Unschooling jako cesta ke svobodnému vzdělávání

Na učení nejsou potřeba učebnice, lavice, a dokonce ani pedagog. Důležitý je zájem dítěte po vzdělávání a důvěra rodičů. Ti, kteří z nějakého důvodu zvolili domácí vzdělávání, možná zvažují, jakým způsobem ho efektivně převést do praxe. Jednou z možností, jak vzdělávat své děti, je tzv. unschooling, který je sice kvůli platné legislativě nepřípustný, ale přesto se jeho prvky dají bez obav používat.

Když mluvíme o unschoolingu, téměř výhradně jej spojujeme s domácím vzděláváním. Koncept ve své nejčistší podobě úplně odmítá pojetí tradiční školy a veškerou iniciativu přenechává vzdělávanému. V praxi to znamená, že se dítě učí, co chce, kdy chce a jakým způsobem mu to vyhovuje. Těžko byste hledali nějaké osnovy, učebnice nebo jiné pomůcky. Z toho vyplývá, že děti zdaleka nemají srovnatelné znalosti, a to je právě důvod, proč je v prostředí českého vzdělávacího systému klasický unschooling nelegální. Na základě školského zákona 178/2016 Sb. je dítě povinno plnit povinnou školní docházku. Zároveň je ale možné ji nahradit individuálním způsobem, a to podle § 41 téhož zákona, nicméně v takovém případě platí, že žák musí být přihlášen v kmenové základní škole, kde bude dodržovat stanovený školský vzdělávací program. 

Na místě je zamyšlení, jestli v rámci unschoolingu opravdu nechávají rodiče své děti, aby se samy rozhodovaly o tom, jak bude jejich vzdělávání vypadat. Mohlo by se totiž stát, že je vůbec nebude zajímat třeba matematika a soustředí se na úplně jiná témata. A ano, je to přesně tak. Některé takto vzdělávané děti ještě v páté třídě nezvládají početní operace druháka, zato svými znalostmi z biologie předčí kdejakého studenta střední školy. Obor, který je nebaví, se vlastně naučí jen do takové míry, kterou samy uznají za nutnou. Může se to na první pohled zdát jako nevýhoda, ale pravdou je, že lidé, kteří se vzdělávali tímto způsobem, bývají mnohdy špičkami ve svém oboru. 

Systém nepředěláš

Průkopníkem unschoolingu se stal John Holt, učitel, který důrazně zpochybňoval efektivitu a přínos povinné školní docházky. Zastával názor, že dítě nepotřebuje být vyučováno, ale přesto ve školském prostředí dál zůstával a snažil se aplikovat své názory do praxe. Po několika letech pochopil, že školství nelze reformovat a začal naplno uplatňovat svou filozofii, kterou později nazval právě unschooling. 

Princip tohoto vzdělávacího směru je velmi jednoduchý, ale přesto je nutná také počáteční iniciativa rodiče. Aby byl unschooling efektivní, je třeba nabízet širokou škálu zdrojů, ze kterých se dítě může učit. Teprve díky tomu si může samo zvolit, jakým směrem se bude dál ubírat. 

V zásadě existují dva typy států – ty, které mají ze zákona povinnou školní docházku, tak jako je tomu u nás, a potom státy, kde je zavedené povinné vzdělávání, například USA, Velká Británie, Francie a další. V zemích, kde je právně zakotveno povinné vzdělávání, je unschooling zcela legální. Rodiče musí prokázat pouze to, že se jejich děti vzdělávají a vyvíjí, nejsou ale vystaveni pravidelnému přezkušování v kmenové škole. 

Jak aplikovat unschooling v České republice?

Přes legislativní překážky existují cesty, kterými lze unschooling uplatňovat i u nás, a přitom jednat v souladu se zákony i požadavky kmenové školy. Nejjednodušší možností je vybrat takovou základní školu, jejíž školský vzdělávací program je napsaný tak volně, že bude i samotné přezkoušení hlavně v rukou žáka a jeho rodičů. V praxi probíhá tzv. portfoliovým přezkoušením a rozhovorem mezi žákem a pedagogem. Portfolio žák připravuje sám a vkládá do něho veškerou svou práci za uplynulé pololetí. To neplatí o 5. a 9. třídě, kdy se na každého žáka vztahují podmínky vyplývající z rámcového vzdělávacího programu. Naneštěstí škol, které respektují tento styl vzdělávání, není příliš. Přesto je tu další možnost.

Pokud má škola striktně stanovený vzdělávací program, který při přezkoušení vyžaduje, nezbývá než ho splnit. Přesto není třeba, aby se dítě učilo podle rozvrhu nebo školou doporučovaného plánu. Prioritou jsou výsledky v pololetí a na konci roku, ale cesta, která k osvojení těchto znalostí povede, je na rozhodnutí každého. 

Pochopitelně se v prostředí českého vzdělávacího systému nedá hovořit o úplné dobrovolnosti, dítě si zde nemůže zvolit, že něco dělat nebude, protože nechce a nebaví ho to. Popsané dvě cesty jsou ale možností, jak dětem v domácím vzdělávání poskytnout co největší možnost vědomé volby, aby pro ně vzdělávání zůstalo i zábavou.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button