Syndrom vyhoření hrozí i studentům vysokých škol

Syndrom vyhoření, v angličtině burn-out, je v České republice označovaný jako psychologicky problematický stav mysli. Oproti tomu v Americe je klasifikován jako nemoc. Pravda je nejspíš někde mezi tím, ale záleží na konkrétní podobě.

Syndrom byl poprvé pojmenován v roce 1974 americkým psychologem Herbertem Freudenbergerem. V té době se vyskytoval relativně málo, zatímco dnes postihuje až pětinu obyvatelstva a počet případů každoročně stoupá. Není se ani čemu divit, současná doba stále více klade důraz na efektivitu a produktivitu a nároky na jedince neustále vzrůstají.

Co je syndrom vyhoření, není tak snadné definovat. Mezi základní znaky patří neustálá vyčerpanost a únava, nedostatek motivace, frustrace, neschopnost se soustředit, posléze také odcizení se od přátel a rodiny. Zatímco u některých je opravdu vhodnější hovořit o stavu mysli, u jiných syndrom natolik zasáhl osobnost, že nejsou schopní se bez léčby vrátit k běžnému životu.

Herbert Freudenberger popsal syndrom vyhoření u profesí, které jsou psychicky nejvíce vytížené. To se týká hlavně vrcholových managerů. Postupem času se ukázalo, že ohrožena není pouze tato skupina a přidaly se také pomáhající profese, například sociální pracovníci. Dnes už víme, že se problém zdaleka netýká pouze těchto osob, ale ohroženi jsou i vysokoškoláci.

Stres, nebo syndrom vyhoření?

Projevy syndromu vyhoření jsou někde zaměňovány se stresem. Znaky bývají v obou případech v počátku totožné a identifikace problému je takřka nemožná, a to nejen pro okolí, ale i pro člověka samotného. Místo útlumu, stresu nebo deprese se objeví velké nadšení, zvýšená potřeba studia nebo práce a projevy spíše připomínají workoholismus.

Po řadě týdnů, možná i měsíců prakticky v euforii z nového, přichází pomyslný pád. U studentů většinou způsobený nerovnováhou mezi očekáváním a realitou, studenti medicíny se zase setkávají s velkou zodpovědností, která je pro ně něčím novým, a ne každý ji dokáže ustát.

Jak tedy poznat, zda se jedná o stres, nebo o syndrom vyhoření? Stres je ve své podstatě obrannou reakcí organismu na situaci, jež je nějakým způsobem zátěžová. Přesto bývají lidé, a není jich málo, kteří tento stav záměrně vyvolávají, protože jsou uvolněním hormonů při stresu výkonnější. Stresory vyvolávající tuto reakci organismu bývají opravdu různorodé. Co mají společné, je schopnost člověka se jim adaptovat a naučit se je zvládat. V opačném případě, pokud navíc stresorů přibývá a trvají už dlouho dobu, může dojít právě k syndromu vyhoření. Jednoduše řečeno, stres může přijít kdykoliv a trvat klidně i několik málo minut, ale syndrom vyhoření vzniká z dlouhodobého stresu a jeho rozvoj trvá několik měsíců.

Problém se týká hlavně introvertů

Introverti jsou syndromem vyhoření statisticky více ohroženi. Je to proto, že extroverti dokáží své problémy ventilovat a hovořit o nich s ostatními. Introverti se naopak ještě více stáhnou do sebe a snaží se působit normálně. Hovory o problémech vnímají jako další stresovou situaci, které se chtějí vyhnout. Byť by i jim pomohly.

Skutečnost, že syndromem vyhoření bývají postiženi především introverti, vyplynula z rozsáhlé studie, která se zabývala tímto fenoménem ve 47 zemích. U více než 100 000 respondentů bylo zjišťováno, zda se během studia setkali nejen se syndromem vyhoření, ale také s projevy deprese. Výsledky přinesly zjištění, že více než čtvrtina dotazovaných během studia prožila alespoň krátké období, kdy se s tímto potýkala a z tohoto množství bylo více než 50 % právě introvertů.

Zase ta prevence

Jako u všech nemocí, případně nežádoucích stavů, je důležitá prevence. V případě syndromu vyhoření platí, že je nutné si udržet zdravou mysl – hodně odpočívat, a to i v průběhu náročného zkouškového období, najít si čas na sebe a své koníčky, naučit se říkat NE. S tím souvisí to, že je třeba naučit se stanovit splnitelné cíle.

Během náročného období je na místě vyřadit činnosti, které jsou nepodstatné, čímž ale nemám na mysli právě odpočinek nebo volnočasové aktivity. Naopak ty by měly nahradit veškerou práci, která může nějaký čas počkat.

Ti z vás, kteří jsou tak trochu od povahy stresaři a cholerici, by měli své úsilí směřovat k odhalení spouštěčů stresu. Jakmile se jich nahromadí více, můžou se začít projevovat i ve fyzické rovině a spustit lavinu dalších obtíží.

Aby nám nevyhořeli budoucí lékaři

Studenti na lékařskou fakultu nastupují s velkým očekáváním a většinou i počítají se značnou zátěží. Její intenzita je ale stejně překvapí. Díky projektu mají možnost se snáze setkávat se studenty starších ročníků, vyslechnout si jejich příběhy, rady a zkušenosti. Starší žáci si naopak připomenou, jaké to bylo v prvních měsících studia a oživí svůj zápal do studia.

Z řad studentů jsou nejvíce ohroženi budoucí lékaři. Z tohoto důvodu vznikl projekt Nevyhořím, který založily tři bývalé studentky lékařské univerzity. Samy si syndromem vyhoření prošly, ať už osobně, nebo u blízké osoby.

Projekt vznikl na základě osobních zkušeností zakládajících lékařek, ale také kvůli alarmujícím výsledkům amerických průzkumů. Ty totiž ukázaly, že až 16 % studentů lékařských univerzit mělo během studia sebevražedné sklony. Čísla jsou zarážející také při samotném výkonu povolání.

O syndromu vyhoření by se mělo hovořit už jenom proto, aby studenti, pracující nebo klidně i matky na mateřské dovolené neměli obavy vyhledat pomoc a začít svou situaci řešit zavčasu.