Zavřené střední školy z pohledu práva: Sedět nad úkoly, nebo si lze užívat prázdniny?

S vyhlášením zákazu osobní přítomnosti ve středních školách se dostáváme do zcela nové situace – žáci nesmí přijít do školy, ale zároveň mají povinnost se učit. A školy mají povinnost jim vzdělávání poskytovat a přizpůsobit podmínky jejich možnostem, vysvětluje Jan Kaczor, právník společnosti Scio.

Je tomu tak díky „korona-novele“ školského zákona, přijaté v průběhu léta v reakci na jarní divoké zavírání škol. Touto novelou byla do základního školského předpisu prozíravě zanesena pravidla pro případ, že by se školy opět musely zavřít. Stalo se, a je otázkou, co to pro jednotlivé aktéry znamená. Abychom to mohli rozklíčovat, musíme nahlédnout především právě do nového § 184a školského zákona .

Nelze se na to vybodnout

Uvedené ustanovení nám především říká: „Pokud z důvodu krizového opatření (…) není možná osobní přítomnost většiny žáků (…), poskytuje škola dotčeným (…) žákům (…) vzdělávání distančním způsobem.“ První v pořadí je tedy povinnost školy – od pondělí to nemůže na dva týdny „zabalit“, ale musí poskytnout těm žákům, kteří následkem krizového opatření nesmí přijít do školy, vzdělávání distančním způsobem.

Co to je, distanční vzdělávání, definuje § 25 školského zákona. Podle něj jde o „samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi.“

A zatímco povinnost školy, poskytovat vzdělávání na dálku i v době zákazu osobní přítomnosti, bylo možné s trochou dobré vůle dovodit ze školského zákona i na jaře, novinkou je paralelní povinnost na straně žáků „vzdělávat se distančním způsobem“. Chtějí-li tedy žáci úspěšně absolvovat ročník a nebýt ze školy vyloučeni, musí se od pondělí účastnit distanční výuky, kterou pro ně škola organizuje. Tedy odevzdávat zadané práce, účastnit se konzultací, samostatně studovat a plnit další studijní povinnosti uložené v souladu se školním vzdělávacím programem.

Co, když nemám počítač?

Co když ale žák např. nedisponuje internetovým připojením? Nevlastní počítač? Nemá doma podmínky, za kterých by se mohl distančního vzdělávání plnohodnotně účastnit? Lze mu i přesto „sázet pětky“, nebo dokonce mít za to, že vzdělávání ve škole zanechal a vyloučit jej ze školy? Nebo naopak je možno jej na tomto základě automaticky uvolnit?

V prvé řadě na to opět pamatuje nový § 184a školského zákona, který zakládá povinnost školy se každému žákovi při poskytování distančního vzdělávání přizpůsobit: „Způsob poskytování vzdělávání a hodnocení výsledků vzdělávání distančním způsobem přizpůsobí škola podmínkám dítěte, žáka nebo studenta pro toto vzdělávání.“ Tedy – je zde založena povinnost školy, zohlednit podmínky každého žáka k distančnímu vzdělávání, a těmto podmínkám se přizpůsobit.

Lze očekávat, že toto ustanovení přinese praktické problémy – v mnohých školách se jistě najde nejeden žák, který nebude disponovat počítačem či internetovým připojením, bude jím disponovat jen v omezeném rozsahu, nebo mu jeho zdravotní znevýhodnění neumožní se skrz tyto nástroje vzdělávat. Přičemž potíže každého žáka budou trochu jiné (někdo se musí „jen“ střídat na jednom počítači se sourozencem, jiný vůbec nebude vybaven internetem). Má-li škola individuální podmínky každého konkrétního žáka zohlednit, bude to pro ni velmi obtížné.

Škola se musí přizpůsobit, ale…

Omezení této povinnosti (některým žákům by nejspíše bylo nutné přinést úkoly „až domů“, aby bylo jisté, že na nich mohou pracovat) lze vyčíst právě z definice distančního vzdělávání v § 25 školského zákona – škola má povinnost se konkrétnímu žákovi přizpůsobit, ale jen tehdy, pokud lze stále hovořit o vzdělávání distančním způsobem – tedy o samostatné studium uskutečňované zcela nebo převážně prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi. Škola by se tedy měla např. přizpůsobit tomu, že má žák přístup k internetu jen v určitém omezeném čase (střídá-li se na něm např. se svým sourozencem) nebo rozsahu (např. omezení v množství přenesených dat) a organizovat pro něj takové samostudium, které bude moci realizovat i ve ztížených podmínkách. Nemá nicméně povinnost např. zřizovat fyzickou „schránku na úkoly“, úkoly žákům doručovat fyzicky nebo se je snažit „dohnat“ jinými prostředky, než skrze informační technologie. Jinou otázkou je, zdali by to v rámci plnění úkolů školy nebylo vhodné – zákon ovšem takovou povinnost nestanoví.

