlouhý seznam absolventů, kteří jsou spokojeni v úspěšném životě.

Zřídil jste také program pro romské děti. Co vás k tomu motivovalo?

Člověk chce vždycky něco dávat zpátky. Ale je to složité, musíme to dělat všechno ze svého, takže tím prochází jen jednotky žáků. Od září nastupují dvě děvčata, které budou mít výhodu, i když pak přejdou na jiný systém. Zažijí si prostředí, kde jako romské děti nebudou odlišovány, protože dětí s jinou barvou kůže je u nás povícero. Nabydou sebevědomí, a to je nejdůležitější. 

---