„Maturita“ – nevíme, co to je, ale všichni na to máme názor

Premiér Babiš zcela nečekaně rozvířil vzdělávací debatu „bleskem z čistého nebe“ – návrhem na dobrovolné nahrazení maturitní zkoušky „úřední maturitou“. Argumentem mu byla vlastní zkušenost: „Zaměstnával jsem 35 000 lidí a nikdy jsem se na maturitu neptal,” nechal se slyšet ve svém pořadu čaulidi. Co ale nezaznělo, k čemu nám vlastně ta maturitní zkouška slouží? Že je to nesmyslná otázka?

Odpovědí na Babišův návrh byla téměř jednohlasně nesouhlasná reakce učitelské veřejnosti, jakož i ministerstva školství. „My jsme garanty toho stupně vzdělání, těch kompetencí a upřímně: pokud bych se měl pod něco podobného podepsat, budu s tím mít velký problém,“ zmiňme za všechny reakci předsedy unie školských asociací CZESHA a ředitele střední chemické školy Jiřího Zajíčka.

Myslím, že protikladnost obou pohledů shrnuje základní problém, který s maturitou máme: není vůbec jasné, co od maturity chceme. Na první pohled je tato otázka nesmyslná: „maturita, to je přece zakončení středoškolského vzdělávání, důkaz, že student něco umí,” řeknete si. Ale zkusme se nad tím zamyslet podrobně – je tato představa dost určitá? A, pokud ji rozvedeme do detailu, který umožní její realizaci – sdílejí stejnou představu o cíli maturity všichni?

Výsledek je nasnadě – nesdílejí. Odpovědí na otázku, „k čemu nám maturita slouží?“ se totiž nabízí překvapivě mnoho. Každou někdo zastává, a každý z těchto pohledů je v zásadě relevantní. Problém je v tom, že jsou často vzájemně neslučitelné. Nepostihnutelné jedním institutem, jednou zkouškou. Což vede k tomu, že se sice všichni bavíme o maturitě, ale vzájemně si vůbec nerozumíme, neboť všichni si pod ní představujeme něco jiného. 

Maturita – jeden pojem, deset představ

Učiňme nyní krátký výlet mezi možné odpovědi na otázku: „K čemu nám slouží maturitní zkouška?“

  1. První možný pohled nabídl premiér Babiš. V jeho konceptu představuje maturita informaci pro budoucího zaměstnavatele o tom, že uchazeč o práci disponuje určitými znalostmi, dovednostmi či postoji, které jsou pro něj důležité. Taková maturita by tedy měla zaměstnavateli garantovat, že přijme někoho, kdo bude schopen vykonávat práci, pro kterou si jej najímá.
  2. Této zakázce je podobná zakázka vysoké či vyšší odborné školy. Maturita, která by její potřebě vyhovovala, by vysoké škole především měla kvalitně vybrat nebo alespoň předvybrat budoucí studenty. Ovšem ověřované kompetence jsou jiné – již nezjišťujeme  schopnost vykonávat určitou práci dle požadavků zaměstnavatele, ale plnění dalších studijních předpokladů, motivaci k dalšímu studiu a případně znalostní zázemí pro studium určitého oboru.
  3. Stejného druhu, ale z opačné strany, je pohled uchazeče o práci, popř. uchazeče o studium. Tomu by složení maturity, popř. dosažení určitých výsledků v ní, mělo ulehčit shánění zaměstnání, popř. usnadnit přijetí na vysokou školu v konkurenci dalších uchazečů.
  4. Jiným pohledem je však pohled ředitele střední školy, tedy např. výše zmíněného pana Zajíčka. Ten vnímá svou školu jako garanta toho, že žák, který ji absolvoval, dosáhl určitého vzdělání. Zde má maturitní zkouška také sloužit k ověření získaných kompetencí, ovšem zcela jiných, než v prvním případě – zatímco zaměstnavatel požaduje ověření kompetencí, které jsou potřeba pro výkon jím poptávané práce (a vysoká škola těch, které jsou potřebné pro další studium), střední škola chce ověřit, že žák dosáhl kompetencí, které jej poslední čtyři roky učila, a které má zakotveny ve svém školním vzdělávacím programu.
  5. Třetí z „kontrolních“ pohledů, které mají ověřit úroveň vzdělání dosaženého jednotlivcem, zastává stát. Ten definuje stupně vzdělání (základní, střední, střední s maturitní zkouškou atd.) a zároveň jejich dosažením podmiňuje výkon určitých činností. Chceš být policistou? Musíš mít maturitu. Chceš provozovat bezpečnostní agenturu? Musíš mít maturitu. Chceš studovat vysokou školu? Musíš mít maturitu. Chceš být odborným referentem státní správy? Musíš mít maturitu. Stát pak má zájem na tom, aby, když již tyto stupně vzdělání zavedl, bylo garantováno, že všechny osoby, které dostaly „papír“ osvědčující jejích dosažení, určité úrovně vzdělání skutečně dosáhly.
  6. Stát do věci vstupuje ještě s jednou kontrolní poptávkou, ovšem ne již vůči žákům, ale vůči školám. Maturita, a zejména maturita „státní“ se mu stává prostředkem, jak kontrolovat, že vzdělávání poskytované jednotlivými školami odpovídá očekávané úrovni a že se zde neplýtvá veřejnými prostředky.
  7. Opustíme-li sféru „kontrolních“ pohledů, můžeme na maturitu hledět i jinak, a sice jako na součást vzdělávacího procesu, jeho završení, které ovšem neslouží k tomu, abychom ověřili získané kompetence, ale naopak, abychom ještě, jinou formou, přispěli k získání kompetencí dalších. Taková maturita (často ve formě maturitního projektu) vlastně slouží k tomu, aby se žáci „ještě něco nového“ naučili, rozšířili si své porftolio, něco si vyzkoušeli. Jejím smyslem není, ověřovat, čeho žák dosáhl, ale „přidat“ další díl do skládačky získaného vzdělání v materiálním smyslu.
  8. Řadě učitelů plní nicméně maturita prozaičtější cíl – používají ji jako nástroj vnější motivace. Všichni to známe: „to se nauč, to budeš potřebovat u maturity.“ Ne všichni učitelé ovšem přiznají, že právě tohle je pro ně na maturitě to nejdůležitější.
  9. Devátý je pohled na maturitní zkoušku jako na přechodový rituál, tedy pověstnou zkoušku dospělosti. V tomto pohledu je maturita předělem mezi životními fázemi, ceremoniálem, který mladý člověk absolvuje, aby definitivně opustil svět dětí, a vykročil do odpovědného, samostatného dospělého života. Takto často hledí na maturitu laická veřejnost – jako na rituál, kterým si taky prošli, nebylo to zadarmo, a tedy by i dnes měl vypadat podobně, jako za „jejich časů“.
  10. A konečně plní maturita ještě jeden cíl. Působí jako regulátor počtu žáků hlásících se na maturitní obory, a tedy jako způsob, jak naplnit i obory vyčleněné coby nematuritní. Vnímání středoškolského vzdělání bez a s maturitní zkouškou totiž bohužel stále není rovnocenné, stále se řídíme tím, že „kdo na to má“, jde na školu s maturitou, a na zbytek míří především ti, „kdo na to nemají“. Maturita tedy slouží k naplnění vzdělávacích oborů, které by jinak zůstávaly nenaplněné, a k zajištění dostatku řemeslníků, dělníků do montoven a vůbec manuálně pracujících osob. Rovněž reguluje potenciální množství uchazečů o vysokoškolské vzdělání.