Žák má povinnost se vzdělávat, ale…

Z druhé strany pak i z tohoto ustanovení plyne omezení povinnosti žáků, distančně se vzdělávat. Nemá-li žák objektivně podmínky pro distanční vzdělávání, a to ani v minimálním rozsahu, pak je to jistě důvod pro omluvení neúčasti na takovém vzdělávání, a pro to, aby mu škola po svém znovuotevření poskytla dostatečný čas a prostor na to, aby zameškaný vzdělávací obsah „dohnal“.

Pokud by následkem uzavření škol přicházeli takoví žáci do školy značně „pozadu“ oproti zbytku třídy, který se účastnil distančního vzdělávání, nebylo by přiměřené po každém z nich požadovat, aby zameškaný vzdělávací obsah „dohnal“ pod hrozbou ukončení studia. Na druhou stranu by to ovšem ani nebylo důvodem k tomu, umožnit absolvovat příslušný ročník žákovi, který nedosáhl výsledků vzdělávání, které jsou pro absolvování ročníku potřeba. Takový stav, kdy žák pro nedostatek podmínek k distančnímu vzdělávání nemohl naplnit očekávané výstupy školního vzdělávacího programu, by nicméně v každém případě byl závažným důvodem k povolení opakování příslušného ročníku dle § 66 odst. 7 školského zákona.

Budou žáci opakovat?

Tedy shrnuto: školy mají od pondělí bez výjimky povinnost, poskytovat svým žákům distanční vzdělávání. Žáci, kteří pro účast na něm mají alespoň základní podmínky, mají povinnost se tohoto vzdělávání účastnit – a škola má právo jejich „výkony“ hodnotit. Škola má nicméně povinnost, zohlednit podmínky každého konkrétního žáka k distančnímu vzdělávání a poskytnout mu jej takovým způsobem, aby se jej žák mohl v maximální míře účastnit.

Žáci, kteří objektivně nemají podmínky k distančnímu vzdělávání, se tohoto vzdělávání účastnit nemusí. To ovšem neznamená, že mohou absolvovat ročník, aniž by splnili podmínky stanovené školním vzdělávacím programem. Déletrvající uzavření škol v průběhu jednoho ročníku by nicméně bezesporu bylo důvodem k tomu, aby žákům, kteří neměli podmínky pro účast na distančním vzdělávání, bylo povoleno opakovat příslušný ročník, který zameškali.

Jan Kaczor

Autor je odborníkem na školské právo spolupracujícím se společností Scio. V rámci své činnosti poskytuje poradenství základním a středním školám a pomáhá jim, vyrovnat se s úskalími českého právního řádu zejména tehdy, chtějí-li dělat něco „jinak“, než jak je to běžné.


§ 184a školského zákona

Zvláštní pravidla při omezení osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů ve školách

(1) Pokud z důvodu krizového opatření vyhlášeného podle krizového zákona, nebo z důvodu nařízení mimořádného opatření podle zvláštního zákona, anebo z důvodu nařízení karantény podle zákona o ochraně veřejného zdraví není možná osobní přítomnost většiny žáků nebo studentů z nejméně jedné třídy, studijní skupiny, oddělení nebo kursu ve škole nebo většiny dětí, pro které je předškolní vzdělávání povinné, z mateřské školy nebo z odloučeného pracoviště nebo z nejméně jedné třídy, ve které se vzdělávají pouze tyto děti, poskytuje škola dotčeným dětem, žákům nebo studentům vzdělávání distančním způsobem.

(2) Vzdělávání distančním způsobem škola uskutečňuje podle příslušného rámcového vzdělávacího programu a školního vzdělávacího programu v míře odpovídající okolnostem.

(3) Děti, žáci a studenti jsou povinni se vzdělávat distančním způsobem s výjimkou žáků základní umělecké školy a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky. Způsob poskytování vzdělávání a hodnocení výsledků vzdělávání distančním způsobem přizpůsobí škola podmínkám dítěte, žáka nebo studenta pro toto vzdělávání.

(4) Pro řešení důsledků situace, kdy není možná osobní přítomnost dětí, žáků nebo studentů ve škole z důvodu krizového opatření vyhlášeného podle krizového zákona, nebo z důvodu nařízení mimořádného opatření podle zvláštního zákona, anebo z důvodu nařízení karantény podle zákona o ochraně veřejného zdraví, může ministerstvo určit opatřením obecné povahy

a) odlišné termíny nebo lhůty od termínů nebo lhůt stanovených tímto zákonem nebo prováděcími právními předpisy, anebo stanovené na jejich základě, pokud jejich naplnění není možné nebo by způsobilo nezanedbatelné obtíže,

b) odlišný způsob nebo podmínky přijímání ke vzdělávání nebo ukončování vzdělávání, pokud by postup podle tohoto zákona nebyl možný nebo by způsobil nezanedbatelné obtíže;

opatření obecné povahy musí být vydáno v souladu se zásadami a cíli vzdělávání uvedenými v § 2 tohoto zákona.

(5) Opatření obecné povahy se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy ministerstvo oznámí vyvěšením na své úřední desce a zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup na dobu nejméně 15 dnů. Opatření obecné povahy nabývá účinnosti dnem vyvěšení na úřední desce nebo pozdějším dnem, který je v něm uveden. Pokud se změnily důvody pro vydání opatření obecné povahy, ministerstvo jej bezodkladně zruší nebo změní.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button