Velká Británie se snaží předělat „bělošské“ vzdělávací osnovy na vysokých školách

Před lety započala na několika britských vysokých školách (např. UCL, LSE a Goldsmithsu) kampaň za větší diverzitu v sylabech a na seznamech četby. Studenti také požadovali po vedeních škol, aby se zabývala nízkých počtem nebílých studentů a vyučujících.

V roce 2014 se na půdě University College v Londýně, zkráceně UCL, konala přednáška s názvem Why Isn’t My Professor Black? neboli Proč není můj profesor černoch? Otázka skutečně ležela v hlavě spoustě lidí, obzvlášť těch, kteří mezi černochy sami spadali. Ačkoliv černoši tvořili v onom roce 5,9 % studentů na britských školách, mezi profesory bylo zastoupení černošské populace mnohem nižší – pouhých 4,5 promile.

Týž rok také započal celoroční otevřený předmět filozofa Nathaniela Colemana (jméno uvádí přeškrtnuté schválně, neboť ho dle svých slov získali jeho předkové od otrokářů) Filozofie rasy, kam chodili studenti z celé UCL a nejen z ní. Atmosféra byla velmi uvolněná, na každé hodině byla rozdána pizza, etnické složení frekventantů bylo pestré a všichni se učili například o spojitosti UCL a eugeniky nebo o tom, jak byli etničtí Irové zprvu považováni za nebělochy.

Vedení univerzity ovšem na konci akademického roku neprodloužilo profesoru Colemanovi kontrakt. Vysoká škola nezměnila stanovisko ani po protestech studentů a profesor Coleman se přemístil na Univerzitu v Birminghamu.

Rhodes musí padnout

UCL nebyla jedinou školou, kde docházelo k protestům studentů. Na Oxfordské univerzitě navázali studenti na jihoafrické hnutí Rhodes Must Fall („Rhodes musí padnout“) a požadovali odstranění sochy Cecila Rhodese z tamější koleje Oriel. Cecil Rhodes, absolvent Oxfordu, byl britský těžařský magnát, který zbohatl na dolech v jižní Africe. V závěti odkázal své peníze alma mater a zároveň založil stipendijní fond pro studenty-muže z vybraných zemí. Časem byla kritéria stipendií pozměněna (bylo zpřístupněno uchazečům jakéhokoliv pohlaví a rozšířil se počet zemí, jejichž občané si mohli o stipendium zažádat), zesnulý Rhodes si ovšem stále táhl za sebou stín člověka, který rozkradl přírodní bohatství Afriky.

V Jihoafrické republice se sochu Cecila Rhodese podařilo odstranit z půdy Univerzity v Kapském Městě. V Oxfordu ale hnutí úspěšné nebylo; vysoká škola od záměru upustila poté, co někteří sponzoři údajně vyhrožovali, že univerzitu přestanou finančně podporovat. Nějaké změny ale přece jen nastaly, a to ve výuce. A netýkaly se pouze Oxfordské univerzity.

Obdivujete kolonialisty a nevšímáte si nás

School of Oriental and African Studies, zkráceně SOAS, vysoká škola zaměřená na studium Afriky a Asie, se rozhodla vyhovět žádosti studentů filozofie a dát ve výuce větší prostor africkým a asijským filozofům. Změna sylabů vyvolala u některých lidí nevoli a sklouznutí k argumentačním klamům s tím, že se studenti filozofie nechtějí učit o evropských filozofech. Jak ale píše ve svém textu pro Guardian filozof Tom Whyman, u vysoké školy zaměřené na studium Afriky a Asie dává smysl, aby vyučovala primárně o africké a asijské filozofii.

Inovován byl i sylabus předmětu Teorie a praxe postkolonialismu, povinný kurz magisterského oboru postkoloniální studia. Na základě návrhů studentů byl obměněn seznam četby a v dokumentech na Googlu lze nalézt jeho hrubou podobu – mimo jiné zde najdeme díla myslitelů, jakými byli či jsou Edward Said, Gajatri Spivak a Patricia Hill Collins stejně tak i Karl Marx, Michel Foucault a Judith Butler.

Studentská jednota na SOASu věnovala kampani za diverzifikaci vzdělávacích osnov mimořádnou péči. Před lety publikovala výzkumnou zprávu Degrees of Racism, která se zabývala právě rasově diskriminačním přístupem ze strany školy vůči studentům. Zpráva, jejíž název by se dal přeložit jako „Stupně rasismu“ i „Tituly z rasismu“, uvádí výpovědi nebílých studentů, kteří se setkali například s tím, že jejich vyučující nekriticky obdivovali kolonialismus v Africe nebo že si jich v hodinách nevšímali, ačkoliv ostatním, bílým studentům se pozorně věnovali.

Skupina také vydala krátký dokument, kde studenti sdělují své pohledy na eurocentrické vzdělávání na SOASU. „Když jsme probírali ekonomiku Konga, četli jsme si texty belgických a francouzských, ale už ne konžských ekonomů. Možná, že když rozebíráme jejich jednotlivé pohledy, neměli bychom se soustředit jen na to, jestli použili správné empirické metody nebo jestli jsou jejich data dostatečně mohutná, ale i na to, jakou mají životní zkušenost,“ říká v něm Koko Badda, v době natáčení studentka magisterského oboru rozvojová ekonomie.