Ještě jednou se vrátíme na počátek. Problémem nejsou, možná až na výjimky, výše uvedené pohledy samy o sobě. Problém je že každý z účastníků diskuse zastává odlišný z výše uvedených pohledů, ale zároveň je všichni váží k témuž institutu – k maturitní zkoušce. Tak jako premiér Babiš, když jednal se zástupci škol. On hovořil o své potřebě zaměstnavatele, rozpoznat vhodného uchazeče o práci, a zcela správně tvrdil, že maturita tuto potřebu dávno nenaplňuje. Pan Zajíček zase o své potřebě, garantovat, že žák, který absolvuje jeho školu, disponuje určitou sadou kompetencí, k čemuž mu maturita dle jeho názoru slouží. A tito pánové se prostě nemohli shodnout, protože každý očekává od maturitní zkoušky něco jiného.

Co s tím?

Tomu odpovídá i podoba současné maturity, která je kočkopsem, jenž se snaží honit všechny uvedené zajíce najednou, ale ve výsledku není pořádně spokojen nikdo. Řešení, jak z toho ven, se nabízí dvojí.

Buďto si vybrat pouze jeden z uvedených cílů maturitní zkoušky a tomu ji přizpůsobit.  Ostatní cíle pak zajišťovat jinak, jinými instituty, nebo je zajišťovat maturitou pouze tehdy, pokud budou v souladu s cílem hlavním. Tak například, pokud bychom za cíl maturitní zkoušky označili, rozvíjet dále vzdělávání ve středních školách (cíl sedmý) pak bychom měli zrušit dosažení vzdělání s maturitní zkouškou jako zákonnou podmínku pro výkon toho či onoho povolání, a kvalitu škol kontrolovat zintenzivěním činnosti České školní inspekce, nikoli zaváděním státní maturitní zkoušky.

Druhou možností je, říci si, že pojem maturita je již natolik zakořeněný a zároveň natolik různě chápaný, že společenská shoda na změně jeho obsahu je nereálná. A že tedy nezbývá nic jiného než maturitu jako pojem prostě zrušit. Jednotlivých zmíněných cílů pak dosahovat instituty jinými, z nichž některé mohou být klidně podobné té dosavadní „maturitě“, ale budou splňovat jednu hlavní charakteristiku – nebudou se jmenovat maturita. Nebudou tedy vyvolávat očekávání a představy spojené s nevykořenitelnou historickou zkušeností, ale umožní nám, bavit se o jejich skutečném smyslu a obsahu.

Premiéru Babišovi vlastně můžeme být vděční, že téma otevřel. Ministr školství by si to nikdy nedovolil, učitelé by jej ušlapali. Byť doufejme, že výsledné podoby se dospěje spíše na základě širší diskuse než na základě jednoho nápadu v čaulidi.

Jan Kaczor, odborník na školské právo společnosti Scio a učitel společenských věd. (Text vyšel v Hospodářských novinách 12.3.2021)

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button