Proč jsou mé osnovy bělošské?

O způsobu, jakým se učí vysokoškolští studenti o myšlenkách ze Západu a mimo něj, kritizovali i studenti z London School of Economics and Political Science, zkráceně LSE, na videu s názvem LSE Students Ask: Why Is My Curriculum White? („Studenti z LSE se ptají: Proč jsou mé osnovy bělošské?“)

„Pohled ze Západu je prezentován jako fakt, zatímco pohled mimo něj je prezentován jako pohled, ačkoliv i pohled ze Západu je pohled,“ vysvětluje Jasmina Bidé, která na LSE získala bakalářský titul z politologie. Podobný názor s ní sdílí i Azita Chellappoo, absolventka magisterského oboru filozofie vědy, která pět let po natáčení tohoto videa na své alma mater přednáší o filozofii genderu a rasy: „Všechno, co studuji, je dílo bílého muže. Na okraj je odsouváno to, čím do výzkumu přispěli ženy a neběloši. Chodila jsem na předmět, který se z části zabýval rasou, a veškerou literaturu k němu napsali bílí muži. Takže mě bílý muž učil, co o rase rasismu řekli jiní bílí muži.“

Jak diverzifikovat osnovy

Leckdo by se mohl v tomto okamžiku zeptat, proč by to měl být nutně problém, když běloši nebo výzkumníci ze Západu do vědy a poznání významně přispěli a povaha výuky na vysoké škole (učivo zhuštěné do jednoho, nanejvýš dvou semestrů) nedovoluje, aby se probíral každý vědec nebo výzkumník. Studenti mají na tuto námitku také argumenty.

„V mém oboru je to problém. Pracujeme se skoro liberální myšlenkou nukleární rodiny, nicméně se domnívám, že by nás obohatilo se podívat, jak se společnosti v minulosti vyvíjely a jak budou vypadat v budoucnu,“ vysvětluje Richard Serunjogi z bakalářského oboru sociální politika. Naráží tak na obecný problém, kdy se ve výzkumu či výuce pracuje s tradičním či jinak idealizovaným modelem, který se ovšem může od reality podstatně lišit.

Podobné názory zazněly i od studentů z Univerzity Goldsmiths, kteří natočili video Diversifying Our Curriculum Goldsmiths („Jak diverzifikovat naše osnovy [na] Goldsmiths[u]“). Sarah, v té době studentka anglistiky, to vysvětluje takto: „Musela jsem si počkat do třetího ročníku, než jsem se mohla věnovat postkoloniálním studiím. Kvůli struktuře (studia) na naší katedře hrozí, že absolventi odsud odejdou s omezenou představou o okolním světě.“ Výhodu diverzity ve výuce spatřuje i Polu, absolventka psychosociálních studií: „V terapii se pracuje s traumaty, která způsobila misogynie nebo kolonialismus. Klienti, jejichž kazuistiky si čteme, jsou často z diskriminovaných skupin, takže musíme při tom brát v potaz potřeby nebílých žen, muslimů nebo LGBTQ lidí.“

Každý to vidí jinak

Na to, jak má ale diverzita ve výuce konkrétně vypadat, mají ovšem různí studenti nebělošského původu různé názory, což je ale pochopitelné. Pokud se student narodil ve Velké Británii a prožil tam celý život, nejspíš se ve výuce setkal právě s převahou bělochů či alespoň lidí ze Západu. Na druhou stranu, pokud takový student přichází z nezápadní země, může mít jinou zkušenost. Své o tom ví Rím Eliš, studentka rozvojových a blízkovýchodních studií na výše zmíněném SOASu, která pochází z Maroka a o své zkušenosti povyprávěla youtubovému kanálu Crimson Education: „Líbil se mi předmět Základy islámu. Učil ho akademik ze Západu. Přišlo mi zajímavé se učit o svém náboženství od lidí, kteří měli jinou víru.“

Vedení vysoké školy si také může diverzitu interpretovat různě. Oxfordská univerzita nakonec zařadila jako podmínku pro udělení bakalářského titulu z historie povinnost absolvovat alespoň jeden předmět, který se zaměřuje na nebritské a neevropské dějiny. Jak ale píše ve svém článku v Guardianu Kehinde Andrews, profesor černošských studií na Birmingham City University, jedna zkouška nic nezmění. Lze za diverzitu a všeobecné historické vzdělání považovat to, že student projde jedním kurzem neevropských dějin, ale zbytek jeho studia se bude soustředit pouze na Evropu?

Jak celý tento problém dopadne, je ve hvězdách, nicméně ke změnám už dochází. Pokud máme absolventy vysokých škol připravit na budoucí svět, který je pestrý a zároveň komplikovaný, nezbyde nám nic jiného než tomu uzpůsobit výuku.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button